Postoj
postoj – relativně ustálený sklon jedince chovat se v určité situaci určitým způsobem, příp. reagovat pozitivně nebo negativně na podněty s takovou situací spjaté. P. vyjadřuje souvislost psych. stavů a vnějších objektů či tříd objektů orientace. Poznání podmínek utváření, trvání a změny p. je předpokladem výkladu individ. jednání. Z jeho pozorovatelných znaků je p. odvozován. P. je výsledkem psych. organizace předchozí zkušenosti, s níž jedinec přistupuje ke každé následující obdobné situaci. Trvá tím, že dosavadní zkušenost je přenášena na nové situace, a mění se s novou zkušeností, získanou ve změněné situaci. V s-gii zdůraznili význam p. a jeho vztah k soc. hodnotám W. I. Thomas a F. W. Znaniecki (1927). Kromě jejich, v s-gii převládajícího pojetí p. jako individ. protipólu objektivní hodnoty existuje i pojetí, podle něhož p. hodnotu spoluvytváří. V psychologii je p. spojován s motivací, s jejím dynamickým ovlivňováním reakce na objekty či události (G. W. Allport, 1935). Důraz je kladen na vnitřní propojenost motivačních, emocionálních, perceptuálních a kognitivních procesů spjatých s prostředím, v němž se jedinec nachází. Z metodol. hlediska je p. hypotetický konstrukt, vyjadřující pravděpodobnost a pravidelnost výskytu určitého chování. Lze rozlišovat zjevnou a skrytou, uvědomovanou nebo neuvědomovanou složku p. Skrytá složka zahrnuje kognitivní, afektivní a hodnotící rozměr p. Předmětem hodnocení je nejčastěji spol. stránka vztahu subjektu a objektu nebo soc. význam či kolekt. uznávaný smysl objektu.
P. se utváří v průběhu činností směřujících k uspokojení potřeb. Je psych. zprostředkováním tendence k vyhledávání určitých podnětů nebo k vyhýbání se určitým situacím, spjaté s příslušnou potřebou. Je reziduem opakovaných odpovědí na podněty stejného typu a jejich psych. integrace, reaktivací dřívějších rozhodnutí jedince a predispozicí k další aktivaci určitých motivů. Od motivů bezprostředně usměrňujících jednání se p. liší vyšší mírou trvalosti a obecnosti. Motivy se v běžném pojetí vyskytují a tedy existují pouze tehdy, když aktuálně vyvolávají určité chování, zatímco p. přetrvává i v období nečinnosti. Dílčí různorodé a přechodné motivy mohou působit současně v rámci jednoho zákl. p. P. ale může být chápán také jako sekundární motiv. Nevyjadřuje konkrétní program činnosti nebo formu chování. Zaměřenost a výběrovost na něm založená může přerůstat v intencionalitu, kterou postihuje pojetí p. jako soc. orientace či ustanovky, rozpracované v sov. psychologii. Pozitivní p. se projevuje zájmem (v psychol. smyslu). Zatímco potřeba je v podobě p. orientována na předmět uspokojení, zájem je orientován především na soc. vztahy či instituce určující rozdělování takových předmětů. Psych. mobilizuje osobnost k uspokojení potřeby a může být chápán jako potřeba, která prošla stadiem motivace a našla svůj výraz v p. Vzájemné vztahy mezi p., potřebou a zájmem jsou různými autory definovány zcela rozdílně. Obecně přijatá koncepce souvislosti mezi p., motivační strukturou osobnosti a její hodnotovou orientací neexistuje. Verbalizací p. je názor, mínění. Součástí p. je přesvědčení, založené na kognitivním vztahu jedince k objektu p. Tento vztah se může dále projevovat jako emocionálně podložená víra, jako úsudek vycházející z porozumění a klasifikace příslušného objektu i jako předpojatost, předsudek nebo stereotyp vycházející z nesprávné generalizace přijatých informací. Souhrn p. tvoří referenční rámec nově získávané zkušenosti a výběrového vyhledávání dalších podnětů a kognitivní mapa či schéma prostředí.
P. se vzájemně liší vzhledem k časovému horizontu, k němuž se vztahují, mírou aktivačního potenciálu, kterým působí na výsledné jednání, a specifičností nebo všeobecností zaměření, které poskytují osobnosti. K přítomnosti se vztahující a spíše pasivní p. se projevují jako osobnostní rysy (např. tolerance) a záliby, k budoucnosti vztažené pasivní p. jako expektace a celková psych. naladěnost (např. optimismus). K přítomnosti vztažené direktivní p. se projevují rovněž jako osobnostní rysy (např. nonkonformismus), nebo zakládají nějaké úsilí o dosažení určitého cíle. K budoucnosti vztažené direktivní p. představují úmysly a aspirace. Zatímco záliby, očekávání, usilování a úmysly jsou specif. osobnostní rysy, naladěnost a většinou též aspirace mají obecný charakter. Souhrn p. je ustavující součástí osobnostních rysů. Může stabilizovat i modifikovat potřeby, na jejichž základě vznikl. P. představuje zároveň sebedeskripci nebo sebeinstrukci osobnosti. Může být prostředkem i výsledkem řešení konfliktů mezi okamžitými motivy a redukce psych. napětí. Je projevem sklonu osobnosti dosahovat konzistence mezi chováním, dalšími složkami p. a determinujícími potřebami. Rozpornost v těchto vztazích vyvolává interpsych. neslučitelnost či inkongruitu a intrapsych. nesoulad či inkonzistenci p. Jejich výsledkem je kognitivní disonance, která dále vede k aktivaci psych. mechanismů reorganizace osobní zkušenosti. Utváření a změna p. patří k ústředním tématům sociální psychologie. Právě v souvislosti s jejich měřením v ní byly také rozpracovány techniky škálování, které se běžně používají i v s-gii. V současnosti převládá při zkoumání p. behaviorální přístup, vycházející z teorie učení, a kognitivní přístup, vycházející z teorie vnímání. Kritika zkoumání p. upozorňuje, že zjištění p. vyvozeného z chování odvrací pozornost od poznávání motivů jednání.
attitude attitude Einstellung, Stellung, Haltung atteggiamento
Literatura: Allport, G.: Attitudes in the History of Social Psychology. In: Lindzey, G. ed.: Handbook of Social Psychology, vol. 1. London 1954; Jahoda, M. – Warren, N. eds.: Attitudes. London 1966; Oppenheim, A. N.: Questionnaire Design and Attitude Measurement. London 1966; viz též psychologie sociální.
Viz též heslo postoje v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)