ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

2018-11-10T18:18:26Z

Přidána poslední věta Viz též heslo práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD v 3. 11. 2018, 01:32

2018-11-03T01:32:47Z

Nová stránka

práce (MSgS) je základní sociální činnost, přetvářející s pomocí pracovních nástrojů přírodní předměty v užitné hodnoty, zajišťující tím materiální existenci lidské společnosti a vytvářející základní společenské [[hodnoty (MSgS)|hodnoty]]. Prvky práce pronikají všemi ostatními sociálními činnostmi, přesto však můžeme relativně rozlišovat mezi prací a zábavou, prací a hrou, prací a trávením [[čas volný (MSgS)|volného času]] atp. Práci si lze představit jako individuální činnost pouze v abstrakci. V realitě je to vždy činnost interpersonální a tedy skupinově společenská, ať již se to projevuje v procesech bezprostředních pracovních interakcí (vnitrodílenská [[dělba práce (MSgS)|dělba práce]]) či v odběratelsko-dodavatelských závislostech, navozených širokou výrobně ekonomickou specializací a kooperací (společenská dělba práce, začleňující do celospolečenské kooperace i individuální malovýrobce). Materiální vztahy mezi lidmi, utvářející se na základě pracovní činnosti, představují výrobní (ekonomické) vztahy, které tvoří společenskou základnu (viz [[základna a nadstavba (MSgS)|základna a nadstavba]]), z níž vyrůstají politické a ideologické nadstavbové vztahy.

Sociologie se zabývala prací od samotného svého vzniku. Práce je středem pozornosti marxistické sociologie. Marx v Kapitálu podal nejen základní ekonomické, ale i základní sociologické charakteristiky pracovního procesu. Jeho názory na práci významně ovlivňovaly i nemarxistickou sociologii. Od 30. let 20. století se začíná vydělovat sociologie práce jako disciplína, která se od té doby rozvinula tak, že je právem považována za nejdůležitější ze speciálních sociologických oborů. Zkoumá pracovní činnost z hlediska: 1) její společenské podmíněnosti (organizace pracovního procesu i širších ekonomických vztahů, utváření [[skupina pracovní (MSgS)|pracovních skupin]] i výrobně ekonomických institucí, ve kterých pracovní proces probíhá — závod, podnik, ústav atd.); 2) jejího společenského významu (působení práce na rozvoj společnosti v celku i v jejích jednotlivých oblastech: politiky, morálky, výchovy atd.); 3) jejího místa v souboru společenských hodnot (vztah člověka k práci, pracovní motivace, satisfakce atd.).

Sociologie práce se prolíná s řadou dalších speciálních sociologických oborů (sociologie [[povolání (MSgS)|povolání]], sociologie [[průmysl (MSgS)|průmyslu]], sociologie [[průmysl (MSgS)|průmyslového podniku]], sociologie [[zemědělství (MSgS)|zemědělství]] atd.), mezi nimiž nejsou jasně vymezené hranice.

Práce jakožto komplexní činnost člověka má stránku fyziologickou (vynakládání svalové i mozkové energie), technickou (ovládání pracovních nástrojů a strojů), ekonomickou (materiální stimulace, výrobně spotřebitelské vztahy atd.), psychologickou (psychické vlastnosti člověka, umožňující pracovní činnost) a sociologickou. Proto sociologie práce zvyšuje svou účinnost spoluprací s takovými mimosociologickými obory, jako je ekonomika práce, fyziologie práce, psychologie práce, pracovní právo aj. To ukazuje na klíčový charakter sociologické problematiky práce a na nezbytnost jejího komplexního studia. Praktické potřeby i rozvoj sociologie práce jako zvláštního oboru podnítily velké množství terénních výzkumů pracovních činnosti i vztahů.

Vztahy mezi lidmi při práci nemají jen formálně institucionální povahu. Proslulý hawthornský experiment, prováděný americkými sociology ve 30. letech, prokázal, že neformální vztahy v pracovních skupinách mají podstatný význam pro produktivitu práce, že vytvářejí své vlastní normy atd. (viz [[rodina (MSgS)|vztahy skupinové formální a neformální]]).

Vztah člověka a [[technika (MSgS)|techniky]] v pracovním procesu, a to zejména v podmínkách moderní automatizující se výroby, se stal předmětem intenzívního studia, zejména v sociologii sovětské (Chejnman, Zvorykin) a francouzské (Friedman, Naville), která se na tomto úseku významně přibližuje k marxistickému pojetí. Výzkumy ukázaly záporné průvodní zjevy daných procesů (vysoce kvalifikovaní seřizovači se přibližují k úrovni technických pracovníků, část ostatních pracovníků se dekvalifikuje). Velká pozornost je věnována sociologické a sociálně psychologické problematice práce na pásu a jiným druhům monotónních prací, ke kterým soudobá průmyslová výroba odsuzuje značnou část pracujících.

Sociologie práce se po druhé světové válce významně rozvinula i v Japonsku (Odaka, Matsushima aj.).

V socialistických zemích byla provedena řada výzkumů týkajících se problematiky pracovní motivace a pracovní satisfakce (Sarapata, Jadov, Zdravomyslov, Valentinová).

Pro sociologickou teorii má velký význam pojem „charakter práce“. I když diferenciační kritéria mají z valné části technický a fyziologicko-psychologický ráz, svými důsledky se příslušné rozdíly promítají do celkové [[struktura (MSgS)|struktury]] společnosti a tvoří významný skupinotvorný příznak. Charakter práce rozlišujeme podle míry její oduševnělosti (kontinuum od převážně fyzické práce k práci převážně duševní), podle technické vybavenosti (práce rukodílná, částečně nebo úplně mechanizovaná, částečně nebo úplně automatizovaná), dále podle toho, zda jde o práci jednotvárnou (práce na pásu) nebo různorodou, u fyzické práce, zda je prací těžkou nebo jemnou. Hodně pozornosti v naší sociologii je věnováno vztahům mezi fyzickou a duševní prací.

Charakter práce je tedy podmíněn stavem výrobních sil. Přitom členění podle charakteru práce prolíná nejrůznějšími odvětvími společenské výroby. Od něho je třeba odlišovat sociálně ekonomickou stránku práce. Pracovní vztahy vyplývají po této stránce z charakteru vlastnictví. Práce za kapitalismu v podmínkách, kde je prodávána pracovní síla, se po sociálně ekonomické stránce podstatně liší od práce socialistické, realizované se zespolečenštěnými výrobními prostředky.

Při sociologické analýze práce vystupuje do popředí problém [[odcizení (MSgS)|odcizení]] ve vztahu člověk-práce. Práce za podmínek kapitalistických výrobních vztahů je výrobci odcizena nejen sociálně ekonomicky, ale i vzhledem ke svému charakteru. Proto nelze pokládat problém alienace za vyřešený socialistickou revolucí. Revoluční převrat znamená pouze počátek složitě rozporného dezalienačního procesu. Jeden ze základních rozporů socialistické etapy spočívá v tom, že práce, osvobozená od třídně vykořisťovatelského útlaku, zůstává velkým skupinám výrobců, zejména těm, kteří vykonávají těžkou fyzickou nebo monotónní, netvůrčí práci, odcizena svým technickým charakterem a je z velké části motivována materiální nezbytností.

Vnitřní rozpornost socialistické práce je dána tím, že (jak ukázali svými výzkumy polští sociologové) je pracovník spoluvlastníkem společenských výrobních prostředků a současně zůstává zaměstnancem, který se v zájmu plnění účelové funkce podniku podřizuje určitým předpisům a příkazům. Permanentní řešení tohoto rozporu vyžaduje, aby vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které jsou přitom nutné, byly vyvažovány elementy samosprávy výrobců.

Literatura: Friedmann G., Naville P., eds., Sociológia práce, Bratislava, 1967; Chalupný E., Práce a jiné sociální činnosti, Praha, 1941; Jak pracuje człowiek, Warszawa, 1962; Marx K., Kapitál, Praha, 1953; Matoušek O., Růžička J., Psychologie práce, Praha, 1965; Odaka K., Rodo Shakaigaku, Tókjo, 1952; Sociológia práce (sborník z kolokvia), Bratislava, 1966; Sociologie práce a průmyslu, v: Sociologie '66, Praha, 1968.

''[[:Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav|Dragoslav Slejška]]'' 
[[Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav]]
[[Kategorie:MSgS]]

@@ Řádek 21: / Řádek 21: @@
 Při sociologické analýze práce vystupuje do popředí problém [[odcizení (MSgS)|odcizení]] ve vztahu člověk-práce. Práce za podmínek kapitalistických výrobních vztahů je výrobci odcizena nejen sociálně ekonomicky, ale i vzhledem ke svému charakteru. Proto nelze pokládat problém alienace za vyřešený socialistickou revolucí. Revoluční převrat znamená pouze počátek složitě rozporného dezalienačního procesu. Jeden ze základních rozporů socialistické etapy spočívá v tom, že práce, osvobozená od třídně vykořisťovatelského útlaku, zůstává velkým skupinám výrobců, zejména těm, kteří vykonávají těžkou fyzickou nebo monotónní, netvůrčí práci, odcizena svým technickým charakterem a je z velké části motivována materiální nezbytností.
 Vnitřní rozpornost socialistické práce je dána tím, že (jak ukázali svými výzkumy polští sociologové) je pracovník spoluvlastníkem společenských výrobních prostředků a současně zůstává zaměstnancem, který se v zájmu plnění účelové funkce podniku podřizuje určitým předpisům a příkazům. Permanentní řešení tohoto rozporu vyžaduje, aby vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které jsou přitom nutné, byly vyvažovány elementy samosprávy výrobců.
 <span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Friedmann G.</span>, <span class="creator">Naville P.</span>, eds., Sociológia práce, Bratislava, 1967; <span class="creator">Chalupný E.</span>, Práce a jiné sociální činnosti, Praha, 1941; Jak pracuje człowiek, Warszawa, 1962; <span class="creator">Marx K.</span>, Kapitál, Praha, 1953; <span class="creator">Matoušek O.</span>, <span class="creator">Růžička J.</span>, Psychologie práce, Praha, 1965; <span class="creator">Odaka K.</span>, Rodo Shakaigaku, Tókjo, 1952; Sociológia práce (sborník z kolokvia), Bratislava, 1966; Sociologie práce a průmyslu, v: Sociologie '66, Praha, 1968.
@@ Řádek 27: / Řádek 27: @@
 ''[[:Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav|Dragoslav Slejška]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav]]
 [[Kategorie:MSgS]]

Práce (MSgS) - Historie editací

ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD v 3. 11. 2018, 01:32