Periodizace dějin - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Viz též heslo společnost metronomická v Petruskových Společnostech (2006)

2020-09-21T06:16:57Z

Přidána poslední věta Viz též heslo společnost metronomická v Petruskových Společnostech (2006)

ZRN v 27. 2. 2018, 14:33

2018-02-27T14:33:07Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:02:58Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:55:09Z

import na produkční server

Nová stránka

periodizace dějin – (z lat. periodus, to z řec. periodos = obvod) – rozčlenění dějinného vývoje do dílčích, vnitřně jednotných časových úseků, period či ''epoch'', podle určitého jednoticího hlediska. Pro vytvoření jakékoli ''p.d.'' jsou nutné 2 zákl. předpoklady: ''1.'' ustavení souvislého chronologického obrazu [[dějiny|dějin]] jako celku anebo alespoň jisté jejich vývojové nebo tematické části či geogr. anebo jinak vymezeného okruhu; ''2.'' stanovení celkového jednoticího hlediska pro jejich vývoj v čase i prostoru. Východiskem pro ''p.d.'' může být buď apriorní historiozofická nebo s-gická konstrukce, při níž jsou jednotlivé periodizační mezníky odvozovány z povahy a dynamiky samotného hist. dění. Oba tyto přístupy koexistují vedle sebe a jsou od sebe mnohdy jen velmi těžko oddělitelné a rozlišitelné. ''P.d.'' patří mezi nejobtížnější úkoly [[historiografie]], neboť je výrazem a důsledkem jisté interpretace [[dějinnost|dějinnosti]]. S prvními ''p.d.'' se setkáváme již v počátcích zaznamenávání hist. událostí ve staroorientálních státech. V Egyptě se od sklonku 2. tis. př. n. l. pořizovaly záznamy o [[událost|událostech]], které byly členěny podle vlády jednotlivých panovníků (tzv. královské anály); poprvé se tu tak vyskytl periodizační princip, který se až do 19. st. n. l. stal jedním z nejužívanějších. Uplatnili jej i staří Řekové, jimž (při neexistenci společného kalendáře) sloužil k datačnímu určení událostí doby vlády nejvyšších úředníků v jednotlivých polis. V helénistické době se začalo užívat jednotné časové určení, opírající se o seznamy vítězů na hrách v Olympii, sahajících až k roku 776 př. n. l. Římané periodizovali své dějiny obdobně: podkladem jim byly seznamy konzulů (fasti consulares), vedené na Kapitolu.

Univerzalistické, pro všechny doby a všechny národy platné hledisko přinesli Izraelité, v jejichž pojetí (viz hist. knihy ''Starého zákona'') je hist. dění určováno a bezprostředně řízeno svrchovanou Boží vůlí. Tuto ideu přejímá později [[křesťanství]], které ji v dílech ''Eusebia Pamfilia'' (asi r. 265–340), ''sv. Jeronýma'' (asi r. 340–420) a ''Pavla Orosia'' (5. st. n. l.) spojuje s římskou tradicí. Inspiračním zdrojem byla [[bible]]. Svět. dějiny se rozčleňovaly do 6 svět. věků. Podle ''Isidora ze Sevilly'' (636) byla 1. věkem světa doba od jeho stvoření do potopy, 2. věkem doba od potopy do ''Abrahamova'' narození, 3. věk sahal do počátku vlády krále ''Davida'', jímž začíná 4. věk, trvající až do babylónského zajetí. 5. věk končí ''Kristovým'' umučením, kterým začíná také poslední, 6. věk, jenž bude ukončen „posledním soudem“, čímž se skončí celé lidské dějiny. Jinou ''p.d.'' použil ''P. Orosius'': rozdělil svět. dějiny do 4 epoch podle 4 svět. monarchií – babylonské, makedonské, kartaginské a římské. ''Origenes'' (185–254) jako první rozdělil dějiny podle 12 denních hodin: na konci první čtvrtě ve 3 hod. přichází ''Noe'', na konci druhé v 6 hod. ''Abraham'', na konci třetí v 9 hod. ''Mojžíš'' a v 11 hod. se narodil ''Ježíš Kristus''. V prvních dvou ''p.d.'' byly různými autory stanovovány rozdílné mezníky jednotlivých epoch, přičemž stabilním periodizačním mezníkem zůstávaly události spojené se životem ''Ježíše Krista''.

Křesťanské pojetí dějin je ve své podstatě dichotomické – celé lidské dějiny dělí do dvou hlavních epoch: před ''Kristovým'' narozením a po něm. Zpětně spočítané datum ''Kristova'' narození se také stalo v 6. st. n. l. počátkem křesťanského letopočtu. Doba před ''Kristovým'' narozením se zprvu počítala počtem let od stvoření světa; až v 17. st. použil ''J. B. Bossuet'' počítání „před Kristem“. Ve stejné době ale ''K. Cellarius'' dotvořil trichotomickou ''p.d.'', jejíž základy položili již v 15. st. italští renesanční humanisté zavedením pojmu středověk. ''Cellarius'' rozdělil celé dějiny do 3 zákl. epoch: ''starověku'', ''středověku'' a ''novověku''. Starověk ukončil r. 324, kdy bylo přeneseno sídlo římského císaře z Říma do Konstantinopolu, koncem středověku mu byl r. 1453, kdy Konstantinopol dobyli Turci. Toto členění převzal na konci 18. st. i ''J. Ch. Gatterer'', který však posunul jednotlivé periodizační mezníky – starověk ukončil zánikem západořímské říše r. 476 a středověk objevením Ameriky r. 1492. Tyto mezníky byly takřka obecně přijaty a jsou užívány dodnes. Trichotomické členění je základem i mnohých dalších ''p.d.'' ''G. B. Vico'' na začátku 18. st. rozdělil vývoj lidské společnosti do zvířecího, heroického a lidského stadia. První období historicky odpovídá pravěku a prvním státním útvarům až po antické římské císařství a společnosti v něm vládnou (podobně jako mezi zvířaty) „silní jedinci“. Náb. mu odpovídá doba [[pohanství]]. Heroická doba spojená s křesťanstvím přináší podíl na moci i „slabým“, kteří byli v prvním období jenom ovládáni. Ve své současnosti nachází ''Vico'' příznaky počínajícího věku lidského, v němž se ve společnosti šíří skutečná [[humanita]]. K vysoce spekulativnímu pohledu na dějiny dospěla něm. klasická filozofie, a to především dílem ''G. W. F. Hegela'', který viděl v dějinách sebepoznávací proces objektivního ducha, jehož hist. nositeli jsou velké [[národ|národy]]. Národy starověkého Předního východu uskutečnily přechod od [[barbarství]] do stadia rozumu, což se v konkrétní hist. rovině projevilo vládou despoty. V následujícím, druhém stadiu dochází k hlubšímu sebepoznání objektivního ducha a jeho nositeli jsou klasické antické civilizace Řecka a Říma; hist. výrazem tohoto hlubšího sebepoznání objektivního ducha je vláda [[šlechta|šlechty]]. Konečně v germánských národech a pod vlivem křesťanství dochází objektivní duch svého úplného sebeuvědomění a nastává věk skutečné všelidské svobody, jehož viditelným dějinným projevem je Velká fr. revoluce z r. 1789. Rozhodující roli zde hraje instituce státu, jehož nejdokonalejší formou je konstituční [[monarchie]] a její nejlepší realizací je pruský stát.

O představu [[pokrok|pokroku]] v lidském vědění se ve své ''p.d.'' opírá ''A. Comte''. Také on rozlišuje 3 zákl. stadia vývoje společnosti. První bylo teologické stadium, jemuž ve spol. organizaci odpovídá militarismus a v němž je lidské myšlení ovládáno představou duchů a bohů. Druhé je stadium metafyzické, v němž je příčina veškerého dění hledána v obecně působících idejích a jemuž přísluší vláda právníků; je to období charakteristické svou kritičností a revol. duchem. Třetí, pozitivní období je dobou individualismu a hledání zákonitostí určujících podobu dění. Spol. odpovídá tomuto období industrialismus. Obdobně jako ''Comte'' reagoval na ''Hegelovu'' fil. soustavu i ''K. Marx''. Vyšel přitom ze svého studia kapitalismu a za základ spol. organizace i jejího vývoje označil výr. způsob, tj. určitou variantu kombinace techniky a prac. síly existující v jistém typu ekon. struktury. Podle tohoto kritéria rozlišoval několik [[formace společenskoekonomická|společenskoekonomických formací]], jež chápal jako teor. koncepty, jejichž pomocí lze analyzovat a popsat společnost v té fázi jejího vývoje, kdy je rozdělena do spol. tříd. ''Marx'' hovoří na různých místech svého díla o různém počtu formací. Známá posloupnost 5, resp. 6 formací – prvobytně pospolné, otrokářské, feudální, kap. a kom., resp. předtím social. – se prakticky překrývá s hist. fázemi vývoje, pravěkem, antickými dějinami, středověkem, novověkem a nejnovější dobou, a vznikla až v sov. diskusích ve 20. a 30. l. (autoritativně byla vyslovena v brožuře ''J. V. Stalina'' ''O dialektickém a historickém materialismu'' v r. 1938). ''Marxovo'' původní pojetí dějin bylo v podstatě trichotomické: třídní společnosti předchází epocha, v níž lidstvo žilo „přírodním způsobem“ a nerozděleno do jednotlivých spol. tříd, a podobně i po překonání třídní fáze vývoje dospěje lidstvo k harmonické beztřídní společnosti. Jak ''Comtovo'', tak i ''Marxovo'' pojetí ''p.d.'' již stojí na pomezí mezi historiozofickým a s-gickým přístupem.

V 19. a 20. st. bylo vytvořeno několik ''p.d.'' vycházejících ze s-gické analýzy společnosti. Jejich společným východiskem je stanovení určitých soc. vazeb nebo kritérií, které jsou zkoumány ve svém vývoji a proměnách a na jejich základě jsou stanovovány jednotlivé fáze vývoje společnosti. Mezi nejznámější patří koncepce ''G. Simmela'', ''M. Webera'', ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič|P. A. Sorokina]]'' a ''T. Parsonse''. Blízko s-gickému přístupu stojí v posledních dvou st. také etnologie. ''P.d.'' podle ''L. H. Morgana'', ''W. S. Perryho'', ''R. Thurnwalda'' a jiných se ale převážně týkají vývoje tzv. [[společnost primitivní|primitivních společností]]. Podkladem pro další skupinu ''p.d.'' se staly pojmy [[civilizace]] a [[kultura]], která se objevila již v 19. st. Např. ''N. J. Danilevskij'' rozlišuje 12 kult. typů: egyptský, čínský, asyrsko-babylónsko-fénický, chaldejský, indický, íránský, hebrejský, řecký, římský, arabský, germánsko-románský čili evropský, mexický a peruánský (směšuje přitom přístup národnostní a rasový). Evrop. kult. typ má podle něho vystřídat typ slovanský, který v souborné syntéze také dotvoří jednotlivé prvky, které jednostranně rozvinuly kultury ostatní; sjednocující úlohu připisuje Rusku.

Největšího rozšíření i vlivu nabyly koncepce pozdější, zejm. ''O. Spenglera'' a ''A. J. Toynbeeho''. Vycházejí z představy vzniku, rozvoje a zániku jednotlivých civilizačních okruhů nebo kultur, které následují po sobě nebo spolu koexistují, a to buď nezávisle na sobě, nebo při vzájemném ovlivňování, přičemž se na základě setkávání s jinou civilizací či kulturou dále rozvíjejí, nebo se naopak ničí. Krajní stanovisko zastával ''Spengler'', rozlišující 8 velkých kultur – egyptskou, indickou, babylónskou, čínskou, antickou, arabskou, západní a mayskou. Soudil, že tyto kultury jsou zcela uzavřenými a vzájemně se neovlivňujícími systémy. Podle ''Toynbeeho'' vznikají jednotlivé civilizace (jejichž celek tvoří lidské dějiny a z nichž 21 je hlavních, určujících) prostřednictvím hist. neopakovatelného spojení „výzvy“ přír. prostředí a způsobu jeho opanování lidmi. ''Toynbee'' podepírá svoji konstrukci velkým množstvím konkrétního hist. materiálu a vychází tak vstříc zákl. požadavku, který na ''p.d.'' klade hist. věda a podle něhož musí být ''p.d.'' vyvozena z vlastní dynamiky a logiky hist. dění. Tento „empirický přístup“ k ''p.d.'' geneticky vychází z antických a středověkých chronologizačních postupů. Téměř univerzální jednotkou ''p.d.'' se stalo ''století''. Od jeho prostého mechanického pojetí, v němž je určováno čistě matem. jako doba začínající r. 1 a končící r. 100, se postupně přecházelo k jeho vymezování jako doby ohraničené dvěma význ. událostmi, oddělenými od sebe zhruba dobou 100 l. ''B. Russell'' takto vymezil 19. st. lety 1814 a 1914 a za procesy utvářející jeho celkový charakter označil úsilí o spol. organizaci na jedné straně a souběžnou snahu o max. svobodu jednotlivce na straně druhé. ''O. Lorenz'' na konci 19. st. považoval století za chronologický výraz vzájemné duchovní i materiální závislosti tří [[generace|generací]], z nichž každá vyplňuje dobu 33 let. Periodizace podle generací se stala velmi populární a často užívanou, zejm. v něm. a vůbec středoevrop. oblasti. Užíval ji mimo tuto oblast i ''J. Ortega y Gasset'', který dobu jedné generace stanovil na 15 let.

Na něm. romantickou filozofii, rozlišující jednotlivé epochy podle měnících se mentalit charakterizovaných pomocí kategorie ''duch doby'', navázal ve 2. polovině 19. st. ''K. Lamprecht''. Každou epochu podle něho charakterizuje určitá psych. dominanta. Rané vývojové fáze lidské společnosti jsou ovládány „symbolismem“, jenž je výrazem vládnoucího kolekt. vědomí a jemuž v organisaci společnosti odpovídá kmenové zřízení. Symbolismus je vystřídán „typismem“, pro nějž je příznačný princip věrnosti a na němž je vybudován feudální stát. Pozdně středověká společnost, jak ji reprezentuje tehdejší městská kultura, je třetím vývojovým stupněm, který ''Lamprecht'' nazývá „konvencionalismem“. Další rozvoj městské kultury, k němuž dochází ve střední Evropě od 15. st., je provázen „individualismem“ a ten je konečně doplněn „subjektivismem“. V něm se teprve plně probouzí nár. vědomí. A aby se mohlo plně rozvinout, musí projít všemi předchozími stadii soc.-psych. vývoje. ''Lamprechtova'' ''p.d.'' na rozdíl od ostatních tehdejších něm. ''p.d.'', které vycházely z polit. dějin, měla svůj základ v dějinách umění a u historiků narazila na tuhý odpor. 20. st. přineslo v hist. vědě větší zdůraznění teorie i hlubší pohled na hist. dění. Více se studují hist. procesy než jednotlivé hist. události a jejich souvislosti. Obojí vedlo i k hlubšímu strukturálnímu přístupu k ''p.d.''. Namísto jednotného a lineárního časového určení se objevují periodizační principy respektující mnohovrstevnatost hist. dění a jeho asynchroničnost. Nejznámější takovouto strukturální ''p.d.'' vytvořil ''F. Braudel'', význ. představitel [[škola Annales|školy Annales]]. Stanovil trojdílné periodizační schéma, v němž se jednotlivé časové struktury řadí hierarchicky podle délky trvání svých cyklů. První a nejdelší perioda má tzv. „dlouhé trvání“ (longue durée). Sem patřící hist. procesy vykazují dlouhodobou stabilitu (např. klima, geogr. prostor, výr. poměry, kult. systémy apod.). Menší neměnnost mají procesy střednědobého trvání (např. uměl. styly, liter. žánry či módy); jejich střednědobost je rozpoznatelná ovšem jenom ve srovnání s procesy obou zbývajících časových rovin. Poslední, krátké trvání je časem konkrétních událostí a jednajících osobností. Jiné strukturální periodizace vytvořili ''M. P. Foucault'' (viz [[épistémé|epistém]], [[archeologie vědění]]), ''G. Dumézil'' pro dějiny náboženství nebo ''T. S. Kuhn'' pro dějiny vědy. (Viz též [[teorie vývoje cyklické]].)

<div class="translations">
division of history into periods
périodisation de l'histoire
Periodisierung der Geschichte
periodizzazione della storia
</div>

Literatura: ''Braudel, F.'': Histoire et sciences sociales: la longue durée. ''Annales'' 1958, č. 4; ''Guenée, B.'': Histoire et Culture historique dans l'Occident médiéval. Paris 1980; ''Historický'' materialismus. Praha 1965; ''Kon, I. S.'': Kritický nástin filosofie dějin 20. století. Praha 1963; ''Masaryk, T. G.'': (1913) Rusko a Evropa I. Praha 1930; ''Parsons, T.'': Společnosti – vývojové a srovnávací hodnocení. Praha 1971; ''Sée, H.'': La division de l'histoire en périodes. ''Revue'' de la Synthèse Historique, ''XLVI'', 1926; ''Spengler, O.'': Untergang des Abendlandes, I. – II. München 1923; ''Topolski, J.'': (1968) Metodologia historii. Warszawa 1973; ''Toynbee, A. J.'': Studium dějin. Praha 1995; ''Vico, G. B.'': Nová věda. Praha 1991; ''Wolf, J.'': Kulturní a sociální antropologie. Praha 1971.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]'' 
[[Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk]]
[[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 </div>
-<span class="section_title">Literatura:</span> ''Braudel, F.'': Histoire et sciences sociales: la longue durée. ''Annales'' 1958, č. 4; ''Guenée, B.'': Histoire et Culture historique dans l'Occident médiéval. Paris 1980; ''Historický'' materialismus. Praha 1965; ''Kon, I. S.'': Kritický nástin filosofie dějin 20. století. Praha 1963; ''Masaryk, T. G.'': (1913) Rusko a Evropa I. Praha 1930; ''Parsons, T.'': Společnosti – vývojové a srovnávací hodnocení. Praha 1971; ''Sée, H.'': La division de l'histoire en périodes. ''Revue'' de la Synthèse Historique, ''XLVI'', 1926; ''Spengler, O.'': Untergang des Abendlandes, I. – II. München 1923; ''Topolski, J.'': (1968) Metodologia historii. Warszawa 1973; ''Toynbee, A. J.'': Studium dějin. Praha 1995; ''Vico, G. B.'': Nová věda. Praha 1991; ''Wolf, J.'': Kulturní a sociální antropologie. Praha 1971.
+<span class="section_title">Literatura:</span> ''Braudel, F.'': Histoire et sciences sociales: la longue durée. ''Annales'' 1958, č. 4; ''Guenée, B.'': Histoire et Culture historique dans l'Occident médiéval. Paris 1980; ''Historický materialismus''. Praha 1965; ''Kon, I. S.'': Kritický nástin filosofie dějin 20. století. Praha 1963; ''Masaryk, T. G.'': (1913) Rusko a Evropa I. Praha 1930; ''Parsons, T.'': Společnosti – vývojové a srovnávací hodnocení. Praha 1971; ''Sée, H.'': La division de l'histoire en périodes. ''Revue de la Synthèse Historique'', ''XLVI'', 1926; ''Spengler, O.'': Untergang des Abendlandes, I. – II. München 1923; ''Topolski, J.'': (1968) Metodologia historii. Warszawa 1973; ''Toynbee, A. J.'': Studium dějin. Praha 1995; ''Vico, G. B.'': Nová věda. Praha 1991; ''Wolf, J.'': Kulturní a sociální antropologie. Praha 1971.
 ''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]''<br />

@@ Řádek 22: / Řádek 22: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Braudel, F.'': Histoire et sciences sociales: la longue durée. ''Annales'' 1958, č. 4; ''Guenée, B.'': Histoire et Culture historique dans l'Occident médiéval. Paris 1980; ''Historický'' materialismus. Praha 1965; ''Kon, I. S.'': Kritický nástin filosofie dějin 20. století. Praha 1963; ''Masaryk, T. G.'': (1913) Rusko a Evropa I. Praha 1930; ''Parsons, T.'': Společnosti – vývojové a srovnávací hodnocení. Praha 1971; ''Sée, H.'': La division de l'histoire en périodes. ''Revue'' de la Synthèse Historique, ''XLVI'', 1926; ''Spengler, O.'': Untergang des Abendlandes, I. – II. München 1923; ''Topolski, J.'': (1968) Metodologia historii. Warszawa 1973; ''Toynbee, A. J.'': Studium dějin. Praha 1995; ''Vico, G. B.'': Nová věda. Praha 1991; ''Wolf, J.'': Kulturní a sociální antropologie. Praha 1971.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk]]
 [[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
 [[Kategorie:VSgS]]