Sebevědomí - Historie editací

ZRN v 25. 10. 2018, 13:03

2018-10-25T13:03:21Z

ZRN v 4. 3. 2018, 09:07

2018-03-04T09:07:27Z

ZRN v 6. 2. 2018, 19:47

2018-02-06T19:47:08Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:21Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:56:04Z

import na produkční server

Nová stránka

sebevědomí – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem [[já]] (jáství) a ''s.'' se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. ''R. Descartes'' je původcem „reflexivní teorie“ ''s.'' (''Meditationes de prima philosophia''), podle níž ''s.'' vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle ''Descarta'' se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la Nature et de la Grâce'') rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od ''Descarta'', který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil ''D. Hume'' (''Treatise on Human Nature''), že ''s.'' či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po ''Humeovi'' a zčásti proti ''Humeovi'' zastává ''I. Kant'' (v ''Kritik der reinen Vernunft'') názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce ''s.'' bylo ještě důležitější, že ''Kant'' ve své etické teorii (''Kritik der praktischen Vernunft'') zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U ''J. G. Fichta'' k tomu přistupuje účelové jednání. Lidské sebevědomí je dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik ''s.'' u ''F. W. J. Schellinga'' (v ''System des transzendentalen Idealismus''). ''G. W. F. Hegel'' v [[dialektika pána a raba|dialektice pána a raba]] činí ''s.'' výsledkem „boje o uznání“. Později (v ''Grundlinien der Philosophie des Rechts'') vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského ''s.'' ''F. Engels'' v práci ''Podíl práce na polidštění opice''. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. ''E. Husserl'', který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu ''s.'' U ''M. Heideggera'' (''Sein und Zeit'') a ''J.-P. Sartra'' (''L'être et le néant'') je problém vědomí a ''s.'' radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. ''Sartre'' usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní ''Husserlovy'' filozofie s ''Heideggerem'': člověk je u ''Sartra'' vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). ''D. Henrich'' a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (''Fichtes ursprüngliche Einsicht''). ''J. Habermas'' (v ''Theorie des kommunikativen Handelns'') činí východiskem analýzy ''s.'' proces lidské [[komunikace]] charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. ''P. F. Strawson'' (''Individuals'') a ''R. Rorty'' (''The linguistic Turn'') opírají rozbor ''s.'' o analýzu jazyka.

<div class="translations">
self-confidence
conscience de soi-même
Selbstbewußtsein
autoconscienza
</div>

-- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]'' 
[[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
[[Kategorie:Terminologie/osobnost a psychika]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 7: / Řádek 7: @@
 <span lang="it">autoconscienza</span>
 </div>
 ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />

← Starší verze		Verze z 4. 3. 2018, 09:07
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">sebevědomí</span> – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem [[já]] (jáství) a ''s.'' se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. ''R. Descartes'' je původcem „reflexivní teorie“ ''s.'' (''Meditationes de prima philosophia''), podle níž ''s.'' vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle ''Descarta'' se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la Nature et de la Grâce'') rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od ''Descarta'', který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil ''D. Hume'' (''Treatise on Human Nature''), že ''s.'' či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po ''Humeovi'' a zčásti proti ''Humeovi'' zastává ''I. Kant'' (v ''Kritik der reinen Vernunft'') názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce ''s.'' bylo ještě důležitější, že ''Kant'' ve své etické teorii (''Kritik der praktischen Vernunft'') zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U ''J. G. Fichta'' je lidské sebevědomí dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik ''s.'' u ''F. W. J. Schellinga'' (v ''System des transzendentalen Idealismus''). ''G. W. F. Hegel'' v [[dialektika pána a raba\|dialektice pána a raba]] činí ''s.'' výsledkem „boje o uznání“. Později (v ''Grundlinien der Philosophie des Rechts'') vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského ''s.'' ''F. Engels'' v práci ''Podíl práce na polidštění opice''. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. ''E. Husserl'', který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu ''s.'' U ''M. Heideggera'' (''Sein und Zeit'') a ''J.-P. Sartra'' (''L'être et le néant'') je problém vědomí a ''s.'' radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. ''Sartre'' usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní ''Husserlovy'' filozofie s ''Heideggerem'': člověk je u ''Sartra'' vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). ''D. Henrich'' a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (''Fichtes ursprüngliche Einsicht''). ''J. Habermas'' (v ''Theorie des kommunikativen Handelns'') činí východiskem analýzy ''s.'' proces lidské [[komunikace]] charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. ''P. F. Strawson'' (''Individuals'') a ''R. Rorty'' (''The ~~linguistic~~ Turn'') opírají rozbor ''s.'' o analýzu jazyka.	+	<span id="entry">sebevědomí</span> – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem [[já]] (jáství) a ''s.'' se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. ''R. Descartes'' je původcem „reflexivní teorie“ ''s.'' (''Meditationes de prima philosophia''), podle níž ''s.'' vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle ''Descarta'' se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la Nature et de la Grâce'') rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od ''Descarta'', který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil ''D. Hume'' (''Treatise on Human Nature''), že ''s.'' či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po ''Humeovi'' a zčásti proti ''Humeovi'' zastává ''I. Kant'' (v ''Kritik der reinen Vernunft'') názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce ''s.'' bylo ještě důležitější, že ''Kant'' ve své etické teorii (''Kritik der praktischen Vernunft'') zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U ''J. G. Fichta'' je lidské sebevědomí dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik ''s.'' u ''F. W. J. Schellinga'' (v ''System des transzendentalen Idealismus''). ''G. W. F. Hegel'' v [[dialektika pána a raba\|dialektice pána a raba]] činí ''s.'' výsledkem „boje o uznání“. Později (v ''Grundlinien der Philosophie des Rechts'') vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského ''s.'' ''F. Engels'' v práci ''Podíl práce na polidštění opice''. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. ''E. Husserl'', který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu ''s.'' U ''M. Heideggera'' (''Sein und Zeit'') a ''J.-P. Sartra'' (''L'être et le néant'') je problém vědomí a ''s.'' radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. ''Sartre'' usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní ''Husserlovy'' filozofie s ''Heideggerem'': člověk je u ''Sartra'' vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). ''D. Henrich'' a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (''Fichtes ursprüngliche Einsicht''). ''J. Habermas'' (v ''Theorie des kommunikativen Handelns'') činí východiskem analýzy ''s.'' proces lidské [[komunikace]] charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. ''P. F. Strawson'' (''Individuals'') a ''R. Rorty'' (''The Linguistic Turn'') opírají rozbor ''s.'' o analýzu jazyka.

	<div class="translations">		<div class="translations">

← Starší verze		Verze z 6. 2. 2018, 19:47
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">sebevědomí</span> – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem [[já]] (jáství) a ''s.'' se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. ''R. Descartes'' je původcem „reflexivní teorie“ ''s.'' (''Meditationes de prima philosophia''), podle níž ''s.'' vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle ''Descarta'' se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la Nature et de la Grâce'') rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od ''Descarta'', který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil ''D. Hume'' (''Treatise on Human Nature''), že ''s.'' či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po ''Humeovi'' a zčásti proti ''Humeovi'' zastává ''I. Kant'' (v ''Kritik der reinen Vernunft'') názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce ''s.'' bylo ještě důležitější, že ''Kant'' ve své etické teorii (''Kritik der praktischen Vernunft'') zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U ''J. G. Fichta'' ~~k tomu přistupuje účelové jednání. Lidské~~ sebevědomí je dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik ''s.'' u ''F. W. J. Schellinga'' (v ''System des transzendentalen Idealismus''). ''G. W. F. Hegel'' v [[dialektika pána a raba\|dialektice pána a raba]] činí ''s.'' výsledkem „boje o uznání“. Později (v ''Grundlinien der Philosophie des Rechts'') vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského ''s.'' ''F. Engels'' v práci ''Podíl práce na polidštění opice''. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. ''E. Husserl'', který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu ''s.'' U ''M. Heideggera'' (''Sein und Zeit'') a ''J.-P. Sartra'' (''L'être et le néant'') je problém vědomí a ''s.'' radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. ''Sartre'' usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní ''Husserlovy'' filozofie s ''Heideggerem'': člověk je u ''Sartra'' vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). ''D. Henrich'' a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (''Fichtes ursprüngliche Einsicht''). ''J. Habermas'' (v ''Theorie des kommunikativen Handelns'') činí východiskem analýzy ''s.'' proces lidské [[komunikace]] charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. ''P. F. Strawson'' (''Individuals'') a ''R. Rorty'' (''The linguistic Turn'') opírají rozbor ''s.'' o analýzu jazyka.	+	<span id="entry">sebevědomí</span> – jistota lidské bytosti o sobě samé, která se vyjadřuje osobním zájmenem „já“. Výkladem [[já]] (jáství) a ''s.'' se filozofie zabývá intenzívně od začátku novověku. ''R. Descartes'' je původcem „reflexivní teorie“ ''s.'' (''Meditationes de prima philosophia''), podle níž ''s.'' vznikne tím, že vědomí v „reflexi“ obrátí pozornost samo na sebe. Vědomí sebe sama je tak mezním případem „předmětného vědomí“. Podle ''Descarta'' se jistota sebou samým vztahuje pouze na vědomí, nikoli i na naše tělo. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la Nature et de la Grâce'') rozlišuje u monád „percepci“ (recepci informací z ostatního světa) a „apercepci“ (vědomí sebe sama) a charakterizuje apercepci jako „reflexivní vědění“ o vlastních představách. Na rozdíl od ''Descarta'', který pojímá vědomí sebe sama jako charakteristický rys „myslící substance“, zdůraznil ''D. Hume'' (''Treatise on Human Nature''), že ''s.'' či vědomí identity sebe sama vzniká díky smyslové zkušenosti a asociativním vazbám, které se ve vědomí vytvářejí mezi elementy prožívané zkušenosti. Po ''Humeovi'' a zčásti proti ''Humeovi'' zastává ''I. Kant'' (v ''Kritik der reinen Vernunft'') názor, že vědomí sebe sama nemůže sice vzniknout bez „empirických představ“ vztahujících se k vnějšímu světu, že však zároveň není pouhým produktem uvědomění si smyslových dat, nýbrž původcem rozvrhu zkušenosti podle zákl. hledisek rozvažování – kategorií. Pro další vývoj koncepce ''s.'' bylo ještě důležitější, že ''Kant'' ve své etické teorii (''Kritik der praktischen Vernunft'') zdůraznil, že podmínkou uvědomění si vlastní svobody je jednání. U ''J. G. Fichta'' je lidské sebevědomí dále podmíněno intersubjektivním vzájemným „uznáním“ (Grundlage des Naturrechts). „Svobodné“ (záměrné) jednání vůči světu a jednání druhých vůči mně, stejně jako mé jednání vůči druhým podmiňují vznik ''s.'' u ''F. W. J. Schellinga'' (v ''System des transzendentalen Idealismus''). ''G. W. F. Hegel'' v [[dialektika pána a raba\|dialektice pána a raba]] činí ''s.'' výsledkem „boje o uznání“. Později (v ''Grundlinien der Philosophie des Rechts'') vypracovává systematiku instancí, v nichž probíhá „uznání“ (např. smlouva). Z marx. strany se zabýval problémem vzniku řeči a lidského ''s.'' ''F. Engels'' v práci ''Podíl práce na polidštění opice''. Zdůrazňuje zde význam pracovního procesu a intersubjektivní komunikace v něm. V pozdější a současné filozofii byla vytvořena řada teorií, z nichž některé jsou obměnou dřívějších koncepcí, některé však přijímají nová východiska. ''E. Husserl'', který usiloval o vybudování fenomenologie jako přísné vědy, vychází z transcendentálního „vněsvětského“ vědomí, které v transcendentálně-fenomenologické reflexi, v níž si vyjasňuje své výkony, dospívá k vlastnímu ''s.'' U ''M. Heideggera'' (''Sein und Zeit'') a ''J.-P. Sartra'' (''L'être et le néant'') je problém vědomí a ''s.'' radikálně transponován z tradiční gnoseologické pozice na pozici existenciálně-ontologickou či hermeneutickou. Člověk je ontologicky pojat jako jsoucno, kterému jde o jeho vlastní bytostné možnosti, tedy jako jsoucí, které zásadně rozumí svým možnostem, a tedy i světu. ''Sartre'' usiluje o vzájemné zprostředkování pozdní ''Husserlovy'' filozofie s ''Heideggerem'': člověk je u ''Sartra'' vědomí (le pour-soi), kterému jde o jeho vlastní bytí, jež buď uchopí, nebo jímž se mine; přitom se nemůže nevztahovat k jiným bytím (l'en-soi). ''D. Henrich'' a jím založená „heidelberská škola“ kladou důraz na nereflexivnost a nerelačnost původní obeznámenosti já se sebou. (''Fichtes ursprüngliche Einsicht''). ''J. Habermas'' (v ''Theorie des kommunikativen Handelns'') činí východiskem analýzy ''s.'' proces lidské [[komunikace]] charakterizovaný kompetencí jejích účastníků. ''P. F. Strawson'' (''Individuals'') a ''R. Rorty'' (''The linguistic Turn'') opírají rozbor ''s.'' o analýzu jazyka.

	<div class="translations">		<div class="translations">

@@ Řádek 8: / Řádek 8: @@
 </div>
--- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
 [[Kategorie:Terminologie/osobnost a psychika]]
 [[Kategorie:VSgS]]