Řád sociální - Historie editací

ZRN v 3. 3. 2018, 13:20

2018-03-03T13:20:21Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:20Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:56:00Z

import na produkční server

Nová stránka

řád sociální – centrální pojem některých obecných s-gických teorií, zejm. funkcionalistických a strukturalistických, jímž má být vyjádřena idea uspořádanosti soc. jednání v rámci soc. systému nebo [[rovnováha sociální|sociální rovnováha]] mezi jeho jednotlivými složkami (subsystémy). Pojem ''ř.s.'' však není úplně jednoznačný a může mít proto různé významové dominanty, např. ideu o vzájemné závislosti a podmíněnosti jednotlivých elementů soc. celku, mezi nimiž je nutný soulad, konsensus (''A. Comte'', ''T. Parsons''); představu nenáhodnosti soc. jednání jiných individuí, skupin a institucí, příp. dokonce představu zákonitosti fungování soc. celku (''K. Marx'' a jiné deterministické teorie); představu předvídatelnosti jednání jiných jako základu možnosti soc. koordinovaně jednat (''A. Schutz'', [[etnometodologie]]); koncepci stability a hist. trvalosti určitých nějak specifikovaných forem existence společnosti (původní představa spol. řádu, jak byla formulována především v oficiálním marxismu); ideu institucionálního omezení násilí a agresivity ve společnosti (představa běžného vědomí o „řádu“ve společnosti).

Problém [[řád|řádu]] je podle ''J. H. Turnera'' klíčovým s-gickým problémem, který poprvé zformuloval ''T. Hobbes'' ve svém slavném paradoxu: jak je možná společnost, tedy jak je možný řád, jestliže jsou lidé ve vztahu trvalého potenciálního konfliktu (homo homini lupus)? Na otázku, jak řád vzniká a jakými způsoby se udržuje, odpovídá s-gie podle ''Percyho S. Cohena'' čtyřmi odlišnými způsoby. ''1.'' Především vznikla ''teorie donucení'', která je hist. asi nejstarší: lidé dělají to, co se od nich očekává, protože se obávají trestu, a to buď přímo trestu fyzického, nebo trestu zabavení či omezení majetku, vyloučení z nějakých význ. institucí nebo pozic (viz [[exkluze sociální]]), zbavení svobody nebo některých práv či privilegií, nebo se konečně obávají nějaké formy [[stigmatizace]]. Teorie donucení je velmi často spjata s konspiračními teoriemi dějin, podle nichž jsou [[dějiny]] výsledkem vědomého úsilí (spiknutí) polotajných či tajných organizací, jež usilují o získání nebo udržení moci. Tato teorie je zjevně jednostranná a nevysvětluje celou řadu soc. fenoménů, jež se [[násilí|násilím]] a [[donucení|donucením]] nedají uvést v život a jež nemohou fungovat jen na tomto základě. ''2.'' Druhou význ. výkladovou teorií ''ř.s.'' je tzv. ''zájmová teorie'', která má dvě zákl. podoby – klasickou, jež je vyjádřena v teoriích společenské smlouvy, a novější, která je spjata zejm. s vývojem moderního [[liberalismus|liberalismu]]. Smluvní teorie vysvětluje ''ř.s.'' jako výsledek dobrovolné a vědomé dohody mezi lidmi, kteří si uvědomili nutnost kooperace a výhodnost života v uspořádané kolektivitě. Tato teorie trpí zákl. slabinou, jíž je právě element vědomého aktu, vědomého rozhodnutí, o němž není nic známo ani hist. ani jinak empir. ''Ř.s.'' by se musel obnovovat na principu opakovaných dohod, což je jen zčásti pravda. Druhá varianta zájmové teorie představuje jeden z nejvýzn. činů v dějinách s-gického myšlení: ''s.ř.'' vzniká jako ''nezamýšlený důsledek jednání'' individuí, která sledují svůj vlastní zájem. Mimořádnost tohoto objevu spočívá v tom, že ''ř.s.'' není vysvětlován vědomým aktem, ale je pojat jako jev nezávislý na individ. či kolekt. vůli. Tuto teorii, která má svůj původ i analogon v ideji „neviditelné ruky trhu“, rozvinul v současnosti zejm. ''F. A. von Hayek'' (viz [[design]]). ''3.'' Třetí teorií ''ř.s.'' je teorie hodnotově-konsensuální, která byla poprvé formulována ''A. Comtem'' a je rozvíjena všemi variantami funkcionalistického myšlení. Předpokládá, že mezi individui a skupinami, jež tvoří společnost, existuje jistá podstatná míra shody, pokud jde o zákl. hodnoty, jež je nutno respektovat a z nichž je možno odvodit a na nichž lze založit normativní řád, tedy jak celou soc. regulaci a kontrolu, tak i koordinaci lidských činností. Sdílení společných hodnot ([[konsensus]]) přispívá ke vzniku společné identity, vědomí příslušnosti ke společnému celku, k vytváření společných standardů hodnocení. To je předpokladem stability a funkčnosti soc. rozvrstvení, [[hierarchie sociální|sociální hierarchie]]. ''K. Davis'' zdůrazňuje, že představa úplného hodnotového konsensu je nerealistická, ale že je možné a nutné v každé společnosti předpokládat alespoň min. konsensus především v zákl. mravních hodnotách, ale také v hodnotách tech.-estetických. Konsensuální teorii ''Comtovu'', která tvoří podstatnou část jeho [[statika sociální|sociální statiky]], kritizoval ''É. Durkheim''. ''Comte'' měl za to, že konsensus klesá s růstem [[dělba práce|dělby práce]], zatímco ''Durkheim'' doložil, že dělba práce kromě konfliktogenních elementů nese v sobě zárodek nového typu vzájemné závislosti, kterou nazval organickou solidaritou (viz [[solidarita mechanická a organická]]). Ta je základem řádu moderní společnosti v durkheimovském smyslu.

Teorie ''ř.s.'', resp. ''společenského řádu'', pojednaná z konsensuálního hlediska tvoří jádro strukturálně-funkcionalistické teorie ''Talcotta Parsonse'', podle níž je soc. systém komponován z částí, z nichž každá přispívá ke stabilitě systému. Společnost je schopna udržet ''ř.s.'', tedy rovnováhu, a minimalizovat působení odstředivých sil zejm. proto, že disponuje stabilizovanými hodnotami a kult. vzorci chování, které brání radikální změně. ''Parsonsova'' teorie ''ř.s.'' odpovídala stabilitě am. společnosti 50. l., byla však ostře kritizována, jakmile se ukázalo, že i am. společnost je ve stavu permanentní změny (''G. R. Dahrendorf'', ''D. Lockwood'', ''Ch. W. Mills''). V 60. l. ''Parsons'' rozpracoval teorii [[změna sociální|sociální změny]], která měla vysvětlit, jak je možná změna při zachování globální stability systému. ''4.'' Čtvrtou teorií ''ř.s.'' je tzv. ''teorie inerce'', která pokládá ''ř.s.'' za danost v tom smyslu, že ''ř.s.'' vzniká a udržuje se tím, že společnost vytváří podmínky ke svému vlastnímu přežití, přetrvání a kontinuální existenci. Ačkoliv teorie inerce je zdánlivě tautologická, upozorňuje na důležitý moment spol. života, totiž na to, že spol. život obsahuje podstatnou část tzv. repetitivních, opakujících se aktivit sloužících k soc. reprodukci a přežití, které zakládají stabilitu kult. vzorců a naopak jsou jimi posilovány. Teorie inerce poukazuje také na to, že určité kauzální procesy se pravidelně opakují, čímž je dán základ předvídanosti určitých jevů a procesů. V ''Marxově'' ideji, že člověk přispívá k reprodukci systému, tedy vlastně k udržení ''ř.s.'', již tím, že vstupuje do každodenní výrobní či pracovní aktivity, je implicite obsažena idea inerce soc. systému. Celek ''Marxovy'' koncepce je však radikálně dynamický a konfliktualistický.

Problémem ''ř.s.'' se ze specif. hlediska zabývali ''Hans H. Gerth'' a ''Mills'', kteří rozlišili několik úrovní tzv. ''institucionálního řádu'', který je základem ''ř.s.'': ''a)'' polit. řád, v jehož rámci a jehož prostřednictvím člověk získává nebo udržuje vlastní mocenskou pozici nebo ovlivňuje distribuci moci, ''b)'' ekon. řád, jímž je organizována práce, zdroje a tech. výbava k výrobě a distribuci statků a služeb, ''c)'' militární řád, který organizje legitimní donucení a použití násilí a dohled nad ním, ''d)'' příbuzenský řád složený z institucí, které regulují a usnadňují sexuální kontakty, plození a výchovu dětí, ''e)'' náb. řád, který organizuje kolekt. uctívání božstva, většinou v pravidelném časovém rytmu a na obvyklých místech. Institucionální řády necharakterizují úplně soc. strukturu a ''ř.s.'', protože nezahrnují některé sféry, které procházejí všemi institucionálními řády, totiž technologii, symboly, statusovou strukturu a výchovu. Zákl. problémem každé teorie ''ř.s.'' je vysvětlení vztahu ''ř.s.'' a soc. změny, tedy řešení klasického problému vztahu soc. statiky (řádu) a dynamiky (změny, event. [[pokrok|pokroku]]). Protože toto téma skutečně prochází celými dějinami s-gie, je v problému ''ř.s.'' právem shledáváno klíčové téma každé s-gie.

<div class="translations">
social order
ordre social
soziale Ordnung
ordine sociale
</div>

Literatura: ''Cohen, P. S.'': Modern Social Theory. London 1970; ''Gerth, H. H.'' – ''Mills, Ch. W.'': Character and Social Structure: The Psychology of Social Institution. New York 1953; ''Hayek, F. A. von'': Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1991; ''Hobbes, T.'': Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha 1941; ''Parsons, T.'': Social System. New York 1951.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
[[Kategorie:VSgS]]

← Starší verze		Verze z 3. 3. 2018, 13:20
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">řád sociální</span> – centrální pojem některých obecných s-gických teorií, zejm. funkcionalistických a strukturalistických, jímž má být vyjádřena idea uspořádanosti soc. jednání v rámci soc. systému nebo [[rovnováha sociální\|sociální rovnováha]] mezi jeho jednotlivými složkami (subsystémy). Pojem ''ř.s.'' však není úplně jednoznačný a může mít proto různé významové dominanty, např. ideu o vzájemné závislosti a podmíněnosti jednotlivých elementů soc. celku, mezi nimiž je nutný soulad, konsensus (''A. Comte'', ''T. Parsons''); představu nenáhodnosti soc. jednání jiných individuí, skupin a institucí, příp. dokonce představu zákonitosti fungování soc. celku (''K. Marx'' a jiné deterministické teorie); představu předvídatelnosti jednání jiných jako základu možnosti soc. koordinovaně jednat (''A. Schutz'', [[etnometodologie]]); koncepci stability a hist. trvalosti určitých nějak specifikovaných forem existence společnosti (původní představa spol. řádu, jak byla formulována především v oficiálním marxismu); ideu institucionálního omezení násilí a agresivity ve společnosti (představa běžného vědomí ~~o „řádu“ve~~ společnosti).	+	<span id="entry">řád sociální</span> – centrální pojem některých obecných s-gických teorií, zejm. funkcionalistických a strukturalistických, jímž má být vyjádřena idea uspořádanosti soc. jednání v rámci soc. systému nebo [[rovnováha sociální\|sociální rovnováha]] mezi jeho jednotlivými složkami (subsystémy). Pojem ''ř.s.'' však není úplně jednoznačný a může mít proto různé významové dominanty, např. ideu o vzájemné závislosti a podmíněnosti jednotlivých elementů soc. celku, mezi nimiž je nutný soulad, konsensus (''A. Comte'', ''T. Parsons''); představu nenáhodnosti soc. jednání jiných individuí, skupin a institucí, příp. dokonce představu zákonitosti fungování soc. celku (''K. Marx'' a jiné deterministické teorie); představu předvídatelnosti jednání jiných jako základu možnosti soc. koordinovaně jednat (''A. Schutz'', [[etnometodologie]]); koncepci stability a hist. trvalosti určitých nějak specifikovaných forem existence společnosti (původní představa spol. řádu, jak byla formulována především v oficiálním marxismu); ideu institucionálního omezení násilí a agresivity ve společnosti (představa běžného vědomí o „řádu“ ve společnosti).

	Problém [[řád\|řádu]] je podle ''J. H. Turnera'' klíčovým s-gickým problémem, který poprvé zformuloval ''T. Hobbes'' ve svém slavném paradoxu: jak je možná společnost, tedy jak je možný řád, jestliže jsou lidé ve vztahu trvalého potenciálního konfliktu (homo homini lupus)? Na otázku, jak řád vzniká a jakými způsoby se udržuje, odpovídá s-gie podle ''Percyho S. Cohena'' čtyřmi odlišnými způsoby. ''1.'' Především vznikla ''teorie donucení'', která je hist. asi nejstarší: lidé dělají to, co se od nich očekává, protože se obávají trestu, a to buď přímo trestu fyzického, nebo trestu zabavení či omezení majetku, vyloučení z nějakých význ. institucí nebo pozic (viz [[exkluze sociální]]), zbavení svobody nebo některých práv či privilegií, nebo se konečně obávají nějaké formy [[stigmatizace]]. Teorie donucení je velmi často spjata s konspiračními teoriemi dějin, podle nichž jsou [[dějiny]] výsledkem vědomého úsilí (spiknutí) polotajných či tajných organizací, jež usilují o získání nebo udržení moci. Tato teorie je zjevně jednostranná a nevysvětluje celou řadu soc. fenoménů, jež se [[násilí\|násilím]] a [[donucení\|donucením]] nedají uvést v život a jež nemohou fungovat jen na tomto základě. ''2.'' Druhou význ. výkladovou teorií ''ř.s.'' je tzv. ''zájmová teorie'', která má dvě zákl. podoby – klasickou, jež je vyjádřena v teoriích společenské smlouvy, a novější, která je spjata zejm. s vývojem moderního [[liberalismus\|liberalismu]]. Smluvní teorie vysvětluje ''ř.s.'' jako výsledek dobrovolné a vědomé dohody mezi lidmi, kteří si uvědomili nutnost kooperace a výhodnost života v uspořádané kolektivitě. Tato teorie trpí zákl. slabinou, jíž je právě element vědomého aktu, vědomého rozhodnutí, o němž není nic známo ani hist. ani jinak empir. ''Ř.s.'' by se musel obnovovat na principu opakovaných dohod, což je jen zčásti pravda. Druhá varianta zájmové teorie představuje jeden z nejvýzn. činů v dějinách s-gického myšlení: ''s.ř.'' vzniká jako ''nezamýšlený důsledek jednání'' individuí, která sledují svůj vlastní zájem. Mimořádnost tohoto objevu spočívá v tom, že ''ř.s.'' není vysvětlován vědomým aktem, ale je pojat jako jev nezávislý na individ. či kolekt. vůli. Tuto teorii, která má svůj původ i analogon v ideji „neviditelné ruky trhu“, rozvinul v současnosti zejm. ''F. A. von Hayek'' (viz [[design]]). ''3.'' Třetí teorií ''ř.s.'' je teorie hodnotově-konsensuální, která byla poprvé formulována ''A. Comtem'' a je rozvíjena všemi variantami funkcionalistického myšlení. Předpokládá, že mezi individui a skupinami, jež tvoří společnost, existuje jistá podstatná míra shody, pokud jde o zákl. hodnoty, jež je nutno respektovat a z nichž je možno odvodit a na nichž lze založit normativní řád, tedy jak celou soc. regulaci a kontrolu, tak i koordinaci lidských činností. Sdílení společných hodnot ([[konsensus]]) přispívá ke vzniku společné identity, vědomí příslušnosti ke společnému celku, k vytváření společných standardů hodnocení. To je předpokladem stability a funkčnosti soc. rozvrstvení, [[hierarchie sociální\|sociální hierarchie]]. ''K. Davis'' zdůrazňuje, že představa úplného hodnotového konsensu je nerealistická, ale že je možné a nutné v každé společnosti předpokládat alespoň min. konsensus především v zákl. mravních hodnotách, ale také v hodnotách tech.-estetických. Konsensuální teorii ''Comtovu'', která tvoří podstatnou část jeho [[statika sociální\|sociální statiky]], kritizoval ''É. Durkheim''. ''Comte'' měl za to, že konsensus klesá s růstem [[dělba práce\|dělby práce]], zatímco ''Durkheim'' doložil, že dělba práce kromě konfliktogenních elementů nese v sobě zárodek nového typu vzájemné závislosti, kterou nazval organickou solidaritou (viz [[solidarita mechanická a organická]]). Ta je základem řádu moderní společnosti v durkheimovském smyslu.		Problém [[řád\|řádu]] je podle ''J. H. Turnera'' klíčovým s-gickým problémem, který poprvé zformuloval ''T. Hobbes'' ve svém slavném paradoxu: jak je možná společnost, tedy jak je možný řád, jestliže jsou lidé ve vztahu trvalého potenciálního konfliktu (homo homini lupus)? Na otázku, jak řád vzniká a jakými způsoby se udržuje, odpovídá s-gie podle ''Percyho S. Cohena'' čtyřmi odlišnými způsoby. ''1.'' Především vznikla ''teorie donucení'', která je hist. asi nejstarší: lidé dělají to, co se od nich očekává, protože se obávají trestu, a to buď přímo trestu fyzického, nebo trestu zabavení či omezení majetku, vyloučení z nějakých význ. institucí nebo pozic (viz [[exkluze sociální]]), zbavení svobody nebo některých práv či privilegií, nebo se konečně obávají nějaké formy [[stigmatizace]]. Teorie donucení je velmi často spjata s konspiračními teoriemi dějin, podle nichž jsou [[dějiny]] výsledkem vědomého úsilí (spiknutí) polotajných či tajných organizací, jež usilují o získání nebo udržení moci. Tato teorie je zjevně jednostranná a nevysvětluje celou řadu soc. fenoménů, jež se [[násilí\|násilím]] a [[donucení\|donucením]] nedají uvést v život a jež nemohou fungovat jen na tomto základě. ''2.'' Druhou význ. výkladovou teorií ''ř.s.'' je tzv. ''zájmová teorie'', která má dvě zákl. podoby – klasickou, jež je vyjádřena v teoriích společenské smlouvy, a novější, která je spjata zejm. s vývojem moderního [[liberalismus\|liberalismu]]. Smluvní teorie vysvětluje ''ř.s.'' jako výsledek dobrovolné a vědomé dohody mezi lidmi, kteří si uvědomili nutnost kooperace a výhodnost života v uspořádané kolektivitě. Tato teorie trpí zákl. slabinou, jíž je právě element vědomého aktu, vědomého rozhodnutí, o němž není nic známo ani hist. ani jinak empir. ''Ř.s.'' by se musel obnovovat na principu opakovaných dohod, což je jen zčásti pravda. Druhá varianta zájmové teorie představuje jeden z nejvýzn. činů v dějinách s-gického myšlení: ''s.ř.'' vzniká jako ''nezamýšlený důsledek jednání'' individuí, která sledují svůj vlastní zájem. Mimořádnost tohoto objevu spočívá v tom, že ''ř.s.'' není vysvětlován vědomým aktem, ale je pojat jako jev nezávislý na individ. či kolekt. vůli. Tuto teorii, která má svůj původ i analogon v ideji „neviditelné ruky trhu“, rozvinul v současnosti zejm. ''F. A. von Hayek'' (viz [[design]]). ''3.'' Třetí teorií ''ř.s.'' je teorie hodnotově-konsensuální, která byla poprvé formulována ''A. Comtem'' a je rozvíjena všemi variantami funkcionalistického myšlení. Předpokládá, že mezi individui a skupinami, jež tvoří společnost, existuje jistá podstatná míra shody, pokud jde o zákl. hodnoty, jež je nutno respektovat a z nichž je možno odvodit a na nichž lze založit normativní řád, tedy jak celou soc. regulaci a kontrolu, tak i koordinaci lidských činností. Sdílení společných hodnot ([[konsensus]]) přispívá ke vzniku společné identity, vědomí příslušnosti ke společnému celku, k vytváření společných standardů hodnocení. To je předpokladem stability a funkčnosti soc. rozvrstvení, [[hierarchie sociální\|sociální hierarchie]]. ''K. Davis'' zdůrazňuje, že představa úplného hodnotového konsensu je nerealistická, ale že je možné a nutné v každé společnosti předpokládat alespoň min. konsensus především v zákl. mravních hodnotách, ale také v hodnotách tech.-estetických. Konsensuální teorii ''Comtovu'', která tvoří podstatnou část jeho [[statika sociální\|sociální statiky]], kritizoval ''É. Durkheim''. ''Comte'' měl za to, že konsensus klesá s růstem [[dělba práce\|dělby práce]], zatímco ''Durkheim'' doložil, že dělba práce kromě konfliktogenních elementů nese v sobě zárodek nového typu vzájemné závislosti, kterou nazval organickou solidaritou (viz [[solidarita mechanická a organická]]). Ta je základem řádu moderní společnosti v durkheimovském smyslu.

@@ Řádek 16: / Řádek 16: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Cohen, P. S.'': Modern Social Theory. London 1970; ''Gerth, H. H.'' – ''Mills, Ch. W.'': Character and Social Structure: The Psychology of Social Institution. New York 1953; ''Hayek, F. A. von'': Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1991; ''Hobbes, T.'': Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha 1941; ''Parsons, T.'': Social System. New York 1951.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
 [[Kategorie:VSgS]]