Průmysl (MSgS) - Historie editací

ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo sociologie průmyslu ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

2018-11-10T18:18:27Z

Přidána poslední věta Viz též heslo sociologie průmyslu ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD: doplnění schémat

2018-11-10T16:35:59Z

doplnění schémat

JD v 3. 11. 2018, 01:32

2018-11-03T01:32:47Z

Nová stránka

průmysl (MSgS) je spolu se [[zemědělství (MSgS)|zemědělstvím]] základní oblast společenské výroby, v soudobé společnosti hraje vedoucí úlohu v celé [[ekonomika (MSgS)|ekonomice]]. Rozumíme jím odvětví hmotné výroby, zahrnující těžbu nerostných surovin (těžební průmysl) a další zpracování materiálních statků jak vytěžených samotným průmyslem, tak i biologických surovin, vypěstovaných v zemědělství a lesnictví (zpracovatelský průmysl). Vedoucí úloha průmyslu je založena na tom, že vyrábí výrobní nástroje pro všechna hospodářská odvětví. Sám vyvolal nebývalý rozvoj dalších odvětví, zejména dopravy, obchodu, spojů a jiných služeb. V zemích s rozvinutým průmyslem velmi rychle stoupá počet pracujících v průmyslu — i v těchto dalších odvětvích — na úkor řemesel a zemědělství, které se pod vlivem průmyslu samo industrializuje.

Novodobý průmysl má v důsledku hluboké specializace složité vnitřní strukturální členění, a to především odvětvové. Základní předěl je dán členěním na průmysl těžký (výroba výrobních prostředků) a na průmysl lehký (výroba spotřebních předmětů).

Dílčí vnitroprůmyslová odvětví se diferencují primárně podle charakteru produktu a teprve sekundárně podle charakteru svých vlastních výrobních prostředků. Např. chemických zařízení se používá ve všech průmyslových odvětvích, o chemický průmysl však jde tam, kde výsledným produktem jsou určité chemikálie.

Detailní specializace probíhá i uvnitř průmyslových odvětví, a to na různá pododvětví a specializované obory. Tak lze vyznačit sedm stupňů diferenciace na příkladě: výroba — průmysl — těžký průmysl — strojírenství — výroba dopravních prostředků — výroba lokomotiv — výroba dieselových lokomotiv. Ani tím specializace nekončí. Do určitých dílen a úseků je specializována výroba součástek nebo jednotlivé etapy této výroby. Jde-li o typizované součástky, mohou být vyráběny zvláštními provozy nebo i závody, které je pak dodávají závodům různého výrobního profilu.

Za kapitalismu se ekonomicko-organizační struktura průmyslu utváří na základě soukromého vlastnictví, které neodpovídá nebo v menších zemích s vysokým stupněm monopolizace jen aproximativně odpovídá odvětvovému členění. Společenské vlastnictví umožňuje za socialismu budovat ekonomicko-organizační strukturu průmyslu (stejně jako jiných odvětví) se silnými racionálními prvky, koncentrovat ji, utvářet ji plánovitě a dosti důsledně podle odvětvového kritéria. To však vedlo k rozporným důsledkům; na jedné straně se vytvořily podmínky racionální specializace a kooperace průmyslových odvětví, racionálního územního rozmístění, značného zhromadnění výroby, zjednodušení strukturálních vztahů a eliminace některých jevů nehospodárnosti, na druhé straně však prakticky odpadl konkurenční stimul, což se projevilo nepříznivě zejména na tempech technického rozvoje; v důsledku koncentrace se uplatnilo i se svými negativními stránkami centrálně direktivní řízení.

Sociologie průmyslu, vydělená podle kritéria odvětví, se ve značné míře překrývá se sociologií práce, vydělenou podle kritéria činnosti. Někdy bývá považována za užší disciplínu v rámci sociologie práce. To je nepřesné, protože sociologie průmyslu se kromě sociálních aspektů práce v průmyslu, které má společné se sociologií práce, zabývá navíc též otázkami řízení průmyslu a průmyslových podniků, průmyslovými závody jakožto sociálními systémy a institucemi, strukturou jejich osazenstev, nadpodni- kovou makrostrukturální organizací průmyslu, postavením průmyslu v globálním systému společnosti aj. Ani sociologie práce se nezabývá pouze sociálními aspekty práce v průmyslu, ale též v jiných výrobních odvětvích i nevýrobních oborech (práce v zemědělství, ve vědě, ve zdravotnictví atd.), sociálními aspekty pracovního zákonodárství, prací jakožto společenskou hodnotou globálního charakteru aj. Má tedy každá z těchto speciálních sociologických disciplín velký okruh své vlastní problematiky, která je navzájem i při značném překrývání dosti podstatně odlišuje.

Sociologie průmyslu navazuje na ekonomiku průmyslu, s níž má společný objekt studijního zájmu. Zkoumá-li ekonomika průmyslu ekonomické (a v souvislosti s nimi do určité míry i technické) základy průmyslové výroby, soustřeďuje sociologie průmyslu svou studijní pozornost na problémy vztahů mezi ekonomickou, politickou, právní, vědeckou, morální a výchovnou stránku průmyslového prostředí, na působení technickoekonomických podmínek na sociální vztahy lidí a společenských skupin v průmyslu a zprostředkovaně i mimo průmysl, i na zpětný vliv sociálních vztahů na ekonomiku průmyslu.

V kapitalistických zemích je sociologie průmyslu ve značné části interní záležitostí průmyslových korporací. Sociologové jako jejich zaměstnanci plní uložené úkoly, zaměřené k zajišťování prosperity podniků a ke zvyšování efektivity práce. Výsledky jejich výzkumů disponují korporace, které je také ve značné míře tají. Přitom ovšem v řadě zemí, zejména v NSR a USA, je sociologie průmyslu velmi pěstována také na universitách, stává se předmětem veřejného zájmu a diskusí.

Sociologické problémy vyvstávají při makrostrukturálním studiu globálního průmyslového systému a jednotlivých průmyslových odvětví, při studiu klíčových mezostrukturálních organizačních článků (podnik, závod) i při studiu mikrostruktury průmyslových pracovišť (malé pracovní skupiny). Ve shodě s tím se výzkumy v oboru sociologie průmyslu týkají těchto hlavních okruhů společenských vztahů:

1) [[skupina pracovní (MSgS)|Pracovní skupiny]] v průmyslu, u kterých jde zejména o souvislosti mezi jejich formální a neformální strukturou, o podmínky jejich kohezivity a příznivé skupinové atmosféry i o vliv těchto faktorů na pracovní výkon, na poměr k pracovním normám atd. (Mayo, Roethlisberger, Dickson, Whitehead, Chapple aj.). Praktické využití výsledků těchto výzkumů v podmínkách kapitalistické výroby dalo základ na jedné straně k důrazu na mezilidské vztahy (viz [[teorie a metody human relations (MSgS)|teorie a metody human relations]]) v průmyslových závodech, na druhé straně však i ke hledání cest schůdnějšího nepřímého působení na pracovníky tak, aby byli manipulovatelnější v zájmu účelové funkce podniku, a tím i v zájmu zisků jeho vlastníků.

2) [[průmysl (MSgS)|Průmyslový podnik]] byl sociologií studován tak intenzívně, že lze hovořit o sociologii průmyslového podniku jako zvláštní subdisciplíně, ve které se křižuje kompetence sociologie průmyslu s kompetencí sociologie společenských institucí. Sama má hodně styčných bodů s vědou o podnikové organizaci; na rozdíl od technicky organizačního zaměření tohoto oboru sleduje sociálně strukturální podmínky i důsledky fungování průmyslového podniku. Přitom pojímá podnik jako: a) společenskou instituci; b) společenský systém s celou řadou strukturálních složek; c) společenskou skupinu (osazenstvo), bohatě vnitřně diferencovanou v množství prolínajících se dílčích skupin, jež se utvářejí podle řady kritérií demografických, profesionálních (charakter práce), kompetenčních, mocenských, prestižních, přátelských a dalších.

Systémově skupinové strukturování socialistického podniku naznačuje přiložené schéma, které rozlišuje tři komplexní struktury (demografickou, institucionální a pospolitostní) a řadu skupin dílčích.

Je studována rozporná jednota procesů přizpůsobení člověka průmyslové organizaci a přizpůsobení organizace člověku, a to v rámci širší problematiky [[odcizení (MSgS)|odcizení]] ve vztahu člověk—instituce (které je v průmyslu stupňováno odcizením ve vztahu člověk—práce) a (za socialismu) překonávání tohoto odcizení a procesu postupné relativní identifikace člověka se svým závodem.

Na to navazuje sociologická problematika vztahů mezi vnitřní strukturou průmyslového podniku a vnějším prostředím jeho působení.

Podniková sociologie se intenzívně zpracovává v NSR (Schelsky, Fürstenberg, Dahrendorf), často s důrazem na postavení a funkce podnikatele (Sauermann, Kellner). V Polsku se modelováním společenských vztahů v průmyslovém podniku zabývají Matejko a Dionysiak.

3) Problémy třídního boje (viz [[třídy a třídní boj (MSgS)|třídy a třídní boj]]) dělnictva za kapitalismu a jeho důsledků ve fungování průmyslových závodů a v utváření jejich sociální struktury. Zde jsou přirozeně v popředí marxistické práce, počínaje Marxovým Kapitálem. Avšak i nemarxističtí sociologové se zabývají zejména činností odborů (Tannenbaum, Kahn, Goldstein aj.) a skupinovým napětím, jež vzniká na podkladě antagonistických třídních vztahů a jež někteří autoři rádi označují jako „neuvědomované“. (Viz zejména řadu prací londýnského Tavistock Institute of Human Relations a Institute for Social Research v Michiganu, USA.)

4) Problémy participace pracovníků na životě průmyslového podniku vůbec, na jeho řízení zvláště. I když za podmínek kapitalismu nemůže být tato stránka společenských vztahů hluboká, některé práce sociologů o spolurozhodování a o podnikových výborech podávají zajímavé výsledky. (Pirker, Braun v NSR, Montuclard, Meister a Philip ve Francii, Gouldner a Kolaja v USA, Odaka v Japonsku, Scott a Bank v Anglii.) Byly vypracovány ucelené participativní modely, z nichž nejznámější jsou Likertův, MacGregorův a Simonův. Přirozeně se v řadě socialistických zemí staly předmětem sociologických výzkumů problémy dělnické samosprávy, případně účasti výrobců na řízení průmyslových závodů (Tanić, Vidaković, Fiamengo, Goričar a další v Jugoslávii, Kulpinská, Jaroszowá, Majchrzakowá v Polsku, Bárta, Dvořák, Sedláček, Slejška u nás aj.).

Polští sociologové vyvodili ze svých výzkumů tři složky procesů vytváření socialistického modelu průmyslových vztahů: a) integraci na podkladě společenského vlastnictví; b) demokratizaci na podkladě řídících oprávnění přímých výrobců; c) racionalizaci,

+++

spojenou s vědomým vytvářením společenských vztahů (Doktór, Hirszowiczowá, Matejko, Kulpinská).

5) Problémy vztahu člověka a [[technika (MSgS)|techniky]] při průmyslové práci. Zjistilo se, že to není jen problém fyziologický a psychologický, ale že je silně podmíněn sociálně.

Druhá průmyslová revoluce> ([[revoluce vědeckotechnická (MSgS)|revoluce vědeckotechnická]]), kterou vyznačují tendence ke komplexní mechanizaci, k automatizaci, chemizaci výrobních procesů, k využití nových zdrojů energie, znamená rozsáhlé změny v organizaci průmyslu. Jak v kapitalistických, tak i v socialistických zemích se rychle mění kooperační vztahy, prohlubuje se specializace, která umožňuje další zhromadnění výrobních procesů. Těmito důsledky se zabývá řada sociologů průmyslu (Whyte v USA, Lilley v Anglii). Při výzkumech i teoretických interpretacích této problematiky vynikla zejména sociologie francouzská (Friedmann, Naville), která si přitom osvojila nemálo marxistických prvků.

6) Problémy průmyslových [[povolání (MSgS)|povolání]]. Existuje sice sociologie povolání jako další speciální sociologická disciplína, západní sociologové povolání se však převážně zabývají nevýrobními (zejména tzv. „svobodnými“ a intelektuálními) povoláními, přenechávajíce problematiku zejména dělnických povolání sociologům průmyslu. Francouzský sociolog průmyslu Touraine provedl úspěšný výzkum dlouhodobého utváření profesionální struktury dělnického osazenstva automobilového závodu, a to se zvláštním zřetelem na působení technických přeměn v posledním období automatizace.

7) Problémy mobility (viz [[mobilita sociální (MSgS)|mobilita sociální]]) průmyslových pracovníků. Jde jak o vertikální mobilitu (postup v průmyslové hierarchii, získávání vyšší kvalifikace), tak o mobilitu horizontální (přechody pracovníků ze zemědělství a jiných odvětví v procesu industrializace do průmyslu, problémy vnitroprůmyslové fluktuace). Při analýze fluktuace a jejích příčin jsou zjišťovány výrazné souvislosti, týkající se integrace pracovníků v průmyslových organizacích, stabilizace osazenstev, pracovních motivací, satisfakce prací i povoláním (Sarapata, Szostkiewicz, řada výzkumů v SSSR, u nás výzkum horníků OKR).

8) Sociální důsledky průmyslové civilizace. Ta působí pronikavé změny ve všech oblastech společenských vztahů, kde díky rozvoji prostředků [[komunikace masová (MSgS)|masové komunikace]] láme tradiční představy a [[hodnoty (MSgS)|hodnoty]] a vytváří nové hodnoty, které se projevují v charakteru moderní masové kultury (viz [[společnost masová a kultura masová (MSgS)|společnost masová a kultura masová]]) v nových způsobech trávení [[čas volný (MSgS)|volného času]] atd. Touto problematikou se zabývá teorie [[společnost industriální (MSgS)|industriální společnosti]] (Mayo, Aron, Schelski, Wilenski, Lebeaux aj.).

Literatura: Friedmann G., Problemes humains du machinisme industriel, Paris, 1946; Matejko A., Socjologia przemyslu v Statech zjednoczonych Ameryki, Warszawa, 1961; Matejko A., Socjologia zakladu pracy, Warszawa, 1961; Meister A., Socialism et autogestion, Paris, 1964; Montuclard M., La dynamique des Comités d'entreprise, Paris, 1962; Richardson J. H., Introduction to the Study of Industrial Relations, London, 1954; Řezníček J. a kol., Ekonomika československého průmyslu, Praha, 1961; Touraine A., L'évolution du travail ouvrier aux usines Renault, Paris, 1955; Účast pracujících na řízení strojírenského závodu, Ústav sociálně politických věd, Praha, 1962; Wilenski H. L., Syllabus of Industrial Relations, Chicago, 1954; Člověk v závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; Háková L., Slejška D. a kol., Orientační schéma sociální struktury průmyslového závodu, Sociologický časopis, 1966, č. 4; Hirszowiczowa M., Czlowiek w organizacji przemyslowej, Warszawa, 1965; Slejška D., Participace v průmyslovém závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; Sociologie práce a průmyslu, v: Sociologie '66, Praha, 1968.

''[[:Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav|Dragoslav Slejška]]'' 
[[Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav]]
[[Kategorie:MSgS]]

@@ Řádek 47: / Řádek 47: @@
 ) Problémy mobility (viz [[mobilita sociální (MSgS)|mobilita sociální]]) průmyslových pracovníků. Jde jak o vertikální mobilitu (postup v průmyslové hierarchii, získávání vyšší kvalifikace), tak o mobilitu horizontální (přechody pracovníků ze zemědělství a jiných odvětví v procesu industrializace do průmyslu, problémy vnitroprůmyslové fluktuace). Při analýze fluktuace a jejích příčin jsou zjišťovány výrazné souvislosti, týkající se integrace pracovníků v průmyslových organizacích, stabilizace osazenstev, pracovních motivací, satisfakce prací i povoláním (Sarapata, Szostkiewicz, řada výzkumů v SSSR, u nás výzkum horníků OKR).
 ) Sociální důsledky průmyslové civilizace. Ta působí pronikavé změny ve všech oblastech společenských vztahů, kde díky rozvoji prostředků [[komunikace masová (MSgS)|masové komunikace]] láme tradiční představy a [[hodnoty (MSgS)|hodnoty]] a vytváří nové hodnoty, které se projevují v charakteru moderní masové kultury (viz [[společnost masová a kultura masová (MSgS)|společnost masová a kultura masová]]) v nových způsobech trávení [[čas volný (MSgS)|volného času]] atd. Touto problematikou se zabývá teorie [[společnost industriální (MSgS)|industriální společnosti]] (Mayo, Aron, Schelski, Wilenski, Lebeaux aj.).
 <span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Friedmann G.</span>, Problemes humains du machinisme industriel, Paris, 1946; <span class="creator">Matejko A.</span>, Socjologia przemyslu v Statech zjednoczonych Ameryki, Warszawa, 1961; <span class="creator">Matejko A.</span>, Socjologia zakladu pracy, Warszawa, 1961; <span class="creator">Meister A.</span>, Socialism et autogestion, Paris, 1964; <span class="creator">Montuclard M.</span>, La dynamique des Comités d'entreprise, Paris, 1962; <span class="creator">Richardson J. H.</span>, Introduction to the Study of Industrial Relations, London, 1954; <span class="creator">Řezníček J.</span> a kol., Ekonomika československého průmyslu, Praha, 1961; <span class="creator">Touraine A.</span>, L'évolution du travail ouvrier aux usines Renault, Paris, 1955; Účast pracujících na řízení strojírenského závodu, Ústav sociálně politických věd, Praha, 1962; <span class="creator">Wilenski H. L.</span>, Syllabus of Industrial Relations, Chicago, 1954; Člověk v závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; <span class="creator">Háková L.</span>, <span class="creator">Slejška D.</span> a kol., Orientační schéma sociální struktury průmyslového závodu, Sociologický časopis, 1966, č. 4; <span class="creator">Hirszowiczowa M.</span>, Czlowiek w organizacji przemyslowej, Warszawa, 1965; <span class="creator">Slejška D.</span>, Participace v průmyslovém závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; Sociologie práce a průmyslu, v: Sociologie '66, Praha, 1968.
@@ Řádek 53: / Řádek 53: @@
 ''[[:Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav|Dragoslav Slejška]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Slejška Dragoslav]]
 [[Kategorie:MSgS]]

@@ Řádek 35: / Řádek 35: @@
 Polští sociologové vyvodili ze svých výzkumů tři složky procesů vytváření socialistického modelu průmyslových vztahů: a) integraci na podkladě společenského vlastnictví; b) demokratizaci na podkladě řídících oprávnění přímých výrobců; c) racionalizaci,
-+++
+[[Soubor:MSgS_průmysl.JPG|frameless|500px]]
 spojenou s vědomým vytvářením společenských vztahů (Doktór, Hirszowiczowá, Matejko, Kulpinská).