imported>Admin: Přidána poslední věta Inocenc Arnošt Bláha je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:31Z

Přidána poslední věta Inocenc Arnošt Bláha je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:10Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

@@ Řádek 15: / Řádek 15: @@
 Bláha zasazuje fenomén města do teorie společenského vývoje naznačené již v disertaci, kde analogicky ke Spencerovu dělení společností na vojenské a průmyslové, představující zároveň dva vývojové typy, dělí národní společnost na dvě skupiny – venkovskou a městskou. Venkov představuje stadium vojenské, město stadium průmyslové, přičemž společnost je v přechodu směrem k městskému typu seskupení. Z hlediska celku národní společnosti venkov představuje prvek statický, tradiční, konzervativní. Město s atributy pokrokovosti, dynamiky, modernosti stojí na opačném konci vývojové metafory. Místem střetu těchto dvou vývojových společenských fází, ohniskem přechodu, v němž se stýká tradice s pokrokem, sociální statika s dynamikou, konzervativní s moderním se symptomatickými projevy v oblasti náboženské, politické a stavovské je malé město jako sociální jev. Z pohledu dnešní sociologie je problematickým prvkem Bláhova pojetí dynamiky kladné hodnocení vývoje, ztělesněné v modernistickém pojetí pokroku. Tento pojem je důležitý zejména v počátcích Bláhovy sociologické tvorby, tedy v etapě věnované sociologii města. Později Bláha pojetí pokroku revidoval a nakonec od něj v zásadě upustil a stále více pracoval s pojmem „funkce“, kterou chápal v původním durkheimovském významu, jako de facto teleologicky definovanou činnost směřující k uspokojení určité potřeby. Z ideje pokroku se postupně vytrácel (i když zcela nemizel) důraz na neustálé a nezvratné společenské zlepšování. Už v ''Sociologii sedláka a dělníka'' (1925) je město sice pojato jako nositel pokroku a změny, ale venkov je nositelem tradice a stability, nikoli zaostalosti.
-Velká část Bláhova sociologického zájmu je věnována problematice mravního života a jím hájený postulát individuálního mravního aktivismu se odráží v angažovanosti jeho sociologie. K problematice mravnosti se Bláha vztahoval v nesčetných studiích, článcích a recenzích především ve 20. a 30. letech a publikoval k ní také dvě větší monografie. V kontextu českého meziválečného myšlení bývá Bláhova ''Filosofie mravnosti'' spolu s ''Positivní etikou'' [[Krejčí František|Františka Krejčího]] (obě vyšly roku 1922) označována za nejvýznamnější dílo k etické problematice. Ze sociologického pohledu je Bláhova ''Filosofie mravnosti'' významná proto, že obsahuje jeho polemické vyrovnání s durkheimovým objektivismem v rámci tematizace vztahu subjektivní a objektivní stránky mravnosti a první systematickou reflexi metodologických požadavků ranného positivismu rozvíjením subjektivistické metodologie a vlastním zpřesňováním pojmu empirie. Na argumentaci o vztahu objektivismu a subjektivismu v sociologii Bláha pracoval již v sociologických statích v roce 1912. Definitivní podobu argumentace však nalezneme až v textech z první poloviny 20. let (zejména články z roku 1921). Spis ''Vědecká morálka a mravní výchova'' (1940) je Bláhovou druhou větší monografií k problematice mravnosti a oproti starším publikacím v něm nalezneme uchopení mravnosti jako sociálního jevu pojmovým aparátem Bláhovy obecné sociologické teorie, kterou do definitivní podoby dovedl v průběhu 30. let. Základní teze však zůstávají nezměněny.
+Velká část Bláhova sociologického zájmu je věnována problematice mravního života a jím hájený postulát individuálního mravního aktivismu se odráží v angažovanosti jeho sociologie. K problematice mravnosti se Bláha vztahoval v nesčetných studiích, článcích a recenzích především ve 20. a 30. letech a publikoval k ní také dvě větší monografie. V kontextu českého meziválečného myšlení bývá Bláhova ''Filosofie mravnosti'' spolu s ''Positivní etikou'' [[Krejčí František|Františka Krejčího]] (obě vyšly roku 1922) označována za nejvýznamnější dílo k etické problematice. Ze sociologického pohledu je Bláhova ''Filosofie mravnosti'' významná proto, že obsahuje jeho polemické vyrovnání s durkheimovým objektivismem v rámci tematizace vztahu subjektivní a objektivní stránky mravnosti a první systematickou reflexi metodologických pozadavků ranného positivismu rozvíjením subjektivistické metodologie a vlastním zpřesňováním pojmu empirie. Na argumentaci o vztahu objektivismu a subjektivismu v sociologii Bláha pracoval již v sociologických statích v roce 1912. Definitivní podobu argumentace však nalezneme až v textech z první poloviny 20. let (zejména články z roku 1921). Spis ''Vědecká morálka a mravní výchova'' (1940) je Bláhovou druhou větší monografií k problematice mravnosti a oproti starším publikacím v něm nalezneme uchopení mravnosti jako sociálního jevu pojmovým aparátem Bláhovy obecné sociologické teorie, kterou do definitivní podoby dovedl v průběhu 30. let. Základní teze však zůstávají nezměněny.
 Již ve 20. letech Bláha jednoznačně vyzdvihoval význam Durkheima, Simmela a Lévy-Bruhla jako zakladatelů skutečně vědecké etiky, kteří začali tuto disciplínu budovat jako „positivní studium mravních fakt, považovaných za jevy zcela přirozené, zvláště za jevy sociální“, a v souladu s tím i v letech 40. tvrdil, že „skutečně vědeckou se stává etika teprve zásluhou positivismu a jeho metodických principů.“ Mravnost chápal jako přirozenou funkci lidské společnosti v její snaze o sebezáchovu, ovšem už v práci z 20. let se vymezoval vůči durkheimovu objektivismu, který označil za „upřílišněný“ a vyžadující si opravu a doplnění. Podle Bláhy se jedinec rodí do dané kultury, ta ale neprochází jeho životem beze změny, každý přijímá, co bylo získané a vytvořené minulými generacemi, a vytváří nový stupeň pro generace budoucí. V případě mravnosti se „rodíme do objektivní mravní zkušenosti, jež jest sociálním apriori našeho individuálního mravního vývoje a přijímajíce je do sebe, tvoříme sami znovu svým životem svět hodnot a norem“; Bláha přitom rozlišuje jedince, v nichž převládají složky osobnosti vytvářející nové morální hodnoty a normy, a jedince reprodukující. Mravnost tak lze studovat v její objektivní statičnosti, kdy působí na jedince tlakem jako durkheimovský sociální fakt, kdy jsou mravní hodnoty a normy reprodukovány, i v její subjektivní dynamičnosti, kdy jsou individuem produkovány a pozměňovány.
@@ Řádek 31: / Řádek 31: @@
 Koncem 30. let začíná Bláha svou obecnou sociologickou teorii místy označovat jako federativní funkcionalismus. Koncepce federativního funkcionalismu pracující s ústředním pojmem sociální situace byla poprvé uceleně vyjádřena v ''Sociologii inteligence'' (1937) a systematicky je shrnuta v ''Sociologii'' (1968). V sociální situaci vzniká nový obecný (sociální) typ myšlení a jednání individuí a sociální funkce jsou činnosti, které probíhají v souladu s tímto novým typem. Funkce jsou činnosti regulované v sociální situaci vzniklým sociálním řádem (například jazykové jednání, které vede k uspokojení potřeby dorozumění, je sociální funkcí probíhající podle gramatických norem vzniklých v sociálním procesu sociální situace). Federovanost sociálních funkcí vyjadřuje vzájemné a nehierarchické ovlivňování a křížení jednotlivých funkcí, podobně jako individua v sociální situaci působí na sebe navzájem. I přes vzájemné působení však zůstávají individua i funkce autonomní: např. jednou z autonomních funkcí rodiny je socializace dítěte, ale tato funkce je ovlivňována logikou regulace sociální činnosti v povolání, které odvádí rodiče z domova, takže dochází ke křížení a vzájemnému ovlivňování relativně samostatných sociálních funkcí výchovných a pracovních. Koncepce federativního funkcionalismu plní v Bláhově sociologii dvojí roli. Jednak zachovává funkci jako jeden z klíčových pojmů Durkheimovy sociologie a udržuje tak kontinuitu s dílem, které Bláha považoval za první vědeckou sociologii a z něhož sociologicky vyšel. Zároveň však funkcionální sociologii rozvíjí pro své potřeby v závislosti na koncepci sociální situace a „kvalitativní“ metodologii. Díky tomu Bláhův federativní funkcionalismus nesklouzl k formalismu a statičnosti pozdějších funkcionalistických koncepcí. Protože toto označení více vystihuje specifičnost jeho sociologické teorie, je lepší termín kritický realismus, který Bláha neopouští pravděpodobně spíš ze setrvačnosti, používat opatrně a podržet raději termín druhý.
-Bláha přispěl k rozvoji české sociologie také po institucionální a organizační stránce, zejména iniciační snahou při položení základů brněnské akademické sociologie a obdobným úsilím při založení první české sociologické společnosti. Vedle formálního vedení věnoval Bláha systematickou pozornost i přípravě další generace sociologů; vykazoval přitom osobnostní rysy charismatického vůdce a dobrého řečníka. Částečně spontánně, částečně cílenou Bláhovou činností se kolem jeho osoby vytvořil bližší kruh studentů, kteří se pod Bláhovým vedením intenzivně věnovali sociologii – někdy se hovoří o Bláhově brněnské sociologické škole a jejím vzájemném vymezování s pražskou sociologickou školou. Bláha rovněž organizoval sociologické výzkumy a vedl výzkumný ústav při zemědělské akademii (viz [[Československá akademie zemědělská]]). Intenzivně se zapojil do úsilí o vznik nové vysoké školy sociálního zaměření. Jeho asi největším přínosem pro rozvoj oboru bylo založení prvního českého sociologického periodika – ''[[Sociologická revue|Sociologické revue]]'', kolem níž se vytvořil širší okruh sociologů, kteří získali prostor pro výměnu názorů a publikaci výsledků výzkumů. Revue zdaleka nebyla pouze brněnskou záležitostí, přispívali do ní někteří pražští (např. K. [[Galla Karel|Galla]], J. [[Šíma Jaroslav|Šíma]]) i slovenští (A. [[Štefánek Anton|Štefánek]]) sociologové a byla médiem kontaktů se sociologií světovou, když do ní díky Bláhově stykům přispívali zahraniční autoři (např. F. Znaniecki, P. [[Sorokin Pitirim Alexandrovič|Sorokin]], C. Bouglé, R. Duprat a další). Zahraniční autoři zde publikovali i přehledy některých dílčích národních sociologií (švédské, anglické a americké, francouzské, maďarské) nebo sociologií oborových (americká či rumunská sociologie venkova, americká sociologie výchovy aj.). ''[[Sociologická revue]]'' si podle mínění J. L. [[Fischer Josef Ludvík|Fischera]] i dalších sociologů získala světové postavení zejména referováním o domácí i zahraniční odborné sociologické produkci. Sám Bláha přispěl do revue vedle odborných statí několika stovkami recenzí a anotací, jakož i zprávami o sociologických kongresech. Je třeba připomenout, že ''[[Sociologická revue]]'' spolkla také nemalou část jeho soukromých příjmů, což mluví o nevšedním nadšení pro obor. Bláhovi a jeho spolupracovníkům se tak podařilo vybudovat platformu pro výměnu názorů a publikaci výsledků bádání, jež podnítila, zintenzivnila a zákonitě i zkvalitnila českou sociologickou produkci v míře, kterou sociologická společnost jako taková nemohla pokrýt a pro niž bylo odborné periodikum nezbytností.
+Bláha přispěl k rozvoji české sociologie také po institucionální a organizační stránce, zejména iniciační snahou při položení základů brněnské akademické sociologie a obdobným úsilím při založení první české sociologické společnosti. Vedle formálního vedení věnoval Bláha systematickou pozornost i přípravě další generace sociologů; vykazoval přitom osobnostní rysy charismatického vůdce a dobrého řečníka. Částečně spontánně, částečně cílenou Blahovou činností se kolem jeho osoby vytvořil bližší kruh studentů, kteří se pod Bláhovým vedením intenzivně věnovali sociologii – někdy se hovoří o Bláhově brněnské sociologické škole a jejím vzájemném vymezování s pražskou sociologickou školou. Bláha rovněž organizoval sociologické výzkumy a vedl výzkumný ústav při zemědělské akademii (viz [[Československá akademie zemědělská]]). Intenzivně se zapojil do úsilí o vznik nové vysoké školy sociálního zaměření. Jeho asi největším přínosem pro rozvoj oboru bylo založení prvního českého sociologického periodika – ''[[Sociologická revue|Sociologické revue]]'', kolem níž se vytvořil širší okruh sociologů, kteří získali prostor pro výměnu názorů a publikaci výsledků výzkumů. Revue zdaleka nebyla pouze brněnskou záležitostí, přispívali do ní někteří pražští (např. K. [[Galla Karel|Galla]], J. [[Šíma Jaroslav|Šíma]]) i slovenští (A. [[Štefánek Anton|Štefánek]]) sociologové a byla médiem kontaktů se sociologií světovou, když do ní díky Bláhově stykům přispívali zahraniční autoři (např. F. Znaniecki, P. [[Sorokin Pitirim Alexandrovič|Sorokin]], C. Bouglé, R. Duprat a další). Zahraniční autoři zde publikovali i přehledy některých dílčích národních sociologií (švédské, anglické a americké, francouzské, maďarské) nebo sociologií oborových (americká či rumunská sociologie venkova, americká sociologie výchovy aj.). ''[[Sociologická revue]]'' si podle mínění J. L. [[Fischer Josef Ludvík|Fischera]] i dalších sociologů získala světové postavení zejména referováním o domácí i zahraniční odborné sociologické produkci. Sám Bláha přispěl do revue vedle odborných statí několika stovkami recenzí a anotací, jakož i zprávami o sociologických kongresech. Je třeba připomenout, že ''[[Sociologická revue]]'' spolkla také nemalou část jeho soukromých příjmů, což mluví o nevšedním nadšení pro obor. Bláhovi a jeho spolupracovníkům se tak podařilo vybudovat platformu pro výměnu názorů a publikaci výsledků bádání, jež podnítila, zintenzivnila a zákonitě i zkvalitnila českou sociologickou produkci v míře, kterou sociologická společnost jako taková nemohla pokrýt a pro niž bylo odborné periodikum nezbytností.
 Bláhovy organizační schopnosti našly svůj výraz také ve vedení výzkumných týmů i institucí, konkrétně ve vedení sociologické sekce při [[Československá akademie zemědělská|Československé akademii zemědělské]] a při výzkumech realizovaných v rámci sociologického semináře [[Masarykova univerzita v Brně|Masarykovy univerzity v Brně]]. V roce 1931 Bláha přednesl v [[Masarykova sociologická společnost|Masarykově sociologické společnosti]] přednášku s názvem Dělnický výzkumný ústav, v níž předložil a argumentačně podpořil návrh takto zaměřeného výzkumného pracoviště, zůstalo však jen u návrhu. Podobně to dopadlo s dalším záměrem, Výzkumným ústavem ženským. Úspěšnější byla jeho iniciativa v organizaci empirických výzkumů v rámci brněnského sociologického semináře. Jejich přesný počet není znám. Např. v roce 1932 byla provedena případová studia obce Velká nad Veličkou, po válce Bláha koordinoval rozsáhlý výzkum Brna, který se bohužel poněkud nešťastně stal předmětem politických sporů a šarvátek, což se odrazilo na návratnosti použitých dotazníků a kvalitě dat.
-Bláha patří bezesporu k nejvýznamnějším českým sociologům. Přímý ohlas na jeho dílo byl největší v meziválečné době, a to nejen mezi odbornou veřejností; Bláhovy osvětové přednášky pro veřejnost navštěvovaly nezřídka stovky posluchačů. Vliv jeho koncepce na jiné sociology je nejvíce patrný u jeho přímých žáků, z nichž je v případě empirických výzkumů třeba vzpomenout [[Hájek Mojmír|Mojmíra Hájka]] a v teoretické rovině Julianu [[Obrdlíková Juliana|Obrdlíkovou]]. Někdy se v souvislosti s Bláhou mluví o tzv. brněnské sociologické škole. Vymezení jejího okruhu i obsahu se autor od autora poněkud liší v závislosti na zvolených kritériích. Většinou však do ní bývají řazeni Bláhovi přímí žáci a bližší spolupracovníci (např. [[Hájek Mojmír|Mojmír Hájek]], A. [[Obrdlík Antonín|Obrdlík]], J. [[Obrdlíková Juliana|Obrdlíková]], B. [[Zwicker Bruno|Zwicker]]), někdy i kolegové (E. [[Chalupný Emanuel|Chalupný]], J. L. [[Fischer Josef Ludvík|Fischer]]), kteří spoluvytvářeli oficiální jádro redakce ''[[Sociologická revue|Sociologické revue]]''. Jejich vztah k Bláhově sociologii byl však již dosti volný, ačkoli např. [[Fischer Josef Ludvík|Fischera]] s Bláhou spojoval funkcionalismus, který však každý rozvíjel vlastním způsobem. Dnešní pozornost věnovaná Bláhovu dílu je spíše příležitostná, ale překračuje přitom hranice úzce sociologické k dalším oborům jako je filosofie, etika, pedagogika, žurnalistika apod. Mezi českými sociology dodnes přetrvalo povědomí o jeho zásluhách o brněnskou sociologii a o existenci „jakési“ Bláhovy sociologické školy.
+Bláha patří bezesporu k nejvýznamnějším českým sociologům. Přímý ohlas na jeho dílo byl největší v meziválečné době, a to nejen mezi odbornou veřejností; Bláhovy osvětové přednášky pro veřejnost navštěvovaly nezřídka stovky posluchačů. Vliv jeho koncepce na jiné sociology je nejvíce patrný u jeho přímých žáků, z nichž je v případě empirických výzkumů třeba vzpomenout [[Hájek Mojmír|Mojmíra Hajka]] a v teoretické rovině Julianu [[Obrdlíková Juliana|Obrdlíkovou]]. Někdy se v souvislosti s Bláhou mluví o tzv. brněnské sociologické škole. Vymezení jejího okruhu i obsahu se autor od autora poněkud liší v závislosti na zvolených kritériích. Většinou však do ní bývají řazeni Bláhovi přímí žáci a bližší spolupracovníci (např. [[Hájek Mojmír|Mojmír Hájek]], A. [[Obrdlík Antonín|Obrdlík]], J. [[Obrdlíková Juliana|Obrdlíková]], B. [[Zwicker Bruno|Zwicker]]), někdy i kolegové (E. [[Chalupný Emanuel|Chalupný]], J. L. [[Fischer Josef Ludvík|Fischer]]), kteří spoluvytvářeli oficiální jádro redakce ''[[Sociologická revue|Sociologické revue]]''. Jejich vztah k Bláhově sociologii byl však již dosti volný, ačkoli např. [[Fischer Josef Ludvík|Fischera]] s Bláhou spojoval funkcionalismus, který však každý rozvíjel vlastním způsobem. Dnešní pozornost věnovaná Bláhovu dílu je spíše příležitostná, ale překračuje přitom hranice úzce sociologické k dalším oborům jako je filosofie, etika, pedagogika, žurnalistika apod. Mezi českými sociology dodnes přetrvalo povědomí o jeho zásluhách o brněnskou sociologii a o existenci „jakési“ Bláhovy sociologické školy.
 <span class="section_title">Bibliografie:</span> ''Sociologická revue'' 10, 1930, 1; ''Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity'' 1970.
@@ Řádek 50: / Řádek 50: @@
 [[Kategorie:Aut: Janák Dušan]]
 [[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 47: / Řádek 47: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Sociologická revue'' 10, 1939, 1; Dušan Janák: In. A. Bláha a počátky české sociologie města (''Sociální studia'' 2/2006: 11–32); Dušan Janák: Sociální introspekce In. A. Bláhy a Wittgensteinův argument proti soukromému jazyku. Poznámky k introspektivnímu přístupu v sociálních vědách (''Sociologický časopis/Czech Sociological Review'' 42, 2006, 4: 761–782); Dušan Janák: ''Hodnoty a hodnocení v sociologii Inocence Arnošta Bláhy. Studie z dějin klasické české sociologie'' (Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 2006); D. Janák – O. Buchtíková: Sociologie města a filmu. Inocenc Arnošt Bláha a jeho role ve výzkumu Brna po druhé světové válce (''Iluminace'' 20, 2008, 69: 161–178); Juliana Obrdlíková (ed.): ''Sborník k osmdesátinám I. A. Bláhy'' (Brno, samizdat 1959); Juliána Obrdlíková: Sociologická metoda In. Arnošta Bláhy (''Brněnská sociologická škola''. Městský výbor socialistické akademie, Brno 1966: 22–47); Juliána Obrdlíková: Kritický realismus (ibid.: 107–110); Juliána Obrdlíková: Sociologická teorie I. A. Bláhy (''Sociologický časopis'' 4, 1968, 3: 310–323); Jiří Sedlák: ''Inocenc Arnošt Bláha'' (Masarykova univerzita, Brno 1995); Jan Tauber – Josef Kolařík, eds.: ''Historie české a slovenské sociologie venkova'' (ČAZ, Praha 1969).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Janák Dušan|Dušan Janák]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Janák Dušan|Dušan Janák]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Janák Dušan]]
 [[Kategorie:SCSg]]

Bláha Inocenc Arnošt - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Inocenc Arnošt Bláha je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server