imported>Admin: Přidána poslední věta Jaroslav Šíma je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:45Z

Přidána poslední věta Jaroslav Šíma je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:35Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:40Z

import na produkční server

Nová stránka

Šíma Jaroslav

<time datetime="1914-01-31">31. ledna 1914</time> v Praze
 <time datetime="1955-11-18">18. listopadu 1955</time> v Praze
<div id="photo">[[Soubor:Šíma_Jaroslav_01.jpg|400px]]</div>

Pocházel z politicky angažované středostavovské rodiny (otec byl národním socialistou a matka sociální demokratkou, kvůli čemuž se rodiče rozešli), oba rodiče se aktivně účastnili antiklerikálního hnutí. Po maturitě na gymnáziu Šíma nicméně vstoupil do Církve československé (husitské) (1931) a stal se redaktorem církevního časopisu ''Rozsévač'' (1931–33). Současně začal studovat evangelickou teologii na [[Husova československá evangelická teologická fakulta v Praze|Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě v Praze]] a v roce 1932 přešel na nově zřízenou soukromou Vysokou školu bohovědnou CČS. Studium teologie nedokončil kvůli vnitrocírkevním sporům a přestože později tvrdil opak, nikdy se nestal knězem Církve československé (husitské). V roce 1935 přestoupil do Náboženské společnosti československých unitářů, jejímž duchovním se stal a v níž zastával významné postavení do přelomu let 1944–45. Zároveň absolvoval studium sociologie na [[Svobodná škola politických nauk v Praze|Svobodné škole politických nauk v Praze]] u Emanuela [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] (1935). Po čtyřech letech studia filosofie a estetiky na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity]] (1932–36) přešel na filosofickou fakultu [[Masarykova univerzita v Brně|Masarykovy univerzity v Brně]], kde u I. A. [[Bláha Inocenc Arnošt|Bláhy]] absolvoval ze sociologie, pedagogiky a filosofie (PhDr. 1937). Druhého křestního jména Jiří, s nímž je uváděn v knihovních katalozích a biografických příručkách, Šíma s výjimkou nejranějších děl veřejně neužíval.

V roce 1935 se stal asistentem E. [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] na [[Svobodná škola politických nauk v Praze|Svobodné škole politických nauk v Praze]] (s českými vysokými školami uzavřena 1939) a zároveň začal působit jako duchovní a středoškolský katecheta Náboženské společnosti čs. unitářů a jako úředník a redaktor v církevním ústředí (Společnost svobodného bratrství). Výrazně se podílel na formování tehdejší unitářské ideologie, pro niž hledal analogie v nonkonformistických proudech české reformace a v náboženském sektářství přelomu 18. a 19. století, současně se přitom hlásil k tzv. svobodnému křesťanství (''Tvůrčí náboženství'', 1937, spoluautoři N. F. Čapek a K. Hašpl). V roce 1942 se zasadil o zřízení semináře unitářské církve, na kterém vyučoval a který v roce 1944 přeměnil na církevní Ideovou kolej, již propojil s [[Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS|Ústavem pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS]] (zanikla 1945). Po uvěznění a smrti zakladatele unitářské církve N. F. Čapka (1943) získával stále větší moc a v rozporu s církevní ústavou si osoboval funkci zplnomocněného místopředsedy správního výboru (nejpozději od 1943), konflikt s duchovním vedením církve a jmenovitě s Čapkovým zetěm Karlem Hašplem však prohrál a musel placené církevní funkce opustit (1944). Ačkoli formálně z unitářské církve patrně nevystoupil (rozhodně nikoli před rokem 1947), v roce 1945 rezignoval na všechny církevní funkce, přestal se účastnit jejích aktivit a zároveň vstoupil do KSČ.

V roce 1938 se Šíma stal sekretářem a hlavní pracovní silou Ústavu pro péči o uprchlíky (později přestěhovalce) při ministerstvu sociální péče (1945 byl ústav přesunut pod ministerstvo vnitra) a na ministerstvu působil také jako knihovník. Po Mnichovu zjišťoval ekonomicko-sociální možnosti (části) přestěhovalců z odstoupeného pohraničí a podílel se na přidělování státní sociální podpory, stejně jako ve druhé polovině čtyřicátých let spoluorganizoval novoosídlenectví do českého pohraničí a přidělování majetku pro vysídlených českých Němcích. V období druhé světové války se stal jednatelem a faktickým organizátorem České společnosti sociologické, kterou transformoval do podoby poměrně rozsáhlé výzkumné a vzdělávací organizace (členem společnosti byl již od 30. let). V jejím rámci prosadil zřízení [[Sociologický ústav ČSS|Sociologického ústavu ČSS]] (1940), který prováděl drobnější sociologické výzkumy v režii protektorátních orgánů (1942 se Šíma stal jeho generálním sekretářem), v roce 1941 byl z jeho podnětu zřízen také [[Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS]] pořádající veřejné přednášky a kvalifikační kurzy celkem pro více než půldruhého tisíce zájemců (tajemnicí ústavu se nedlouho po jeho vzniku stala Šímova manželka J. Šímová). Oba manželé se podíleli na ne zcela jasných finančních machinacích, po válce zdůvodňovaných podporou odboje, a Šíma se nevyhnul ani spolupráci s protektorátními orgány, již někteří považovali za kolaboraci. V poválečných retribučních procesech sice nebyl obžalován, v roce 1945 však byl pro důvodné podezření z rozsáhlých podvodů a finančních machinací vyloučen z [[Masarykova sociologická společnost|Masarykovy sociologické společnosti]], která se současně vrátila ke standardnímu fungování akademické společnosti. V prvních poválečných letech se Šíma stáhl do ústraní a kromě organizace novoosídlenectví se stal pouze placeným funkcionářem KSČ (vedoucím krajské sociální a kulturně-propagační komise). Nejpozději v roce 1952 se stal vyučujícím „polostranické“ Vysoké školy politických a hospodářských věd, po jejímž zrušení (1953) byl převeden na méně exponované místo pracovníka Státní knihovny společenských věd. Zemřel sebevraždou, údajně z obav před postihem komunistickými orgány.

Šíma byl autor sice plodný, ale v mnoha ohledech nepůvodní a nehluboký. Silná byla především jeho závislost na sociologickém systému Emanuela [[Chalupný Emanuel|Chalupného]], jehož se držel prakticky celoživotně, a trvalé směšování sociologických, nábožensko-církevních a výchovných hledisek v jeho díle, které prakticky postrádalo metodickou ukotvenost. Kromě níže uvedených studií a brožur, které jen výjimečně dosáhly knižního rozsahu, ve 30. letech publikoval v církevním tisku Církve československé (husitské), ve 30.–40. letech v tisku Náboženské společnosti čs. unitářů a v ''[[Sociologická revue|Sociologické revui]]'', po roce 1948 v tisku spojeném s KSČ a v komunisty transformované ''[[Sociální revue|Sociální revui]]''.

V meziválečném období se věnoval sociologii sexuality, hlavně otázce funkčnosti monogamie v moderní společnosti, sociologii náboženství a umění a sociologii výchovy. V brožuře ''Sexuální revoluce?'' (1933) se pokoušel skloubit „moderní“ potřeby mládeže v podobě zvýšení sexuální svobody se společensky, případně i nábožensky zakotvenou morálkou, přičemž řešení nalézal ve výchově k uvědomělé sexualitě. K větší volnosti a odmítnutí tradiční morálky jako nedosažitelného a proto škodlivého ideálu dospěl v dalším spisku ''Pohlaví a společnost'' (1940). V oblasti sociologie náboženství se věnoval sociálně-teologickým rozborům Ježíšova působení v duchu liberální teologie svobodného křesťanství (''Ježíš a bída'', 1934) a především otázkám spojeným s působením duchovních v moderní společnosti (''K sociologii duchovního'', 1937). Došel k přesvědčení, že v každém náboženství existuje „katolická“, „protestantská“ a „svobodná“ větev, přičemž podle „sociologického zákona“ budoucnost povede k oprávněné dominanci té poslední, v případě křesťanství spojované s unitářstvím, jinde s liberálním judaismem nebo neovédántou. Kromě [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] byly tyto úvahy silně ovlivněné jednostranným čtením T. G. [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masaryka]] a comtovskou tradicí filosofující sociologie. Brožura ''K sociologii umění'' (1937) představuje aplikaci [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] sociologického systému na oblast umění, přičemž sociologii vymezuje jako vědu o vztazích mezi jednotlivými složkami v oblasti umění a o vztazích této oblasti k ostatním složkám civilizace. Šíma v ní glosuje teoretické přístupy H. Spencera, E. Faura, H. Taina a J.-M. Guyaua, podává klasifikaci jednotlivých druhů umění a diskutuje o vztazích mezi křesťanstvím a uměleckou tvorbou.

Nejrozsáhlejším Šímovým předválečným dílem je obdobně pojatá kniha ''Sociologie výchovy'' (1938), která shrnuje existující literaturu k tématu a včleňuje je do sociologického systému E. [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] (kvůli jehož zachování se Šíma pokusil o teoretické rozhraničení sociologie výchovy a pedagogické sociologie, případně i sociální pedagogiky), dále charakterizuje sociologické výzkumné metody (v pořadí snižující se bezprostřednosti a vzrůstající obsáhlosti jde o: (1.) pozorování, (2.) experiment, (3.) interview, (4.) text, (5.) dotazník, (6.) referentský arch, (7.) studium pramenů, (8.) studium historie a (9.) statistiku) a nakonec přináší dílčí případové studie zpracované na základě autorem podniknutých (nereprezentativních) anket, především mezi žáky pražských škol. Zatímco ve většině svých starších děl Šíma zůstal poplatný prostému pozorování a glosování sociální skutečnosti v rámci jejího včleňování do teoreticky zdůvodněného systému, jaký praktikoval [[Chalupný Emanuel|Chalupný]], od poloviny 30. let se snažil o zakotvení přinejmenším některých svých poznatků v datech získaných prostřednictvím anket. Jejich metodické ukotvení sice nebylo valné, nutno však konstatovat, že Šíma je prováděl na vlastní náklady a ze zájmu a současně byl jedním z prvních, kdo se o něco podobného v české sociologii vůbec pokusil. Kritickou reakci pražské sociologické školy, kterou jeho díla vyvolala (především ''Sociologie výchovy'', neboť staršími pracemi se vůbec nebyli ochotni zabývat), je třeba vnímat i v tomto kontextu, celkově však lze konstatovat jejich nevyzrálý a namnoze spíše kompilační charakter. Na kritiku Šíma odpověděl denunciačním článkem proti Josefu [[Král Josef|Královi]], Otakaru [[Machotka Otakar|Machotkovi]] a Zdeňku [[Ullrich Zdeněk|Ullrichovi]] v ''[[Sociologická revue|Sociologické revui]]'' (1940, zároveň separátně), ve kterém ovšem oprávněně konstatoval, že horliví zastánci empirických sociologických výzkumů a jejich statistického zpracování jich sami příliš mnoho nerealizovali.

V období 1938–45 Šíma kvůli své organizační angažovanosti publikoval jenom sporadicky, hlavně kompilační učební materiály pro potřeby sociologické společnosti a materiály, které po něm vyžadoval jeho tehdejší zaměstnavatel, ministerstvo sociální péče. Jejich odborná úroveň přitom v žádném případě nebyla dostatečná. Materiál pro svá nejvýznamnější díla z tohoto období, knihu ''Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945'' (1945) a brožuru ''Sociální obnova'' (1945) nasbíral v rámci své činnosti pro Ústav pro péči přestěhovalce. V prvním případě šlo o popis základních sociálních charakteristik pomnichovských přestěhovalců, doplněný o edici pramenů k tomuto fenoménu, ve které konstatoval vyšší migrační způsobilost určitých sociálních skupin. Nedostatkem díla ovšem bylo jak příliš povrchní zpracování některých témat, tak příliš úzký výběr analyzované skupiny: Šíma pracoval pouze s těmi přestěhovalci, již si mohli nárokovat státní sociální pomoc, čímž ve sledované populaci absentovala neobyčejně podstatná skupina státních zaměstnanců. V ''Sociální obnově'' autor využil své starší poznatky o vnitrostátních nucených migracích a populární formou je aplikoval v podobě návrhů na organizaci poválečného novoosídlenectví, načež se z výše uvedených důvodů dočasně publikačně odmlčel. Jeho texty z období po roce 1948 jsou vnějšně zcela poplatné komunistické ideologii, vyvrcholení jeho tvorby pak představuje oficiálně nakonec již nevydaný spis ''Methodologie badatelské práce ve společenských vědách'' (1954). I ten je pokusem o skloubení [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] systému sociologie, přijímaného téměř v úplnosti avšak bez jakékoli zmínky o autorství, s historickým materialismem, jenž autor doplnil prakticky zaměřeným výkladem o metodách společenskovědní práce. Třebaže Šíma tvrdě kritizoval „buržoazní sociologii“, především durkheimovskou, odmítal se naproti tomu vzdát technik sociologické práce a konec konců i jakési marxistické sociologie (včetně tohoto označení), mezi jejímiž speciálními vědami dokonce zmínil i jiný dobově problematický obor, religionistiku.

Do publikace ''Sociologie výchovy'' zůstalo Šímovo dílo českými sociology prakticky nepovšimnuto, na konci 30. let se mu dostalo vcelku vlídného přijetí od členů brněnské sociologické školy a rezolutního odsudku ze strany pražských sociologů. V bezprostředně poválečném období upadl v zapomnění, k jeho odkazu jakožto „sociologa směřujícího k marxismu“ se až v 60. letech přihlásil Karel [[Galla Karel|Galla]] (v oblasti sociologie výchovy) a v období normalizace Marie Suchánková a Antonín [[Vaněk Antonín|Vaněk]] (zdůrazňující Šímův přínos pro sociologii náboženství). Došlo sice k určitému rétorickému vyzdvižení Šímova významu pro dějiny české sociologie, včetně záměrného „upravování“ prezentace jeho životních osudů, k žádnému skutečnému navázání na jeho odbornou tvorbu nicméně nedošlo. Naopak Z. R. Nešpor po roce 2000 na základě archivních výzkumů upozornil na „problematická místa“ Šímovy biografie i na nedostatky jeho odborné činnosti, především v oblasti sociologie náboženství. Šímu lze považovat za propagátora empirických sociologických metod a amatérského myslitele v oblasti náboženské sociologie, případně sociální teologie, který však nepřekročil odkaz E. [[Chalupný Emanuel|Chalupného]]. Jeho význam pro českou sociologii spočívá hlavně v organizačním působení v období po roce 1938.

Knihy: ''Sexuální revoluce? Sociologický příspěvek k veřejné diskusi o sexuální mravnosti'' (Praha 1933); ''Mezinárodní úprava pracovní doby a volných chvil: Studie z mezinárodního práva pracovního'' (Čs. eubiotická společnost, Praha 1934); ''Ježíš a bída'' (Kruh, Praha 1934); ''Výchova a sociální eubiotika: Črta z užité sociologie výchovy'' (Blahoslav, Praha 1934); ''Židovská povaha'' (Unitaria, Praha 1934); ''Tvůrčí náboženství: Příspěvek čs. unitářů k ideové orientaci'' (Unitaria, Praha 1937; spoluautoři N. F. Čapek a K. Hašpl); ''K sociologii duchovního'' (Akademický dům, Praha 1937); ''K sociologii umění'' (Akademický dům, Praha 1937); ''Sociologie výchovy'' (ČGU, Praha 1938); ''Kritika a práce: K poměrům v české sociologii'' (Praha 1940); ''Pohlaví a společnost: Sociologická úvaha'' (V. Petr, Praha 1940); ''Platové systémy veřejných zaměstnanců s hlediska sociologického'' (Sociologický ústav, Praha 1942); ''Sociologie a sociálně zdravotní problémy'' (Česká společnost sociologická, Praha 1943); ''Sociologie a vývoj našeho školství'' (Česká společnost sociologická, Praha 1943); ''Úvod do sociologie pro sociální pracovníky a pracovnice'' (Česká společnost sociologická, Praha 1943); ''Sociální filosofie, sociologie a speciální vědy sociální'' (Česká společnost sociologická, Praha 1944); ''Sociologická dynamika'' (Česká společnost sociologická, Praha 1944; spoluautor E. Chalupný); ''Základy sociologie'' (Česká společnost sociologická, Praha 1945; spoluautor E. Chalupný); ''Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945: Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče'' (Societas, Praha 1945); ''Sociální obnova: Příspěvek k sociální politice v oboru péče o osoby válkou a nepřátelskou persekucí postižené'' (Obnova, Praha 1945); ''Czechoslovakia's Path to Socialism: The Labour and Social Policy of People's Democratic Czechoslovakia'' (Orbis, Prague 1951); ''Revoluční dělnické hnutí v Československu v boji za práci a životní úroveň pracujících'' (Práce, Praha 1953; spoluautor V. Vergeiner); ''Postavení a boj pracujících v některých koloniálních zemích po druhé světové válce: Sborník fakt a cifer'' (Státní knihovna společenských věd, Praha 1954).

Studie: Zákon sociálního konsensu (''Časopis SŠPN'' 1933/34); Sociální funkce mezinárodního práva pracovního (''Časopis SŠPN'' 1933/34); Ideál monogamie v životě a myšlení budoucích učitelů (''Sociologická revue'' 1934); K současné krisi křesťanství (''Sociální problémy'' 1935); Žurnalistika a sociologie (''Tisk a politika'' 1935/36); Vliv války na výchovu (''Tisk a politika'' 1935/36); „Deisti“ - předchůdcové československého unitářství (''Náboženská revue CČS'' 1936); K sociologii umění (''Tisk a politika'' 1936/37); Křesťanství a umění s hlediska sociologického (''Tisk a politika'' 1936/37); Soustava problémů speciální sociologie (''Sociologická revue'' 1937); O přebytku vysokoškolské inteligence (''Politická revue'' 1937/38); Židovství a svobodné křesťanství (''Náboženská revue CČS'' 1938); Poměr náboženství k filosofii a mravnosti z hlediska sociologického (''Náboženská revue CČS'' 1939); Kritika a práce (''Sociologická revue'' 1940); Úvod do populační sociologie (''Věstník České akademie zemědělské'' 1941); Sociologie a aktuální problémy sociálně zdravotní (''Sociální pracovnice'' 1943); Ekonomické a sociální výzkumnictví v našem pětiletém plánu (''Sociální revue'' 1948); Sledování životní úrovně v průběhu pětiletého plánu ČSR (''Sociální revue'' 1948); Plán výzkumu v oboru práce a sociální péče (''Sociální revue'' 1949); Sociálně ekonomické výzkumnictví v Polsku (''Sociální revue'' 1949); Sociální poměry v lidově demokratických státech (''Sociální revue'' 1949); Po devalvaci v západních státech (''Sociální revue'' 1949); Sociální důsledky rostoucí krise kapitalismu (''Sociální revue'' 1950); Problém pracovních sil v hornictví (''Sociální revue'' 1950); Životní úroveň za kapitalismu a při výstavbě socialismu (''Sociální revue'' 1950); Postavení pracujících v těžkém průmyslu (''Sociální revue'' 1950); Poroba národů Jugoslávie (''Socialistická práce'' 1951); Těžký průmysl – cesta k lepšímu životu (''Socialistická práce'' 1951).

Sborníky: ''Politika a věda: Sborník k desátému výročí založení SŠPN'' (Svobodná škola politických nauk, Praha 1938); ''Šedesát let Emanuela Chalupného: Sborník vzpomínek'' (Svobodná škola politických nauk, Praha 1940; spolueditoři E. Reich a R. Teltšík).

Literatura: Karel Galla: ''Úvod do sociologie výchovy'' (SPN, Praha 1967); Zdeněk R. Nešpor: Dvojí tradice české sociologie náboženství (''Sociologický časopis/Czech Sociological Review'' 40, 2004, 4: 447–468); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008); Zdeněk R. Nešpor: Sociolog(ie) mezi kolárkem, hákovým křížem a rudou hvězdou: Jaroslav Šíma v dějinách české sociologie (''Sociologický časopis/Czech Sociological Review'' 47, 2011, 5: 967–989); ''Sociologická čítanka III''. (Brno 1968); Marie Suchánková: Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945) (''Ateizmus'' 5, 1977, 1: 49–61; 2: 163–176; 3: 277–291).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:SCSg]]

← Starší verze		Verze z 8. 12. 2018, 20:59
Řádek 32:		Řádek 32:
	[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]		[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
	[[Kategorie:SCSg]]		[[Kategorie:SCSg]]
		+	----
		+	Jaroslav Šíma je autorem [[KBCSg:Šíma Jaroslav\|některých publikací]] v [[KBCSg\|Knižní bibliografii české sociologie]].

@@ Řádek 29: / Řádek 29: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> Karel Galla: ''Úvod do sociologie výchovy'' (SPN, Praha 1967); Zdeněk R. Nešpor: Dvojí tradice české sociologie náboženství (''Sociologický časopis/Czech Sociological Review'' 40, 2004, 4: 447–468); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008); Zdeněk R. Nešpor: Sociolog(ie) mezi kolárkem, hákovým křížem a rudou hvězdou: Jaroslav Šíma v dějinách české sociologie (''Sociologický časopis/Czech Sociological Review'' 47, 2011, 5: 967–989); ''Sociologická čítanka III''. (Brno 1968); Marie Suchánková: Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945) (''Ateizmus'' 5, 1977, 1: 49–61; 2: 163–176; 3: 277–291).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 [[Kategorie:SCSg]]

Šíma Jaroslav - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Jaroslav Šíma je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server