ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo náboženství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

2018-11-10T18:18:21Z

Přidána poslední věta Viz též heslo náboženství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD v 3. 11. 2018, 01:32

2018-11-03T01:32:43Z

Nová stránka

náboženství (MSgS) shrnuje složitý komplex společenských jevů, pocházejících a přežívajících z různých historických období a založených v různých složkách lidských vztahů i vnitřního individuálního života. Odtud pramení i obtížnost nauky a přesné vědecké určení obsahu pojmu náboženství, rozsahu a dosahu jednotlivých náboženských jevů. Náboženství zasahuje jak do oblasti lidského chování, zvyků a tradic (kultické úkony, obřady, magie), tak do oblasti postupně se rozvíjejícího lidského myšlení (představy o počátcích světa v jeho struktuře, o cíli všeho dění, o jiných bytostech, posmrtném životě), do citového a mravního života (city strachu, naděje, tajemna atd.), do organizačního úsilí (církve, sekty, jejich vzájemné zápasy, mnišské a duchovní řády, řehole aj.). Náboženství dále zasahuje i do jiných oblastí a struktur lidského materiálního i duchovního života, např. do politiky (nábožensko-sociální hnutí, klerikální politické strany), do výchovy (církevní školství), morálky, umění atd. Tím je pak podmíněn i po staletí trvající zápas mezi nábožensko-mystifikačními a naopak světskými složkami u té které oblasti (to je proces tzv. sekularizace).

# Složitostí a nepřehledností jevu samého je dána i obtížnost úsilí podat jeho vyčerpávající a nespornou definici. Tím spíše, že náboženství v různých etapách vývoje a v různých částech světa nevykazuje vždy stejné znaky. Tak např. ani představa boha či lidského ducha a jeho posmrtného života není nezbytnou složkou každé formy náboženství. Obecně lze uvést tyto charakteristické základní rysy náboženství: a) Ponětí o závislosti světa a lidského života na „vyšších silách“, které ho přesahují, ovlivňují — v dobrém i ve zlém — nejčastěji přímo o „vyšší bytosti“, bohu či bozích, o posmrtném životě, osudu či o „vyšším řízení“ světa. b) Snaha vejít v prospěšný styk s těmito silami či bytostmi pomocí modliteb, obětí, kultických úkonů, orgiastických tanců, které mohou být zcela spontánní nebo už tvořit přesný rituál, soustavu předpisů. Dále může tato tendence zesubtilnit a zduchovnět ve stavy citové až smyslové extáze (mystika) nebo konečně zvrátit se ve vlastní negaci a očekávat veškerou aktivitu pouze „shora“, od Boha (moderní protestantismus). c) Reálný lidský život může být v kterékoli své složce (v poměru lidí k přírodě i v jejich vztazích mezilidských a ve vnitřním individuálním životě) zasažen a usměrňován náboženskými představami a postoji; náboženství se pak stává určitým druhem obrazení reálného světa a života (fantastickým světovým názorem, převráceným obrazem světa a života), a to jak vnějšího, tak i vnitřního. Reálné hodnoty, produkt stálého procesu „humanizace“ (city svědomí, víry, ideálů, odpovědnosti něčemu tzv. „vyššímu“) se pak zdají jako nerozlučně spjaté s náboženstvím. Zde je příčina houževnatosti a úpornosti, s jakou se náboženství udržuje a je obhajováno v moderním, jinak zcela „světském“ prostředí. Zde pramení i časté neúspěchy nebo jednostranné úspěchy ateismu a protináboženských hnutí, pokud nedovedou v náboženské struktuře oddělit to „reálně lidské“ od mystifikační složky. d) Ve své podstatě je náboženství určitou historicky nutně vzniklou a zákonitou formou vyvíjejícího se vědomí rozumné bytosti, je určitou zápletkou procesu její emancipace z čistě živočišné říše. Je to historicky přechodná forma lidského sebevědomí, pokud se člověk „dosud nenašel“ či přechodně opět „ztratil“ (Marx), kdy již o jevech ho obklopujících či o své vlastní praktické činnosti přemýšlí, ale ještě nedovede vysvětlit svět z něj samého (a svou existenci v něm) bez pomoci fantasticky utvářených, nereálných představ, v dalším postupu vědeckého vývoje pak neprověřených. Náboženství je nutným průvodním jevem rozumné bytosti, pokud v jejím životě převládá bezmocnost vůči silám přírodním a společenským, vytvořeným sice lidmi, ale ovládajícím pak — v odporu k jejich přirozeným tužbám — jejich život (třídní rozdělení, princip moci a násilí člověka vůči člověku, princip fetišizace jakéhokoli lidského výtvoru: zboží, institucí, technických a organizačních dovedností). Naopak, jak s postupem rozvoje práce, výroby a sociálních opatření tuto bezmocnost překonává, člověk rozpoznává ve své praktické činnosti svou moc a plnou odpovědnost za sebe i za veškerý společenský vývoj, náboženství se stává anachronismem a postupem času, ne bez zápasů, z vědomí lidí ustupuje. Má-li se věk komunismu stát věkem absolutního „sebenalezení“ dosud odcizené bytosti, tj. věkem maximálně rozvinuté lidské osobnosti i pospolitosti, je logické, že náboženství v něm nebude již mít lidem co nabídnout a odumře. Proces „odumírání“, případně „překonávání“ náboženství je složitý dějinný úkol revoluční činnosti a kulturní výchovy. Jakékoli pokusy o „urychlení“ (např. nátlakem, administrativními opatřeními atd.) mohou vyvolat zcela opačné důsledky. e) Jestliže už buržoazní epocha (zvláště osvícenci v 18. století) dovedla náboženství ve svých nejlepších představitelích rozpoznat a odhalit v jeho „nesprávnosti“, „škodlivosti“ atd. a v tom smyslu je kritizovat a napadat, teprve základní objev historického materialismu umožnil podat jak vyčerpávající analýzu podstaty náboženství jako společenského jevu, tak i položit základy opravdu reálných cest jeho překonání. Klasikové marxismu-leninismu charakterizovali náboženství jako „opium lidu“, tj. jako souhrn postojů tlumících smysl lidí pro společenskou a revoluční činnost (krásné sny o „onom světě“ jsou nezbytnou okrasou „tohoto“ špatného světa). Je to smír s bídou světa i určitý protest: již sama základní náboženská představa o „rozdvojenosti“ světa umožňovala pozvednout lidskou aktivitu i proti „tomuto světu“, případně jeho řádům sociálním, politickým a mravním. Zejména v dobách, kdy základem lidské potřeby transcendence dané situace nemohla ještě být dialektika, stával se jí nejednou náboženský metafyzický dualismus. Tak docházelo nejen k určitým kacířským a sektářským hnutím, převládajícím zejména v krizových obdobích dějin až do revolučních forem, ale tak se i stalo, že velké osobnosti dějin náboženství (v dalším vývoji pak jednostranně vykládané nebo přímo zbožněné) svými životními zápasy vytvářely pozoruhodné hodnoty morálky a vůbec „lidské existence“, které mohou lidským, reálným obsahem své činnosti překonat náboženství a podněcovat i lidi nevěřící: tak např.: Buddha, Lao-cʻ, Mojžíš, Ježíš, Pavel, Hus, Luther, Gándhí. Podobně — protože kategorie „boha“ byla vlastně jistou autoprojekcí lidských ideálů a dokonalého obrazu člověka jako druhu, jeho druhové podstaty (Feuerbach), mohou být právě náboženští myslitelé ne náhodou považováni za spoluzakladatele „filosofie člověka“ (Augustin, Pascal, Kierkegaard, Dostojevskij aj.).
# Pokud jde o dějiny náboženství, lze stanovit několik základních období, přičemž však některé z jednotlivých postojů v tom kterém období projevují houževnatý sklon setrvávat i do dalších období. Vznik náboženství je vázán až na určitý stupeň vývoje lidstva. Je to stupeň vymanění se ze zvířecí oblasti a doba prvních kroků lidské emancipace, patrně shodná s dobou staršího paleolitu, charakterizovanou vynálezem ohně, kamenných nástrojů, doby kočovného lovectví, nejprimitivnější párové rodiny. Dialektické napětí sváru mezi poznaným a nepoznaným, dobytým a nedobytým, ovládaným a nezvládnutým, které provází člověka od úsvitu jeho dějin až do éry dobývání kosmu, a zejména strach z ohromné oblasti neovládnuté přírody v člověku i mimo něho jsou také zdrojem nesprávných, fantastických představ. Jakmile se taková představa osamostatní, později případně zosobní, začne hrát v hlavách lidí svou samostatnou úlohu, máme již náboženství v jeho nejprimitivnější podobě. V situacích, kdy člověku nestačí na nějaký úkol jeho obratnost, síla a důvtip, ale kdy závisí na neznámých skutečnostech, vypomáhá si vírou, že může ovlivnit např. výsledek lovu tím, že probodá zbraní obraz zvěře (magie). Podobně se snaží chránit se před nebezpečím, nemocí a smrtí tím, že pečuje o určitý předmět, jemuž připisuje nadpřirozené schopnosti — fetiš (fetišismus). Pro dobu matriarchátu je typické uctívání ženy, společné pramatky rodu. Je to doba vzniku víry v ženské ochránkyně a dárkyně života, potravy. Z konce této epochy pochází také víra a uctívání domnělých zvířecích předků lidí, tzv. totemismus. Teprve v pozdějších stadiích vývoje vzniká primitivní a naivní víra v duši, nejprve velmi konkrétní a hmotná (animismus). Je spjata zejména s bezmocí člověka vůči smrti a s pokusem vyložit tehdy nepochopitelné jevy, jako je sen, stín, představa, halucinace, horečka, mdloba atd. Později pak v představách lidí celá příroda oživuje nějakými „duchy“. Tyto „duchy“ podobné lidem, proto „dobré“ i „zlé“ (démon), je možno podle této víry si naklonit a ovlivnit nejrůznějšími obřady, tanci, dary, zapudit je apod. Teprve v době přechodu od matriarchátu k patriarchátu se víra v duchy transformuje ve víru v bohy, tj. v bytosti „vyšší“ než člověk, obvykle pak v představách lidí specializované na určitý přírodní či společenský jev nebo lidskou schopnost. To je např.: bůh hromu, blesku, moře, slunce, měsíce, bůh či bohyně lásky, rodiny, míru, války, moudrosti atd. Současně vzniká složitější kult, obřady vykonávané k tomu určenými muži nebo i ženami (kněžky) — začíná se vytvářet první vrstva kněží. V době rozpadu rodové společnosti vznikají složité polyteistické soustavy, tj. víra v několik bohů. Mnohem později začíná opět v představách lidí ovládat toto množství bohů jediný „nejvyšší“ bůh, jehož představa je fantastický výraz snahy o získání moci nebo skutečné moci některého kmene či společenské skupiny nad ostatními. Polyteistické soustavy odrážejí v představách bohů s výrazně lidskými rysy systém poznatků tehdejší společnosti o přírodě, společnosti a člověku ve fantastické antropomorfní podobě. Tak, jak se poté — spolu s rozvojem třídní společnosti, politického a kulturního života atd. — rozvíjí schopnost abstrakce a náročnější teoretické důslednosti, stávají se i představy o bozích a duši složitější a abstraktnější. Logika snah o vyvýšení jistého kmenového či dynastického božstva nad ostatní spolu se schopností abstrahovat v jistém ohledu i postupující rozpoznání jednoty světa, to vede v určitých částech světa k počátkům monoteismu, tj. víry v jednoho boha představovaného ne již na základě naivního antropomorfismu, ale již složitě reflektovaného. Některé nezdařené pokusy o to (Echnatonův v Egyptě) vyústily posléze v různé typy řešení: v Indii začali být různí bozi a bohyně chápáni jako jisté aspekty, projevy vlastního božstva, ale jejich osobitý kult se uchoval (henoteismus). V Číně se vytvořila víra představa „pána nebes“, splývající s veškerenstvem; ponětí o bozích zmizelo a vlastní náboženský život byl podstatně oslaben — je to spíše tendence ke zfilosofičtění, odnáboženštění. Nejvyhraněnější podoby nabyl monoteismus ve starém židovském náboženství, židovský Jahve je povýšen nade vše lidské, nesmí být znázorňován, je to výrazné božstvo osobní, rozumné, tvůrce a soudce světa. Ve formě křesťanství a islámu se pak podobný monoteismus stal nejrozvinutějším a nejrozšířenějším náboženstvím posledních dvou tisíciletí. Nejvyspělejší formy náboženství, schopné vyjadřovat i složité krizové situace třídní společnosti a rozporuplnost lidského nitra, představují náboženství „spasitelská“ (křesťanství, buddhismus aj.). Vznikají až v poměrně vyzrálé společnosti, odrážejíce především již nikoli přírodní, ale společenské a existenciální aspekty lidského života (rozpor mezi depresí a vznětem, bezmocí a mocí, racionalitou a absurditou, bytím a nebytím atd.), jsou schopna vytvářet i složité teologické soustavy, odrážet a vyjadřovat jemné odlišnosti v pojetí světa a života. Křesťanství, jež se po dva tisíce let pohybovalo v zemích největší dynamiky sociální, politické a kulturní, vytvořilo řadu pozoruhodných koncepcí nábožensko-filosofických, přecházejících meze pouhého náboženství. Zároveň však z týchž důvodů se i rozpadlo na více směrů (katolictví, pravoslaví, protestantství) a sekt, které nejednou zápasily a soupeřily o moc a vliv více než hnutí nekřesťanská. Perspektivy a míra další životaschopnosti náboženství je ovšem závislá především na tom, zda „sekularizovaný“ život dokáže vytvořit skutečně svobodný lidský život kolektivní i niterný: jakékoli nové jednostrannosti a fetišizace (např. ekonomistická či intelektuálská dezinterpretace marxismu) nepřímo umožňují nové oživení náboženství.
# Teologie vznikla v křesťanství tím, že základní křesťanské postoje (víra v „spasitele a vykupitele světa“) začaly být vykládány, usoustavňovány a obhajovány metodou antické filosofie. Základy křesťanské dogmatické teologie — jak jsou dodnes vyznávány — vytvořil již řecký myslitel Origenes (185—254), který celou křesťanskou látku zpsychologizoval na úrovni své doby a naplnil složitým antropologickým obsahem. Vrcholný myslitel západní latinské „patristické“ teologie je Augustin (354—430). Druhého vrcholu dosáhl katolicismus ve středověké scholastické teologii, zejména v díle Tomáše Akvinského (1225—1274). V potridentské teologii dosáhla největších úspěchů teologie jezuitů, na přelomu 19. a 20. století teologie novotomistická, zejména Jacques Maritain. V posledních letech získává v katolicismu převahu „koncilní“ teologie (Hans Küng, Karl Rahner aj.), v jeho intelektuálských kruzích pak dílo Teilharda de Chardin. Protestantská teologie byla připravena již dílem Viklefovým a Husovým, zejména pak reformací Lutherovou a Kalvínovou. Základy k tzv. „liberální teologii“ dal počátkem 19. století Schleiermacher, moderní „dialektickou“ a „existenciální“ teologii představují zejména Karl Barth, J. L. Hromádka, Rudolf Bultmann, Paul Tillich, Dietrich Bonhoeffer, Herbert Braun aj. Jestliže katolická teologie usiluje tradičně o smír světského a náboženského postoje („analogia entis“ Tomáše Akvinského a „kosmický Kristus“ Teilharda de Chardin), tu naopak protestantská teologie, zejména dialektická, poukazuje na nesouměřitelnost a zásadní odlišnost boha a člověka, tohoto a onoho světa, orientuje se na krizové situace lidského života. V teologii existenciální je poprvé v křesťanské tradici, nepochybně pod vlivem rozmachu ateismu a „sekularizace“ života, opouštěna interpretace boha jako osoby, propracovává se spíše „funkční“ pojetí boha.
# První distance od náboženství a jeho kritiky se vyskytují již ve staré řecké filosofii (Xénofanés, Epikuros aj.), indické a čínské. Soustavná kritika a důsledné odmítnutí náboženství se začalo častěji objevovat až spolu s rozmachem novodobé vědy a kultury v Evropě od 17. století, zvláště v 18. století u francouzských osvícenských materialistů. Po Feuerbachově teoreticky rozpracovaném důkazu, že náboženství je lidského původu a že je v podstatě projekcí zidealizované druhové podstaty člověka „na nebesa“, převedli na vyšší vědeckou úroveň vědeckou kritiku náboženství Marx a Engels. Jejich základní soudy i speciální vývody o společensky nutném vzniku náboženství, o jeho společenské roli, o překonatelnosti a dočasnosti, jsou základem jakéhokoli vědeckého přístupu k problémům náboženství. Po teoretické stránce přispěla ke kritice náboženství nejen filosofická kritika (Hume, Kant, Nietzsche, Hegel), ale i řada vědních oborů, aplikujících své dovednosti na dokumenty a tradice náboženské. Tak např.: historická a filosofická kritika bible, v poslední době pak také psychologie náboženství a sociologie náboženství, rovněž paleontologie, archeologie, etnografie, ano i astronomie, fyzika, biologie, psychoanalýza aj., které zkoumají zákonitý a přirozený, skutečný vývoj člověka jako živé bytosti v přírodním prostředí a zákonitý vývoj světa i kosmu.

Sociologii náboženství začali propracovávat soustavně zejména Max Weber a Ernst Troeltsch na přelomu 19. a 20. století. Sociologie náboženství studuje podrobně společenskou roli kněžstva, vliv náboženství v jednotlivých vrstvách společnosti, vztah mezi věřícími a církevní vrchností, společenskou úlohu a typy náboženských myslitelů a proroků, způsoby jejich ohlasu a vlivu, velmi podrobně zkoumá a třídí jednotlivé typy víry, zbožnosti a kultu, podmíněnost té které víry místem, dobou, prostředím.

Během zejména posledních tří desetiletí práce sebrala sociologie náboženství ohromné množství materiálu, týkajícího se všech vývojových skupin a forem, projevů a rozšíření náboženství na celém světě. Sociologie náboženství přináší číselné údaje, statistická data, výzkumy a bádání, která jsou nezbytným podkladem pro jakoukoli vědeckou práci v oboru vědeckého ateismu.

Literatura: Glasenapp H. von, Die Religionen der Menschheit, 1954; Kyselý J., Moderní člověk a náboženství, Praha, 1962; Lenin V. I., O náboženství, Praha, 1954; Machovec M., O tzv. dialektické teologii současného protestantismu, Praha, 1962; Marx K., Engels B., O náboženství, Praha, 1957; Mensching G., Sociologie der Religion, 1947; Troeltsch E., Gesammelte Schiften (zejména IV—Gesammelte Aufsätze zur Geistes geschichte und Religionssoziologie), 1920—1925; Wach J., Religionssoziologie, 1951; Weber M., Gesammelte Aufsätze zur Religions-soziologie, I—III, 1920—1921.

''[[:Kategorie:Aut: Machovcová Markéta|Markéta Machovcová]]'' 
[[Kategorie:Aut: Machovcová Markéta]]
[[Kategorie:MSgS]]

@@ Řádek 8: / Řádek 8: @@
 Sociologii náboženství začali propracovávat soustavně zejména Max Weber a Ernst Troeltsch na přelomu 19. a 20. století. Sociologie náboženství studuje podrobně společenskou roli kněžstva, vliv náboženství v jednotlivých vrstvách společnosti, vztah mezi věřícími a církevní vrchností, společenskou úlohu a typy náboženských myslitelů a proroků, způsoby jejich ohlasu a vlivu, velmi podrobně zkoumá a třídí jednotlivé typy víry, zbožnosti a kultu, podmíněnost té které víry místem, dobou, prostředím.
 Během zejména posledních tří desetiletí práce sebrala sociologie náboženství ohromné množství materiálu, týkajícího se všech vývojových skupin a forem, projevů a rozšíření náboženství na celém světě. Sociologie náboženství přináší číselné údaje, statistická data, výzkumy a bádání, která jsou nezbytným podkladem pro jakoukoli vědeckou práci v oboru vědeckého ateismu.
 <span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Glasenapp H. von</span>, Die Religionen der Menschheit, 1954; <span class="creator">Kyselý J.</span>, Moderní člověk a náboženství, Praha, 1962; <span class="creator">Lenin V. I.</span>, O náboženství, Praha, 1954; <span class="creator">Machovec M.</span>, O tzv. dialektické teologii současného protestantismu, Praha, 1962; <span class="creator">Marx K.</span>, <span class="creator">Engels B.</span>, O náboženství, Praha, 1957; <span class="creator">Mensching G.</span>, Sociologie der Religion, 1947; <span class="creator">Troeltsch E.</span>, Gesammelte Schiften (zejména IV—Gesammelte Aufsätze zur Geistes geschichte und Religionssoziologie), 1920—1925; <span class="creator">Wach J.</span>, Religionssoziologie, 1951; <span class="creator">Weber M.</span>, Gesammelte Aufsätze zur Religions-soziologie, I—III, 1920—1921.
@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 ''[[:Kategorie:Aut: Machovcová Markéta|Markéta Machovcová]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Machovcová Markéta]]
 [[Kategorie:MSgS]]

Náboženství (MSgS) - Historie editací

ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo náboženství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD v 3. 11. 2018, 01:32