Hereze
hereze – (z řec. hairésis = strana, mínění školy, výběr) – jakákoli zásadnější odchylka od oficiální věrouky, která je touto věroukou odsuzovaná. Původně je to označení odchylky od učení církve v jakémkoli náb.-fil. směru, pociťované jako zásadní ohrožení jednoty vyznání společenství. Ve smyslu „nepravé učení“ se termín h. užívá v judaismu a zvl. v křesťanství, kde se ustavil s formováním katolické církve a její ortodoxie. H. zde znamená „odpadlictví od víry“, od oficiálních dogmat. Zvl. ve středověku se heretická náboženská hnutí podílela na formování duchovní opozice a předjímala tak protestantskou reformaci. Oficiální církev záhy uplatnila při potírání h. i řadu mocenských prostředků (viz inkvizice). V heretických skupinách, zejm. v náb. sektách, se projevuje někdy čilá duchovní iniciativa a vznikají v nich kategorické morální požadavky, které však často vedou k neřešitelným sporům mezi navzájem se vylučujícími názory. Význ. motivem lidové h. byl negativní postoj k bohatství a „zkaženosti“ oficiální církve. Boj za tzv. laickou církev často vystavoval heretiky pronásledování. Osočení z h. fungovalo v historii jako více či méně nebezpečný labelling. V češtině se heretici nazývali kacíři. Katol. církevní právo (Codex iuris canonici, can. 751) rozlišuje mezi heretikem (kacířem), tj. pokřtěným, který „tvrdošíjně popírá nebo zpochybňuje tu či onu pravdu, kterou je třeba přijmout na základě božské a katol. víry“, a tzv. schizmatikem, který se v tomto ohledu neproviňuje, ale rozchází se s římskou církví ve věci pojetí kázně a práva, jmenovitě není ochoten podřídit se úřední autoritě papeže, a tak se odděluje od jím řízeného společenství. Bula Unam sanctam Bonifáce VIII. z r. 1302 prohlásila podřízení papeži za podmínku spásy a r. 1870 vyhlásil I. vatikánský koncil dogma o papežské neomylnosti, čímž se vlastně i ze schizmatiků automaticky stali heretici.
Nejvýzn. h., s níž se střetla prvotní církev, byl gnosticismus, který např. hlásal odmítání hmotného světa, zatímco pro křesťany je tento svět jako stvoření Boží dobrý. S učením o Svaté trojici byl v rozporu arianismus, který popíral tezi, že Otec a Syn jsou stejné podstaty. Jinou h. bylo pelagiánství, které přisuzovalo svobodné lidské vůli hlavní podíl na spáse. V řec. prostředí se zformoval monofyzitismus, učení o jediné přirozenosti v Kristu. Vyspělou dualistickou h. s velkým vlivem představoval manicheismus. Z méně vlivných h. jsou zajímaví circumcellioni, u nichž se objevují komuny společného majetku i pokus o jakousi „třídní revoluci“ s momenty rasové záště. Čas od času se vracela i učení intenzívně oživující původní křesťanskou eschatologii (např. montanismus). Obranou proti h. a zárukou stabilizace církve byla díla církevních otců, koncily a synody. Ve středověku sice byla dlouho v paměti Augustinova myšlenka, že kacíři církvi prospívají (nedovolí jí ochabnout v jejím úsilí), ale větší pozornosti se dostalo jeho názoru, že kacíře je třeba v jejich vlastním zájmu přinutit k pravé víře. Postupně h. získávaly masový ohlas. Některé překonávaly horizont přítomnosti, mohly však rychle skončit jako zhroucení koncepce dějin (např. chiliasmus). Dualistické h. starověku měly své pokračování zvl. v bogomilství, asketické sektě, která vznikla v 9. st. v Bulharsku a eliminovala značnou část církevní tradice. Jí blízká byla dualistická h. <katharů> ve Francii a Itálii, proti níž církev zakročila křížovými výpravami. Potlačován byl i masově se šířící ideál chudoby, který ústil ve snahu o nový životní styl organizovaný ve společenství (např. evangelické hnutí valdenských). Pozitivně se církev snažila včlenit ideál chudoby a laické zbožnosti do církevního života, a to pomocí řádů františkánů a dominikánů. Rozhraní mezi h. a oficiálně přijatými ozdravnými opatřeními byla někdy velmi úzká a byla dána spíše polit. zájmy než obsahem příslušné duchovní deviace. Z hlediska katol. církve byla h. všechna náb. hnutí období reformace. Nařčení z h. postihlo i autory fil. koncepcí směřujících k panteismu. V moderní době je oslabena zejm. soc. váha h., protože projevy nových náb. hnutí nejsou většinou stíhány ani formálním, ani neformálním soc. zavržením. Objevuje se trend sblížit církve založené na tzv. heretických učeních s ortodoxní katol. církví (viz ekumenismus). Pojem h. má své analogie v úchylkách od dogmat silných ideol. systémů, které vytvářejí tzv. světská náboženství. V tomto smyslu lze za h. považovat např. revizionismus.
heresy hérésie Häresie, Ketzerei eresia
Literatura: Eliade, M. – Culianu, I. P.: Slovník náboženství. Praha 1993; Le Goff, J.: Hérésies et sociétés dans l'Europe préindustrielle 11–18 siècles. Paris 1968; Machovec, M.: Svatý Augustin. Praha 1967; Molnár, A.: Na rozhraní věků. Praha 1985; Trawkowski, S.: Miedzy herezja a ortodoksja. Warszawa 1994; viz též náboženství.