Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:01:39Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:52:09Z

import na produkční server

Nová stránka

aristotelismus – tímto výrazem se někdy označuje souhrn názorů, poznatků a zásad, které vyložil ''Aristoteles ze Stageiry'' ve svých spisech, jindy učení jeho stoupenců a následovníků, a v nejširším smyslu bývá ''a.'' vztahován k celým dějinám šíření, působení a rozvíjení ''Aristotelových'' myšlenek. ''A.'' je pro s-gii zajímavý jednak tím, že jeho součástí je jedno z nejstarších učení o společnosti, jednak svým mimořádným působením na další vývoj spol. i přír. věd. Jeho liter. základem jsou ''Aristotelovy'' spisy, které lze rozdělit na logické, přír. filozofické, přírodovědné, fil. a společenskovědní. Mnohé z nich se staly východiskem odpovídajících vědních oborů. ''Aristotelův'' spis ''Politika'' je zákl. složkou [[teorie sociální antické|antických sociálních teorií]], které význ. ovlivnily další vývoj názorů o společnosti. ''Aristoteles'' podrobil kritice ''Platónovo'' učení, podle něhož ideje jakožto věčné vzory vnímatelných věcí mají samostatné bytí, nezávislé na těchto věcech. Došel k závěru, že obecné je ve skutečnosti jen v jednotlivém a že od něho může být odloučeno pouze v myšlení. Obecnou stránkou každé přír. bytosti je tvar (eidos, morfé), společný celému druhu, princip určitosti věci a jakožto přirozenost (fysis) i princip jejích vlastních přirozených aktivit. Tvar konstituuje danou bytost společně s látkou (hýlé), jež je principem měnitelnosti každé bytosti a substrátem všeho dění. Z genetického hlediska odpovídá tvar skutečnosti, látka možnosti. Přechodem z možnosti do skutečnosti je buď vznik (je-li výsledkem nová bytost) nebo pohyb (mění-li se jen vlastnosti dané bytosti). Při těchto změnách spolupůsobí 4 činitelé (příčiny): látka, tvar, hybná příčina a účel. [[příroda|Příroda]] je pro ''Aristotela'' nepřetržitým koloběhem vznikání, zanikání a dalších procesů, který však musí mít svou prvotní neměnnou příčinu, „prvního hybatele“. Pro ''Aristotelovu'' metodu je obecně příznačný důraz na zkušenost (zvl. na přímé pozorování), na klasifikaci zkoumaných jevů i poznatků o nich a na jejich racionální vysvětlení.

Předpoklady pro mimořádné dějinné působení ''Aristotelova'' učení byly dány především tím, že přinášelo nejen obrovské množství poznatků i podnětných názorů a metodol. zásad, ale i rozvinutý pojmový aparát. V nejbližších stoletích po ''Aristotelově'' smrti byl však vliv ''a.'' poměrně malý. Většina ''Aristotelových'' děl se ztratila během válek mezi nástupci ''Alexandra Velikého''. Z jejich přínosu mohli čerpat jen ''Aristotelovi'' přímí žáci a jejich nejbližší nástupci (''Theofrastos, Eudémos'' aj.). Teprve když byla značná část těchto děl v 1. st. př. n. l. objevena, nastalo oživení ''a.'' K jeho rozvoji ve 3. st. n. l. význ. přispěl svou věd. činností ''Alexandros z Afrodiziady'', který napsal řadu komentářů k ''Aristotelovým'' spisům a samostatně domýšlel aristotelskou psychologii, a také novoplatónská škola, která převzala do svého systému nejen některé ''Aristotelovy'' názory, ale i značnou část aristotelského pojmového aparátu. Při bouřlivých událostech provázejících zánik západořímské říše se však bohužel většina ''Aristotelových'' děl znovu ztratila. Dlouho zde byly známy a šířeny jen některé jeho logické spisy. Většina ''Aristotelových'' spisů známých v pozdní antice se však dochovala ve středověkých islámských zemích.

Největším znalcem ''a.'' v arabském světě byl ''Ibn-Rushd'' (lat. ''Averroes''), který jej ve svých podrobných komentářích očistil od pozdějších, zvl. novoplatónských příměsí. V aristotelském duchu kladl důraz na věčnost materiálního světa a za nesmrtelný pokládal jen kolekt. lidský rozum. Založil koncepci „dvojí pravdy“, nadpřirozené pravdy teologické a na ní nezávislé věd. pravdy. Jeho názory však byly islámskou ortodoxií prohlášeny za kacířské. Zhruba od poloviny 12. st. do křesťanské Evropy přicházelo z Východu mnoho dosud neznámých děl antických a arabských autorů, včetně ''Aristotelových'' spisů. V 2. polovině 13. st. ''Tomáš'' ''Akvinský'' vytvořil nový fil.-teologický systém, který se opírá především o ''Aristotelovu'' filozofii, ale odchyluje se od ní např. v pojetí společnosti. Ve 14. st. se v Evropě rozvíjely na bázi ''a.'' i jiné fil. směry, zvl. [[nominalismus]], který význ. přispěl i k rozvíjení středověkých soc. teorií. Pro renesanci již nebyl ''Aristoteles'' hlavní fil. autoritou. Jeho vliv značně slábl i v 17. a 18. st., i když byl stále vysoce hodnocen v logice (''I. Kant''), etice, teorii umění i v biologii (''C. von Linné''). K velkému oživení zájmu o ''a.'' došlo v 19. st., kdy se ve [[filozofie|filozofii]] začínal prosazovat názor, že nutnou podmínkou její vlastní reflexe je poznání jejích celých dějin. Současně se z ''a.'' čerpaly podněty pro kritiku soudobé spekulativní přír. filozofie (''F. A. Trendelenburg''). Vzniklo velké množství literatury o ''Aristotelově'' myslitelském odkazu, jeho jednotlivých stránkách a dějinném působení. Od 2. poloviny 19. st. čerpal z ''a.'' také novotomismus. ''A.'' je intenzívně studován i v dnešní době. Čes. překlady Aristotelových spisů: ''Kategorie'', 1958; ''O vyjadřování'', 1959; ''První analytiky'', 1961; ''Druhé analytiky'', 1962; ''Metafyzika'', 1946; ''O duši'', 1942; ''Politika'', 1939; ''Etika Nikomachova'', 1937; ''Poetika'', 1948; ''Rétorika'', 1948; ''Topiky'', 1975; ''O sofistických důkazech'', 1978; ''Člověk a příroda'' (''O vzniku a zániku'', ''O duši'', ''Malá přírodovědná pojednání''), 1984; ''Aristoteles o člověku'' (výbor z biologických spisů), 1932; ''Ústava athénská'', 1900; ''Poetika'', 1972.

<div class="translations">
Aristotelianism
aristotélisme
Aristotelismus
aristotelismo
</div>

Literatura: ''Berka, K.'': Aristoteles. Praha 1966; ''Düring, I.'': Aristoteles 1967; ''Jaeger, W.'': Aristoteles, Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung. 1955; ''Łukasiewicz, J.'': Aristoteles Sylogistic from the Standpoint of Modern Formal Logic. Oxford 1957; ''Patočka, J.'': Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. 1964; ''Wehrli, F.'': Die Schule des Aristoteles. Basel 1944.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Mráz Milan|Milan Mráz]]'' 
[[Kategorie:Aut: Mráz Milan]]
[[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Berka, K.'': Aristoteles. Praha 1966; ''Düring, I.'': Aristoteles 1967; ''Jaeger, W.'': Aristoteles, Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung. 1955; ''Łukasiewicz, J.'': Aristoteles Sylogistic from the Standpoint of Modern Formal Logic. Oxford 1957; ''Patočka, J.'': Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. 1964; ''Wehrli, F.'': Die Schule des Aristoteles. Basel 1944.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Mráz Milan|Milan Mráz]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Mráz Milan|Milan Mráz]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Mráz Milan]]
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:VSgS]]

Aristotelismus - Historie editací

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server