Krejčí Karel - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Karel Krejčí je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:38Z

Přidána poslední věta Karel Krejčí je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:22Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:23Z

import na produkční server

Nová stránka

Krejčí Karel

<time datetime="1904-08-20">20. srpna 1904</time> v Praze
 <time datetime="1979-06-26">26. června 1979</time> v Praze

Krejčí byl synovcem filosofa Františka Krejčího (1858–1934) a germanisty Jana Krejčího (1868–1942). Po absolvování malostranského gymnázia (1923) navštěvoval filosofickou fakultu [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]], kde studoval bohemistiku a germanistiku, aby se posléze trvale věnoval polonistice (PhDr. 1928). Jeho učiteli byli Otakar Fischer, Jan Jakubec a zejména polský badatel Marjan Szyjowski, který jej natrvalo orientoval ke studiu polského literárního dění a vývoje, nejen ke studiu komparatistickému (jež ovšem nikdy neopustil). V době studií Krejčí publikoval řadu článků v denících a časopisech, které se týkaly veřejného života, zejména univerzitního, ale také současných tendencí ve vývoji slavistiky. V letech 1929–39 pracoval jako asistent slovanského semináře, v roce 1935 se habilitoval. V letech okupace učil na obchodních akademiích, po válce byl jmenován mimořádným (1945) a poté řádným profesorem polského jazyka a literatury na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]] (1948). V letech 1925–32 byl členem národní demokracie, od roku 1946 sociální demokracie – sloučením se stal členem KSČ, ze strany však byl v roce 1958 byl vyloučen, protože zatajil své členství v zednářské lóži (údajně trvající do roku 1951). Navzdory vyloučení mohl dále působit v akademickém životě. Roku 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd. Byl dlouholetým předsedou Klubu Za starou Prahu, jíž věnoval knihu, která předcházela daleko pozdějším úvahám o „Praze magické“, polobeletristické, leč mimořádně historicky i sociologicky poučené zamyšlení nad „Prahou legend a skutečností“. Poúnorový režim jej přijal spíše pro jeho badatelskou orientaci (Polsko, slovanské literatury, dokonalá znalost literatury ruské) než pro utilitárně konformní postoje. Krejčí totiž s ruskými (exulanty) i sovětskými badateli spolupracoval již v době první republiky.

Duchovní a ideový profil Krejčího se formoval na základě tří základních myšlenkových vlivů: (1.) dědictví tradičního positivismu vyžadujícího pečlivou vědeckou akribii; (2.) klasické „sociologie literatury“, jak její principy formuloval Hyppolite Taine, ale i soudobých diskusí o vztahu „sociálního“ a „estetického“ v literárním díle; a (3.) osobitého kritického vztahu ke strukturalismu Pražského lingvistického kroužku, který sice „sociologický přístup“ neodmítal (viz Mukařovského studie o sociologii filmu, o sociální funkci umění atd.), ale Krejčího „sociologismus“ byl pro pražské „sémiotiky“ přece jen příliš jednostranný. V řadě prací, které Krejčí věnoval polské literatuře, se projevilo jeho „sociologicko-recepční“ studium, zvláště v souvislosti s analýzami velkých sociálních přeměn, které našly svou odezvu v literatuře (jde zejména o studie o vlivu „listopadového povstání“ v Polsku na české národní obrození). Jeho sociologizující přístup se projevuje také v knize ''Polská literatura ve vírech revoluce'' (1934) nebo v syntetických ''Dějinách polské literatury'' (1953). V monografiích o významných osobnostech české i polské literatury (Bartoloměj Paprocký, Jakub Arbes, Anna Marie Tilschová) propojoval přístup literárněvědecký a estetický s pohledem biografickým a s „odhalováním vztahů mezi strukturou textu a společenskou determinací jeho autorů a konzumentů“. Krejčí uvažoval o tzv. literárním prostředí, jehož součástí je autor, dílo a to, co jej ovlivňuje a co podmiňuje jeho sociální působení. S jistou nadsázkou lze říci, že Krejčí anticipoval mnohé z toho, co později formuloval Lucien Goldmann ve svých studiích o vztahu literatury a sociální struktury, i když Krejčí nikdy nesklouzl k sociologizujícím krajnostem.

Krejčí byl především literárním vědcem – polonistou, slavistou a komparatistou –, pro jeho setrvalé vztahování k sociologii a sociálním aspektům literárního provozu má však celé jeho dílo sociologickou relevanci. A to přesto, že zůstalo sociology nepovšimnuto – prvorepublikovými i pozdějšími. V době války Krejčí napsal skizzu k plánované velké studii o sociologii literatury a vydal ji v „hektografované podobě“ (ranná podoba cyklostylu). Tato knížka sice zapadla, ale když ji reeditovali Ivo Pospíšil a Miloš Zelenka v Brně (2001), vyvolala téměř bouři – ovšemže ve sklenici vody. Krejčího zajímavá, jakkoliv dobově podmíněná studie z válečných let nemůže být poměřována postmoderní literární kritikou, ba ani Bourdieuem. Obvinění z „anachronismu“ je však projevem jisté necitlivosti k tomu, co Krejčí ve svém spisku napsal a co anticipoval. Jeho pojetí vztahu sociologie a literární vědy bylo daleko „modernější“ než obdobný spisek Emanuela [[Chalupný Emanuel|Chalupného]] (1944). Krejčího klasifikace na literaturu vyšších vrstev, tzv. lidovou a městskou je jistě poněkud zjednodušující, ale co mohl tehdy Krejčí vědět o stratifikačních výzkumech? Zavedení kategorií „literatura řemeslná“, „literární periferie“ a „literární kýč“ nezastaralo v zásadě vůbec. Ostatně ani „literatura cestovní“, „čekárenská“ nezastarala, jakkoliv byla z větší části zastoupena ilustrovanými magazíny a bulvárem. Není bez zajímavosti, že Krejčí uvažoval i o tom, co dnes označujeme termínem „gate keeper“, tedy o způsobu zveřejnění díla, o cenzuře, o mecenášství atd. K tomu, aby svou sociologickou syntézu „literatury a společnosti“ Krejčí napsal, bohužel nedošlo.

Knihy: ''Poláci v Čechách v době povstání listopadového a „velké emigrace“'' (Praha 1931); ''Piłsudski a Rusko'' (Praha 1932); ''Polská literatura ve vírech revoluce'' (Orbis, Praha 1934; 2. vyd. 1949); ''Bourgetův „Žák“ a Hackenschmid'' (Praha 1936); ''Přehled nové polské literatury'' (Česko-polský klub, Moravská Ostrava 1937); ''Nové slovanské práce o metodice literární vědy'' (Praha 1937); ''Jazyková karikatura v dramatické literatuře'' (Praha 1937); ''Záhadné povahy: Studie a črty povahopisné - Jakub Arbes'' (Melantrich, Praha 1941); ''Sociologie literatury'' (Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu, Praha 1944); ''Jakub Arbes: Život a dílo'' (J. Lukasík, Moravská Ostrava – Praha 1946); ''Bartoloměj Paprocki z Hlohol a Paprocké Vůle: Život - dílo forma a jazyk'' (Slovanský ústav + Orbis, Praha 1946); ''Jazyk ve vývoji společnosti: Studie ze sociologie spisovného jazyka'' (Jaroslav Podroužek, Praha 1947); ''Julius Słowacki, polský básník revolucionář'' (Práce, Praha 1949); ''Společensko-hospodářské základy polské literatury'' (Státní nakladatelství učebnic, Praha 1951); ''Svatopluk Čech a Matěj Brouček, pražský měšťan'' (Osvěta, Praha 1952); ''Dějiny polské literatury'' (Československý spisovatel, Praha 1953); ''Česká literatura druhé poloviny 19. století'' (SPN, Praha 1954; 2. vyd. 1955); ''Kapitoly o Jakubu Arbesovi'' (Československý spisovatel, Praha 1955); ''Úvod do dějin a kultury Polska'' (SPN, Praha 1958); ''A. M. Tilschová: Monografie'' (Československý spisovatel, Praha 1959); ''Heroikomika v básnictví Slovanů'' (ČSAV, Praha 1964); ''Česká literatura druhé poloviny XIX. století pro posluchače DS na PI'' (SPN, Praha 1964; s kolektivem); ''Česká literatura a kulturní proudy evropské'' (Československý spisovatel, Praha 1975); ''Karel Hynek Mácha a Litoměřice'' (Okresní vlastivědné muzeum, Litoměřice 1976; spoluautorka J. Volková); ''Praha legend a skutečnosti'' (Panorama, Praha 1981; 2. vyd. 2007, 3. vyd. 2010); ''Sociologie literatury'' (Masarykova univerzita, Brno 2001; eds. I. Pospíšil a M. Zelenka).

Studie: Sociologie v literární vědě (''Sociologická revue'' 1946).

Sborníky: ''Příspěvky k morfologii a sémantice literárnovědných termínů'' (Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1974).

Literatura: Ivo Pospíšil – Miloš Zelenka: Sociologie literatury a komparatistické impulsy Karla Krejčího v meziválečném období (v K. Krejčí: ''Sociologie literatury'', 2001).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> Ivo Pospíšil – Miloš Zelenka: Sociologie literatury a komparatistické impulsy Karla Krejčího v meziválečném období (v K. Krejčí: ''Sociologie literatury'', 2001).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1979-06-26">26. června 1979</time> v Praze</span>
-Krejčí byl synovcem filosofa Františka Krejčího (1858–1934) a germanisty Jana Krejčího (1868–1942). Po absolvování malostranského gymnázia (1923) navštěvoval filosofickou fakultu [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]], kde studoval bohemistiku a germanistiku, aby se posléze trvale věnoval polonistice (PhDr. 1928). Jeho učiteli byli Otakar Fischer, Jan Jakubec a zejména polský badatel Marjan Szyjowski, který jej natrvalo orientoval ke studiu polského literárního dění a vývoje, nejen ke studiu komparatistickému (jež ovšem nikdy neopustil). V době studií Krejčí publikoval řadu článků v denících a časopisech, které se týkaly veřejného života, zejména univerzitního, ale také současných tendencí ve vývoji slavistiky. V letech 1929–39 pracoval jako asistent slovanského semináře, v roce 1935 se habilitoval. V letech okupace učil na obchodních akademiích, po válce byl jmenován mimořádným (1945) a poté řádným profesorem polského jazyka a literatury na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]]  (1948). V letech 1925–32 byl členem národní demokracie, od roku 1946 sociální demokracie – sloučením se stal členem KSČ, ze strany však byl v roce 1958 byl vyloučen, protože zatajil své členství v zednářské lóži (údajně trvající do roku 1951). Navzdory vyloučení mohl dále působit v akademickém životě. Roku 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd. Byl dlouholetým předsedou Klubu Za starou Prahu, jíž věnoval knihu, která předcházela daleko pozdějším úvahám o „Praze magické“, polobeletristické, leč mimořádně historicky i sociologicky poučené zamyšlení nad „Prahou legend a skutečností“. Poúnorový režim jej přijal spíše pro jeho badatelskou orientaci (Polsko, slovanské literatury, dokonalá znalost literatury ruské) než pro utilitárně konformní postoje. Krejčí totiž s ruskými (exulanty) i sovětskými badateli spolupracoval již v době první republiky.
+Krejčí byl synovcem filosofa Františka Krejčího (1858–1934) a germanisty Jana Krejčího (1868–1942). Po absolvování malostranského gymnázia (1923) navštěvoval filosofickou fakultu [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]], kde studoval bohemistiku a germanistiku, aby se posléze trvale věnoval polonistice (PhDr. 1928). Jeho učiteli byli Otakar Fischer, Jan Jakubec a zejména polský badatel Marjan Szyjowski, který jej natrvalo orientoval ke studiu polského literárního dění a vývoje, nejen ke studiu komparatistickému (jež ovšem nikdy neopustil). V době studií Krejčí publikoval řadu článků v denících a časopisech, které se týkaly veřejného života, zejména univerzitního, ale také současných tendencí ve vývoji slavistiky. V letech 1929–39 pracoval jako asistent slovanského semináře, v roce 1935 se habilitoval. V letech okupace učil na obchodních akademiích, po válce byl jmenován mimořádným (1945) a poté řádným profesorem polského jazyka a literatury na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]]  (1948). V letech 1925–32 byl členem národní demokracie, od roku 1946 sociální demokracie – sloučením se stal členem KSČ, ze strany však byl v roce 1958 byl vyloučen, protože zatajil své členství v zednárské lóži (údajně trvající do roku 1951). Navzdory vyloučení mohl dále působit v akademickém životě. Roku 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd. Byl dlouholetým předsedou Klubu Za starou Prahu, jíž věnoval knihu, která předcházela daleko pozdějším úvahám o „Praze magické“, polobeletristické, leč mimořádně historicky i sociologicky poučené zamyšlení nad „Prahou legend a skutečností“. Poúnorový režim jej přijal spíše pro jeho badatelskou orientaci (Polsko, slovanské literatury, dokonalá znalost literatury ruské) než pro utilitárně konformní postoje. Krejčí totiž s ruskými (exulanty) i sovětskými badateli spolupracoval již v době první republiky.
 Duchovní a ideový profil Krejčího se formoval na základě tří základních myšlenkových vlivů: (1.) dědictví tradičního positivismu vyžadujícího pečlivou vědeckou akribii; (2.) klasické „sociologie literatury“, jak její principy formuloval Hyppolite Taine, ale i soudobých diskusí o vztahu „sociálního“ a „estetického“ v literárním díle; a (3.) osobitého kritického vztahu ke strukturalismu Pražského lingvistického kroužku, který sice „sociologický přístup“ neodmítal (viz Mukařovského studie o sociologii filmu, o sociální funkci umění atd.), ale Krejčího „sociologismus“ byl pro pražské „sémiotiky“ přece jen příliš jednostranný. V řadě prací, které Krejčí věnoval polské literatuře, se projevilo jeho „sociologicko-recepční“ studium, zvláště v souvislosti s analýzami velkých sociálních přeměn, které našly svou odezvu v literatuře (jde zejména o studie o vlivu „listopadového povstání“ v Polsku na české národní obrození). Jeho sociologizující přístup se projevuje také v knize ''Polská literatura ve vírech revoluce'' (1934) nebo v syntetických ''Dějinách polské literatury'' (1953). V monografiích o významných osobnostech české i polské literatury (Bartoloměj Paprocký, Jakub Arbes, Anna Marie Tilschová) propojoval přístup literárněvědecký a estetický s pohledem biografickým a s „odhalováním vztahů mezi strukturou textu a společenskou determinací jeho autorů a konzumentů“. Krejčí uvažoval o tzv. literárním prostředí, jehož součástí je autor, dílo a to, co jej ovlivňuje a co podmiňuje jeho sociální působení. S jistou nadsázkou lze říci, že Krejčí anticipoval mnohé z toho, co později formuloval Lucien Goldmann ve svých studiích o vztahu literatury a sociální struktury, i když Krejčí nikdy nesklouzl k sociologizujícím krajnostem.
@@ Řádek 21: / Řádek 21: @@
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:SCSg]]