Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:01:37Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:52:05Z

import na produkční server

Nová stránka

antropologie filozofická – fil. pojatá [[antropologie]] jako věda o [[člověk|člověku]], o jeho podstatě a místu ve světě. ''A.f.'' v tomto širokém, nespecif. smyslu je integrující částí každého [[názor světový|světového názoru]], [[náboženství]] a jednotlivých systémů [[filozofie]]. Existuje ''a.f.'' křesťanská, existencialistická, materialistická, fenomenologická, marx. aj. Ve 20. l. 20. st. prožila ''a.f.'' nebývalý rozkvět a získala nové fundamentální postavení ve struktuře filozofie. Zakladateli ''a.f.'' se v r. 1928 stali ''M. Scheler'', ''H. Plessner'' a ''K. Löwith''. Řazeno je sem i ''Heideggerovo'' ''Sein und Zeit'' z r. 1927, později ''G. H. Mead'' (1934), ''A. Portmann'' (1944), ''E. Cassirer'' (1944), dále ''A. Gehlen'' (zvl. 1956), ve Francii ''Claude Lévi-Strauss'' (1958). Proti pokusům jednoznačně definovat podstatu člověka se brzy objevila silná skepse, která hist. sahá od ''J. J. Rousseaua'' a ''J. G. Herdera'' přes ''Nietzscheho'' až k ''G. S. Lukácsovi'', ''M. Horkheimerovi'' a [[postmodernismus|postmodernismu]]. Jejím zákl. motivem je popírání možnosti definovat podstatu člověka jedním zákl. principem. Odvratem od filozofie dějin a novým obratem k [[příroda|přírodě]] se v současné filozofii zakládá „nová antropologie“.

Podle ''Schelerovy'' formulace zkoumá ''a.f.'' „postavení člověka ve vesmíru“. Člověk je duchovní bytostí nadřazenou světu, osobností uvnitř konečných sfér bytí. Většina antropologů, etologů a biologů chování dnes odmítá toto vysvětlení zvl. postavení člověka pro jeho vybavení duchem a klade otázku, na základě jakých vlastností či způsobů chování člověku toto postavení v přírodě přísluší. Pro ''Plessnera'' a ''Portmanna'' člověk transcenduje své okolí (Umwelt), podle ''Gehlena'' žádné nemá, a proto si nutně musí nějaké vytvořit pomocí soc., polit. a ekon. institucí. Podle ''Portmanna'' a ''Plessnera'' je člověk svou schopností „sebeprojekce“ (Selbstdarstellung) schopen zaujmout zvl. „excentrickou pozicionalitu“ vůči přírodě, která vede k produktivní konsekvenci, že jeho okolí je vytvořeným světem [[artefakt|artefaktů]] ([[kultura|kulturou]]). Sebeprojekce tak vystupuje spolu se sebezachováním a manifestuje se v nich. Člověk jako sociálně-kult. bytost je „sekundárním hnízdošem“ (''Portmann''). Přirozený nedostatek závislosti na prostředí a instinktivní nejistota jsou lidskou činností ještě zesilovány a současně kompenzovány. Proto [[hominizace]] není ještě ukončena a vyžaduje další vzestup a uplatnění kult. rozvoje.

Myšlenka, že relativní nerozvinutost lidského organismu při narození, jeho „neotenie“ a instinktivní nevybavenost jsou podmínkami lidské všestrannosti, je sdílena antropology a etology, kteří odtud chtějí získat rozhodující určení podstaty člověka. Zatímco ''Plessner'' a ''Portmann'' chtějí vyložit zvl. postavení člověka z transcendence, sebeprojekce, excentricity a kult. sebeurčení, ''K. Lorenz'' redukuje význam kult. oblasti. Podle něho není soc. chování člověka diktováno výlučně rozumem a kult. tradicí, nýbrž je řízeno zákonitostmi, které dobře známe už ze studia chování zvířat. Namísto toho, aby se člověk rozvíjel adekvátně, změnil svůj svět tak rychle, že jeho přirozené vlohy neodpovídají změněnému vnějšímu světu a jeho kultuře. Hlavním bodem sporu mezi ''Lorenzem'' a jeho odpůrci o původu lidské agresivity je ''Lorenzův'' důraz na vrozenost a spontánnost [[agrese]]. Behavioristé (''J. Dollard'', ''Lehrmann'') a psychoanalýzou ovlivnění autoři (''E. Fromm'', ''H. Marcuse'', ''Mitscherlich'', ''Bettelheim'') zdůrazňují učení podle negativních vzorů chování a negativní vliv soc. prostředí obecně, které mohou agresi u člověka vyprovokovat.

V protikladu k ''Schelerovu'' stupňovitému schématu života nevidí ''Gehlen'' ve specif. lidském nejvyšší vývojový stupeň, ale spíše úpadek a nedostatek. Člověk je podle něho od narození nespecializovanou a nedostatkovou bytostí (Mängelwesen), ve službě sebezáchovy proto mění přírodu kult. činností. Lidské jednání probíhá jako odlehčovací princip (Entlastung). To umožňuje člověku redukovat životní rizika. Kompenzací, náhražkou za chybějící prostředí jsou [[instituce]], v nichž se člověk stabilizuje a může tak zvládnout nedostatky a rizika svého přirozeného vybavení. Stabilita institucí je podmínkou i omezením člověka jako osobnosti. Člověk „vede svůj život“ podle ''Gehlena'' jen ve vyrovnávání se s institucemi. Je zcela kult. bytostí a jeho vztah k přírodě je zcela popřen nebo je sekundární.

Filozofie kultury ovlivněná zákl. pracemi ''E. Cassirera'' a angloam. kulturní antropologie (''E. Sapir'', ''M. J. Herskovits'', ''R. Linton'', ''R. Benedictová'', ''M. Meadová'', v Německu ''W. E. Mühlmann'', ''E. W. Müller'' a ''M. Landmann'') provádějí po 2. svět. válce empir. zkoumání chování člověka na základě etnologického kladení otázek. Zvláštní vztah k realitě u člověka je podle ''Cassirera'' určen jeho schopností vytvářet [[symbol|symboly]]. Civilizovaný člověk je „animal symbolicum“. Analogicky postupuje též ''Hans Jonas'', jeden z tvůrců ekologické etiky: člověk je podle něj symbolickou bytostí, homo pictor. Obraz není pouhým odrazem, reprodukcí daného předmětu, ale sebevytvořeným intelektuálním symbolem, jemuž je vlastní schopnost imaginace a zobrazení. ''Jonasem'' vytyčená polarita lidské existence mezi organismem a svobodou byla zákl. tématem antropologie už pro ''M. Schelera''.

''M. Landmann'' nazývá kult. antropologii „antropologií budoucnosti“ a pokouší se podobně jako ''Cassirer'' a ''Jonas'' čelit biol. orientované antropologii, která v duchu výchozí pozice ''J. J. von Uexkülla'' chce zvl. postavení člověka ve světě založit biol., čímž izoluje člověka z jeho přirozeného životního světa, kterým je jeho kultura. Člověk je podle ''Landmanna'' nejen výtvorem, ale i tvůrcem kultury. Jeho „nespecializovanost“ znamená především jeho nedeterminovanost, [[svoboda|svobodu]]. Člověk je svobodný a může své chování sám určovat. ''Landmann'' tímto formuluje kult. antropol. variantu existencialistického východiska, které dále rozvíjí ''E. Rothacker''. Podle [[existencialismus|existencialismu]] (''Heidegger'', ''J. P. Sartre'') člověk nevlastní svobodu, ale svoboda vlastní člověka, člověk je odsouzen k svobodě. Sám se nevytvořil, ale je přesto svobodný, je jednou vržen do světa a je odpovědný za vše, co činí. Kategorie odpovědného rozhodování se stává klíčovou u všech představitelů kult. antropologie. ''Hans Jonas'' na ní zakládá [[etika ekologická|ekologickou etiku]] zodpovědného rozhodování civilizovaného a kult. člověka (1979). Vztah vázanosti (Umweltgebundenheit) a otevřenosti (Weltoffenheit) vůči světu u člověka se stal centrálním tématem ''a.f.'' 20. st., srovnávací psychologie (''F. J. J. Buytendijk''), humánní etologie aj. V Čechách se ''a.f.'' zabýval ''M. Sobotka'' (z hist. hlediska).

<div class="translations">
philosophical anthropology
anthropologie philosophique
philosophische Anthropologie
antropologia filosofica
</div>

Literatura: ''Böhme, G.'': Anthropologie in pragmatischer Sicht. Frankfurt a. M. 1987; ''Bronowski, I.'': Vzestup člověka. Praha 1973; ''Cassirer, E.'': An Essay on Man. New York 1953; ''Gehlen, A.'': Der Mensch. Seine Natur und Seine Stellung in der Welt. 1974; ''Heidegger, M.'': Konec filozofie a úkol myšlení. Praha 1984; ''Horkheimer, M.'': (1935) Bemerkung zur philosophischen Anthropologie. In: ''Gesammelteschriften'', sv. 3, Frankfurt a. M. 1988; ''Löwith, K.'': Das Individuum in der Rolle des Mitmenschen. München, Darmstadt 1928; ''Plessner, H.'': Die Stufen des Organischen und der Mensch. Einleitung in die philosophische Antrhopologie. Berlin, New York 1975; ''Portmann, A.'': Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen. Basel, Stuttgart 1944; ''Scheler, M.'': Die Stellung des Menschen im Kosmos. Darmstadt 1983; ''Sobotka, M.'': Člověk a práce v klasické německé filozofii. Praha 1964.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Kamarýt Jan|Jan Kamarýt]]'' 
[[Kategorie:Aut: Kamarýt Jan]]
[[Kategorie:Příbuzné společenskovědní oblasti a disciplíny a jejich základní směry]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Böhme, G.'': Anthropologie in pragmatischer Sicht. Frankfurt a. M. 1987; ''Bronowski, I.'': Vzestup člověka. Praha 1973; ''Cassirer, E.'': An Essay on Man. New York 1953; ''Gehlen, A.'': Der Mensch. Seine Natur und Seine Stellung in der Welt. 1974; ''Heidegger, M.'': Konec filozofie a úkol myšlení. Praha 1984; ''Horkheimer, M.'': (1935) Bemerkung zur philosophischen Anthropologie. In: ''Gesammelteschriften'', sv. 3, Frankfurt a. M. 1988; ''Löwith, K.'': Das Individuum in der Rolle des Mitmenschen. München, Darmstadt 1928; ''Plessner, H.'': Die Stufen des Organischen und der Mensch. Einleitung in die philosophische Antrhopologie. Berlin, New York 1975; ''Portmann, A.'': Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen. Basel, Stuttgart 1944; ''Scheler, M.'': Die Stellung des Menschen im Kosmos. Darmstadt 1983; ''Sobotka, M.'': Člověk a práce v klasické německé filozofii. Praha 1964.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Kamarýt Jan|Jan Kamarýt]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Kamarýt Jan|Jan Kamarýt]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Kamarýt Jan]]
 [[Kategorie:Příbuzné společenskovědní oblasti a disciplíny a jejich základní směry]]
 [[Kategorie:VSgS]]

Antropologie filozofická - Historie editací

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server