Individuum - Historie editací

ZRN v 18. 1. 2018, 12:14

2018-01-18T12:14:01Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:02:18Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:53:38Z

import na produkční server

Nová stránka

individuum – (z lat. individuum = nedělitelná jednotka, atom) – původně biol. pojem pro jedince jako příslušníka určitého živočišného druhu, později vyjádření jedinečnosti jednotlivce. V období scholastiky pojem ''i.'' označoval lidskou [[osobnost]], později se používal zejm. v protikladu „jedinec – společnost“ v souvislosti s rozvíjením a potlačováním ''individuality''. Zjednodušené vysvětlování individuality spočívalo v tom, že byla identifikována s [[temperament|temperamentem]] a ten byl definován jako funkce tělesné stavby a její humorální regulace. Podle ''R. Wiliamse'' (1960) individualita existuje již na biochemické a fyziologické úrovni a podle ''B. G. Anaňjeva'' v průběhu [[ontogeneze]] a životní dráhy člověka dochází k individualizaci jeho organismu a osobnosti. Avšak ne každé ''i.'' je individualitou. Proces přeměny ''i.'' v osobnost, která zahrnuje všeobecné i osobité, jedinečné rysy, je složitý. V současné filozofii je problematika ''i.'' tematizována jednak v rovině abstraktních úvah o ontologicko-logickém významu tohoto pojmu, o jeho personálním významu, jednak jako jeho strukturální analýza (''A. Pieperová'', 1973). V této rovině je ''i.'' nejčastěji chápáno jako „jedinečná empirická bytost“, což podle ''K. A. Abulchanové-Slavské'' (1977,1984) vylučuje možnost objasnit jeho spol. podstatu. V psychologii se problémem ''i.'' široce zabýval ''H. Thomae'' (''Das Individuum und seine Welt: Eine Persönlichkeitsteorie'', 1968), který chápal [[psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] jako psychologii ''i.'' a vycházel z kritiky osobnosti pojaté „ve světle nomotetické redukce“, stírající její podstatný znak – osobitost (jedinečnost). Jako jednu ze zákl. metod užíval psychol. biografiku. Popsal řadu interindivid. odlišných, ale současně typických „životních technik“, jako jsou např. defenzívní a agresivní způsoby jednání apod. ''I.'' chápe v podstatě jako individ. osobnost a dává tomuto pojmu přednost před termíny osobnost, charakter, osoba, protože je neutrální, není spojen s jazykovými návyky. ''W. K. Arnold'' (''Person, Charakter, Persönlichkeit'', 1969) pokládá za specif. znak ''i.'' „psychofyzickou organizaci“, určující jeho chování, a za specif. znak „personální individualizace“ (ve srovnání s rostlinou a zvířetem) pokládá „potenci sebeprožívání“, schopnost rozlišovat mezi předmětnými, ke světu vztažnými objekty na jedné a mravně duchovními subjekty na straně druhé (objekty a subjekty tvoří životní prostor ''i.''). ''C. G. Jung'' v souvislosti se svým pojetím ''i.'' vytvořil ve své [[psychologie analytická|analytické psychologii]] teorii tzv. ''individuace'', tj. hledání cesty k vlastnímu identickému bytí. Tyto koncepce ''i.'' jsou fil.-antropol. konstrukcemi, opírajícími se jen o úzkou empir. základnu.

<div class="translations">
individual
individu
Individuum
individuo
</div>

Literatura: ''Abulchanová-Slavská, K. A.'': (1977) Dialektika ľudského života. Bratislava 1984; ''Anaňjev, B. G.'': Čelovek kak predmet poznanija. Leningrad 1969; ''Tugarinov, V. P.'': Příroda, civilizace, člověk. Praha 1981.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Nakonečný Milan|Milan Nakonečný]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nakonečný Milan]]
[[Kategorie:Terminologie/osobnost a psychika]]
[[Kategorie:VSgS]]

← Starší verze		Verze z 18. 1. 2018, 12:14
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">individuum</span> – (z lat. individuum = nedělitelná jednotka, atom) – původně biol. pojem pro jedince jako příslušníka určitého živočišného druhu, později vyjádření jedinečnosti jednotlivce. V období scholastiky pojem ''i.'' označoval lidskou [[osobnost]], později se používal zejm. v protikladu „jedinec – společnost“ v souvislosti s rozvíjením a potlačováním ''individuality''. Zjednodušené vysvětlování individuality spočívalo v tom, že byla identifikována s [[temperament\|temperamentem]] a ten byl definován jako funkce tělesné stavby a její humorální regulace. Podle ''R. Wiliamse'' (1960) individualita existuje již na biochemické a fyziologické úrovni a podle ''B. G. Anaňjeva'' v průběhu [[ontogeneze]] a životní dráhy člověka dochází k individualizaci jeho organismu a osobnosti. Avšak ne každé ''i.'' je individualitou. Proces přeměny ''i.'' v osobnost, která zahrnuje všeobecné i osobité, jedinečné rysy, je složitý. V současné filozofii je problematika ''i.'' tematizována jednak v rovině abstraktních úvah o ontologicko-logickém významu tohoto pojmu, o jeho personálním významu, jednak jako jeho strukturální analýza (''A. Pieperová'', 1973). V této rovině je ''i.'' nejčastěji chápáno jako „jedinečná empirická bytost“, což podle ''K. A. Abulchanové-Slavské'' (1977,1984) vylučuje možnost objasnit jeho spol. podstatu. V psychologii se problémem ''i.'' široce zabýval ''H. Thomae'' (''Das Individuum und seine Welt: Eine Persönlichkeitsteorie'', 1968), který chápal [[psychologie osobnosti\|psychologii osobnosti]] jako psychologii ''i.'' a vycházel z kritiky osobnosti pojaté „ve světle nomotetické redukce“, stírající její podstatný znak – osobitost (jedinečnost). Jako jednu ze zákl. metod užíval psychol. biografiku. Popsal řadu interindivid. odlišných, ale současně typických „životních technik“, jako jsou např. defenzívní a agresivní způsoby jednání apod. ''I.'' chápe v podstatě jako individ. osobnost a dává tomuto pojmu přednost před termíny osobnost, charakter, osoba, protože je neutrální, není spojen s jazykovými návyky. ''W. K. Arnold'' (''Person, Charakter, Persönlichkeit'', 1969) pokládá za specif. znak ''i.'' „psychofyzickou organizaci“, určující jeho chování, a za specif. znak „personální individualizace“ (ve srovnání s rostlinou a zvířetem) pokládá „potenci sebeprožívání“, schopnost rozlišovat mezi předmětnými, ke světu vztažnými objekty na jedné a mravně duchovními subjekty na straně druhé (objekty a subjekty tvoří životní prostor ''i.''). ''C. G. Jung'' v souvislosti se svým pojetím ''i.'' vytvořil ve své [[psychologie analytická\|analytické psychologii]] teorii tzv. ''individuace'', tj. hledání cesty k vlastnímu identickému bytí. Tyto koncepce ''i.'' jsou fil.-antropol. konstrukcemi, opírajícími se jen o úzkou empir. základnu.	+	<span id="entry">individuum</span> – (z lat. individuum = nedělitelná jednotka, atom) – původně biol. pojem pro jedince jako příslušníka určitého živočišného druhu, později vyjádření jedinečnosti jednotlivce. V období scholastiky pojem ''i.'' označoval lidskou [[osobnost]], později se používal zejm. v protikladu „jedinec – společnost“ v souvislosti s rozvíjením a potlačováním ''individuality''. Zjednodušené vysvětlování individuality spočívalo v tom, že byla identifikována s [[temperament\|temperamentem]] a ten byl definován jako funkce tělesné stavby a její humorální regulace. Podle ''R. Wiliamse'' (1960) individualita existuje již na biochemické a fyziologické úrovni a podle ''B. G. Anaňjeva'' v průběhu [[ontogeneze]] a životní dráhy člověka dochází k individualizaci jeho organismu a osobnosti. Avšak ne každé ''i.'' je individualitou. Proces přeměny ''i.'' v osobnost, která zahrnuje všeobecné i osobité, jedinečné rysy, je složitý. V současné filozofii je problematika ''i.'' tematizována jednak v rovině abstraktních úvah o ontologicko-logickém významu tohoto pojmu, o jeho personálním významu, jednak jako jeho strukturální analýza (''A. Pieperová'', 1973). V této rovině je ''i.'' nejčastěji chápáno jako „jedinečná empirická bytost“, což podle ''K. A. Abulchanové-Slavské'' (1977, 1984) vylučuje možnost objasnit jeho spol. podstatu. V psychologii se problémem ''i.'' široce zabýval ''H. Thomae'' (''Das Individuum und seine Welt: Eine Persönlichkeitsteorie'', 1968), který chápal [[psychologie osobnosti\|psychologii osobnosti]] jako psychologii ''i.'' a vycházel z kritiky osobnosti pojaté „ve světle nomotetické redukce“, stírající její podstatný znak – osobitost (jedinečnost). Jako jednu ze zákl. metod užíval psychol. biografiku. Popsal řadu interindivid. odlišných, ale současně typických „životních technik“, jako jsou např. defenzívní a agresivní způsoby jednání apod. ''I.'' chápe v podstatě jako individ. osobnost a dává tomuto pojmu přednost před termíny osobnost, charakter, osoba, protože je neutrální, není spojen s jazykovými návyky. ''W. K. Arnold'' (''Person, Charakter, Persönlichkeit'', 1969) pokládá za specif. znak ''i.'' „psychofyzickou organizaci“, určující jeho chování, a za specif. znak „personální individualizace“ (ve srovnání s rostlinou a zvířetem) pokládá „potenci sebeprožívání“, schopnost rozlišovat mezi předmětnými, ke světu vztažnými objekty na jedné a mravně duchovními subjekty na straně druhé (objekty a subjekty tvoří životní prostor ''i.''). ''C. G. Jung'' v souvislosti se svým pojetím ''i.'' vytvořil ve své [[psychologie analytická\|analytické psychologii]] teorii tzv. ''individuace'', tj. hledání cesty k vlastnímu identickému bytí. Tyto koncepce ''i.'' jsou fil.-antropol. konstrukcemi, opírajícími se jen o úzkou empir. základnu.

	<div class="translations">		<div class="translations">

@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Abulchanová-Slavská, K. A.'': (1977) Dialektika ľudského života. Bratislava 1984; ''Anaňjev, B. G.'': Čelovek kak predmet poznanija. Leningrad 1969; ''Tugarinov, V. P.'': Příroda, civilizace, člověk. Praha 1981.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Nakonečný Milan|Milan Nakonečný]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Nakonečný Milan|Milan Nakonečný]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nakonečný Milan]]
 [[Kategorie:Terminologie/osobnost a psychika]]
 [[Kategorie:VSgS]]