Sociologie volného času - Historie editací

ZRN v 5. 3. 2018, 14:38

2018-03-05T14:38:52Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:36Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:56:35Z

import na produkční server

Nová stránka

sociologie volného času – vědní disciplína zabývající se s-gickými aspekty [[čas volný|volného času]]. Její současná podoba neoddělitelně navazuje na předs-gické soc.-fil. myšlení a sahá svými kořeny až k antickým myslitelům. Řec. pojem „scholé“ u ''Aristotela'' a lat. „otium“ u ''Seneky'' jsou spojeny s hledáním nejvyššího lidského blaha, které spočívá v činnostech nevykonávaných k nějakému bezprostřednímu užitku, nýbrž pro ně samé; proto také oba ztotožňují volný čas s rozjímáním, s [[filozofie|filozofií]]. Rodící se křesťanství, pro něž byl ''Senekův'' stoicismus jedním z ideových zdrojů, sice myšlenku o významu lidského rozjímání přebírá, ale vkládá do ní podstatně jiný smysl: mění je v jednostrannou účelovou komunikaci s Bohem, která má člověku zajistit [[blaženost]] v posmrtném životě a do níž jako zprostředkující činitel vstupuje církev. Antický ideál [[svoboda|svobody]] ve volném čase je tak opuštěn; volný čas mimo komunikaci s Bohem hrozí hříchem zahálky a představa svobody v něm hříchem pýchy. Křesťanský model nutnosti autoritativního usměrňování lidského chování ve volném čase dodnes ovlivňuje část s-gického myšlení. Pozdější protestantismus sice povýšil na místo rozjímání lidskou práci jako bezprostřednější službu bohu, tím však význam volného času jako neproduktivní složky života ještě hlouběji popřel (viz [[etika protestantská]]).

Z poněkud jiných hledisek začali přistupovat k otázkám volného času utopisté a utopičtí socialisté, kteří za hlavní problém považovali reálné zajištění existence volného času pro všechny členy společnosti a zákl. cestu k tomu spatřovali v rovném rozdělení práce. Tak obyvatel Utopie ''T. Mora'' by se po šestihodinové denní práci věnoval zcela podle své libosti jinému druhu snažení, zejm. svobodnému vzdělávání ducha, neboť v něm spočívá životní štěstí. Podobně si to představuje ''T. Campanella'' v projektu svého „Slunečního státu“ či ''R. Owen'' v uskutečněné kolonii „Nová Harmonie“. ''Ch. Fourier'' navrhuje dokonce překonání rozporu mezi prací a volným časem zásadním sblížením obou sfér; tím, že jedinci bude ve [[falanga|falangách]] přidělována práce v souladu s jeho přirozenými sklony, stane se mu [[zábava|zábavou]]. Z obou zmíněných utop. proudů, obohacených ještě ''Hegelovým'' chápáním práce jako prostoru pro tvorbu nejen materiálních statků, nýbrž i samotného člověka, čerpal ''K. Marx''. V jeho revol. koncepci reprezentuje likvidace vykořisťovatelských tříd a postupná přeměna společnosti ve společnost beztřídní zrušení absolutního protikladu mezi prací a volným časem. Volný čas se zde má stát sférou plného rozvoje produktivních sil jednotlivce a jako takový i mírou spol. [[bohatství]]. Pod přímým ''Marxovým'' vlivem píše na sklonku 19. st. ''P. Lafargue'' svůj pamflet ''Le droit ā la paresse'' (Právo na lenost), v němž proklamuje nezadatelné právo člověka a především děl. třídy disponovat celým svým časem. Zhruba ve stejné době vznikla kniha ''T. B. Veblena'' ''The Theory of the Leisure Class'', tradičně pokládaná za zakládající dílo už spec. ''s.v.č.'' Je to ovšem hodnocení sporné, poněvadž ''Veblen'' na rozdíl od ''Lafargua'' je ještě zastáncem doznívající protestantské idealizace práce. Aktivity volného času (např. sport, amatérskou uměl. činnost, spol. zábavy či osobní záliby) chápe jako typické pro chování své [[třída zahálčivá|zahálčivé třídy]] a jako neproduktivní je odsuzuje.

První skutečně s-gické studie volného času vznikly až po velké hosp. krizi ve 30. l., kdy ve vyspělých industriálních zemích byly spol. „idoly produkce“ zaměněny za „idoly spotřeby“ (''L. Löwenthal'') a volný čas byl tak i z ekon. hlediska rehabilitován. Význ. z té doby jsou např. výsledky výzkumů ''G. A. Lundberga'', publikované pod titulem ''Leisure – A Suburban Study'' (1934), či teor. východiska fr. ''Levé fronty'' z l. 1934–1937, vyúsťující dokonce do dočasného zřízení státního úřadu pro volný čas a sport. Hlavní rozvoj ''s.v.č.'' přinesla až 50. a 60. l., kdy také vykrystalizovaly značně rozdílné názory různých autorů na toto téma. Na jedné straně např. ü''G. Soule+'' (''Time for Living'', 1955) pokládá volný čas za jediný prostor pro skutečnou lidskou existenci v současné společnosti, ''M. Kaplan'' (''Leisure in America'', 1960) objevuje podstatný vliv hodnot volného času i na ostatní soc. sféry a ''J. J. H. Fourastié'' (''La grand métamorphose du XXe siécle'', 1962) optimisticky předvídá zásadní humanistickou přeměnu lidské civilizace pod vlivem stále narůstající plochy volného času, přinášené věd.-tech. pokrokem. Na druhé strané sílí poukazy na to, že volný čas je v současné společnosti naopak nepříznivě deformován moderními sdělovacími prostředky, [[průmysl volného času|průmyslem volného času]] a masovou kulturou vůbec (např. am. sborník ''Mass Leisure'', 1960) a že místo prostoru pro lidskou svobodu se stává sférou ještě hlubší manipulace než sféra práce (např. ''The Sane Society'' ''E. Fromma'' či ''Die Skeptische Generation'' ''H. Schelskyho'', obě díla z r. 1955). Ostrá kritika v tomto směru je také obsažena v teoriích tzv. [[škola frankfurtská|frankfurtské školy]], ovlivněných marxismem.Někteří autoři zastávají názor, že problematiku volného času nelze řešit izolovaně od sféry práce; zejm. ''G. Friedmann'' ve svém díle ''Le travaile en miettes'' (1956), avšak příznačný je v tomto směru i posun ''D. Riesmana'' od knihy ''The Lonely Crowd'' (1950) po studii ''Work and Leisure in Post-Industrial Society'' (1958).

Vyvrcholení poválečné vlny ''s.v.č.'' lze spatřovat v díle ''J. Dumazediera'' ''Vers une civilization du loisir?'' (1962). Autor zde vyslovuje myšlenku, že hlavním výdobytkem lidského pokroku není materiální blahobyt, jak se má obecně zato, nýbrž právě všeobecná existence volného času. Této skutečnosti neodpovídá podle něho ani praktická pozornost, kterou moderní společnosti této oblasti věnují, ani dosavadní teor. výzbroj spol. věd. U vědomí ambivalentnosti volného času shledává dosavadní péči o jeho náplň v [[společnost masová|masové společnosti]] za velmi dílčí a nedostatečnou, a přimlouvá se proto za rozsáhlou spol. intervenci tímto směrem. ''Dumazedier'' stojí současně i u zrodu prvních srovnávacích mezinár. výzkumů o využití volného času. Jeho dílo nesporně podstatně ovlivnilo ''s.v.č.''; bezprostředně vyvolalo řadu studií, které buď v jeho duchu vysvětlovaly rostoucím významem volného času některé nové celospol. jevy (jako změny v rodinném životě, rostoucí delikvenci mládeže, vnější modifikace podob současných církví), nebo s jeho důrazem na výchovnou úlohu společnosti ve volném čase přímo či nepřímo polemizovaly, jako např. ''S. de Grazia'' (''Of Time, Work and Leisure'', 1964) či ''K. Roberts'' (''Leisure'', 1970).

V posledních letech se pozornost ''s.v.č.'' soustřeďuje zejm. na predikci budoucího vývoje v této oblasti a její problematika se tak stává součástí i širších soc. koncepcí futurologického charakteru. Takový ráz má ostatně i známá studie ''H. M. McLuhana'' ''Understanding Media: The Extensions of Man'' (1964), v níž autor předvídá návrat lidstva ke kolekt. tribalismu, a tak prakticky vylučuje význam volného času jako individ. seberealizačního prostoru. Podobně „ruší“ současnou problematiku volného času i kniha ''The Third Wave'' ''A. Tofflera'' (1980): budoucí „prosument“ rozvine na vysoké tech. úrovni řadu netržních činností, jimiž si bude vytvářet hodnoty pro svůj bezprostřední užitek, a tím podle autora zbaví smyslu rozdělení času na čas pracovní a volný. V ''s.v.č.'' v býv. social. zemích mají primát analýzy [[rozpočet časový|časových rozpočtů]] sov. badatele ''S. G. Strumilina'' (1926), ačkoli jeho pojetí volného času je do značné míry ekonomizující. V Polsku rozvedl teor. aspekty problematiky ''J. Danecki''. Maď. sociolog ''A. Szalai'' stál v čele rozsáhlého mezinár. šetření na toto téma. Čsl. ''s.v.č.'' se začala rozvíjet v polovině 60. l., mohla ale navázat na některé meziválečné dílčí studie (např. ''[[Bláha Inocenc Arnošt|I. A. Bláhy]]'', ''[[Štern Evžen|E. Šterna]]''). V této oblasti mj. pracovali: ''[[Filipcová Blanka|B. Filipcová]]'', ''M. Švigová'', ''[[Linhart Jiří|J. Linhart]]'' a další.

<div class="translations">
sociology of leisure time
sociologie du temps libre
Soziologie der Freizeit
sociologia del tempo libero
</div>

Literatura: ''Danecki, J.'': Jedność podzielonego czasu. Warszawa 1970; ''Dumazedier, J.'': Révolution culturelle du temps libre 1968–1988. Paris 1987; ''Dumazedier, J.'': (1962) Toward a Society of Leisure? New York 1967; ''Filipcová, B.'': Člověk, práce, volný čas. Praha 1966; ''Kelly, J. R.'': Freedom to Be: A New Sociology of Leisure. New York 1987; ''Larrabee, E.'' ed.: Mass Leisure. Glencoe 1960; ''Murphy, J. F.'': Concepts of Leisure. Englewood Cliffs 1981; ''Noe, F. P.'': Leisure life styles: Indicators of Social Class. New York 1972; ''Parker, S.'': The Sociology of Leisure. London, Boston, Sydney 1977; ''Roberts, K.'': Leisure. London 1970; ''Rojek, C.'': Capitalism and Leisure Theory. London 1985; viz též [[čas volný]].

-- ''[[:Kategorie:Aut: Pácl Pavel|Pavel Pácl]]'' 
-- ''[[:Kategorie:Aut: Linhart Jiří|Jiří Linhart]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pácl Pavel]]
[[Kategorie:Aut: Linhart Jiří]]
[[Kategorie:Spoluautorská hesla]]
[[Kategorie:Oblasti a disciplíny sociologie]]
[[Kategorie:Terminologie/životní styl a volný čas]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Danecki, J.'': Jedność podzielonego czasu. Warszawa 1970; ''Dumazedier, J.'': Révolution culturelle du temps libre 1968–1988. Paris 1987; ''Dumazedier, J.'': (1962) Toward a Society of Leisure? New York 1967; ''Filipcová, B.'': Člověk, práce, volný čas. Praha 1966; ''Kelly, J. R.'': Freedom to Be: A New Sociology of Leisure. New York 1987; ''Larrabee, E.'' ed.: Mass Leisure. Glencoe 1960; ''Murphy, J. F.'': Concepts of Leisure. Englewood Cliffs 1981; ''Noe, F. P.'': Leisure life styles: Indicators of Social Class. New York 1972; ''Parker, S.'': The Sociology of Leisure. London, Boston, Sydney 1977; ''Roberts, K.'': Leisure. London 1970; ''Rojek, C.'': Capitalism and Leisure Theory. London 1985; viz též [[čas volný]].
--- ''[[:Kategorie:Aut: Pácl Pavel|Pavel Pácl]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Pácl Pavel|Pavel Pácl]]''<br />
--- ''[[:Kategorie:Aut: Linhart Jiří|Jiří Linhart]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Linhart Jiří|Jiří Linhart]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Pácl Pavel]]
 [[Kategorie:Aut: Linhart Jiří]]

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 Z poněkud jiných hledisek začali přistupovat k otázkám volného času utopisté a utopičtí socialisté, kteří za hlavní problém považovali reálné zajištění existence volného času pro všechny členy společnosti a zákl. cestu k tomu spatřovali v rovném rozdělení práce. Tak obyvatel Utopie ''T. Mora'' by se po šestihodinové denní práci věnoval zcela podle své libosti jinému druhu snažení, zejm. svobodnému vzdělávání ducha, neboť v něm spočívá životní štěstí. Podobně si to představuje ''T. Campanella'' v projektu svého „Slunečního státu“ či ''R. Owen'' v uskutečněné kolonii „Nová Harmonie“. ''Ch. Fourier'' navrhuje dokonce překonání rozporu mezi prací a volným časem zásadním sblížením obou sfér; tím, že jedinci bude ve [[falanga|falangách]] přidělována práce v souladu s jeho přirozenými sklony, stane se mu [[zábava|zábavou]]. Z obou zmíněných utop. proudů, obohacených ještě ''Hegelovým'' chápáním práce jako prostoru pro tvorbu nejen materiálních statků, nýbrž i samotného člověka, čerpal ''K. Marx''. V jeho revol. koncepci reprezentuje likvidace vykořisťovatelských tříd a postupná přeměna společnosti ve společnost beztřídní zrušení absolutního protikladu mezi prací a volným časem. Volný čas se zde má stát sférou plného rozvoje produktivních sil jednotlivce a jako takový i mírou spol. [[bohatství]]. Pod přímým ''Marxovým'' vlivem píše na sklonku 19. st. ''P. Lafargue'' svůj pamflet ''Le droit ā la paresse'' (Právo na lenost), v němž proklamuje nezadatelné právo člověka a především děl. třídy disponovat celým svým časem. Zhruba ve stejné době vznikla kniha ''T. B. Veblena'' ''The Theory of the Leisure Class'', tradičně pokládaná za zakládající dílo už spec. ''s.v.č.'' Je to ovšem hodnocení sporné, poněvadž ''Veblen'' na rozdíl od ''Lafargua'' je ještě zastáncem doznívající protestantské idealizace práce. Aktivity volného času (např. sport, amatérskou uměl. činnost, spol. zábavy či osobní záliby) chápe jako typické pro chování své [[třída zahálčivá|zahálčivé třídy]] a jako neproduktivní je odsuzuje.
-První skutečně s-gické studie volného času vznikly až po velké hosp. krizi ve 30. l., kdy ve vyspělých industriálních zemích byly spol. „idoly produkce“ zaměněny za „idoly spotřeby“ (''L. Löwenthal'') a volný čas byl tak i z ekon. hlediska rehabilitován. Význ. z té doby jsou např. výsledky výzkumů ''G. A. Lundberga'', publikované pod titulem ''Leisure – A Suburban Study'' (1934), či teor. východiska fr. ''Levé fronty'' z l. 1934–1937, vyúsťující dokonce do dočasného zřízení státního úřadu pro volný čas a sport. Hlavní rozvoj ''s.v.č.'' přinesla až 50. a 60. l., kdy také vykrystalizovaly značně rozdílné názory různých autorů na toto téma. Na jedné straně např. ü''G. Soule+'' (''Time for Living'', 1955) pokládá volný čas za jediný prostor pro skutečnou lidskou existenci v současné společnosti, ''M. Kaplan'' (''Leisure in America'', 1960) objevuje podstatný vliv hodnot volného času i na ostatní soc. sféry a ''J. J. H. Fourastié'' (''La grand métamorphose du XXe siécle'', 1962) optimisticky předvídá zásadní humanistickou přeměnu lidské civilizace pod vlivem stále narůstající plochy volného času, přinášené věd.-tech. pokrokem. Na druhé strané sílí poukazy na to, že volný čas je v současné společnosti naopak nepříznivě deformován moderními sdělovacími prostředky, [[průmysl volného času|průmyslem volného času]] a masovou kulturou vůbec (např. am. sborník ''Mass Leisure'', 1960) a že místo prostoru pro lidskou svobodu se stává sférou ještě hlubší manipulace než sféra práce (např. ''The Sane Society'' ''E. Fromma'' či ''Die Skeptische Generation'' ''H. Schelskyho'', obě díla z r. 1955). Ostrá kritika v tomto směru je také obsažena v teoriích tzv. [[škola frankfurtská|frankfurtské školy]], ovlivněných marxismem.Někteří autoři zastávají názor, že problematiku volného času nelze řešit izolovaně od sféry práce; zejm. ''G. Friedmann'' ve svém díle ''Le travaile en miettes'' (1956), avšak příznačný je v tomto směru i posun ''D. Riesmana'' od knihy ''The Lonely Crowd'' (1950) po studii ''Work and Leisure in Post-Industrial Society'' (1958).
+První skutečně s-gické studie volného času vznikly až po velké hosp. krizi ve 30. l., kdy ve vyspělých industriálních zemích byly spol. „idoly produkce“ zaměněny za „idoly spotřeby“ (''L. Löwenthal'') a volný čas byl tak i z ekon. hlediska rehabilitován. Význ. z té doby jsou např. výsledky výzkumů ''G. A. Lundberga'', publikované pod titulem ''Leisure – A Suburban Study'' (1934), či teor. východiska fr. ''Levé fronty'' z l. 1934–1937, vyúsťující dokonce do dočasného zřízení státního úřadu pro volný čas a sport. Hlavní rozvoj ''s.v.č.'' přinesla až 50. a 60. l., kdy také vykrystalizovaly značně rozdílné názory různých autorů na toto téma. Na jedné straně např. ü''G. Soule+'' (''Time for Living'', 1955) pokládá volný čas za jediný prostor pro skutečnou lidskou existenci v současné společnosti, ''M. Kaplan'' (''Leisure in America'', 1960) objevuje podstatný vliv hodnot volného času i na ostatní soc. sféry a ''J. J. H. Fourastié'' (''La grand métamorphose du XXe siécle'', 1962) optimisticky předvídá zásadní humanistickou přeměnu lidské civilizace pod vlivem stále narůstající plochy volného času, přinášené věd.-tech. pokrokem. Na druhé strané sílí poukazy na to, že volný čas je v současné společnosti naopak nepříznivě deformován moderními sdělovacími prostředky, [[průmysl volného času|průmyslem volného času]] a masovou kulturou vůbec (např. am. sborník ''Mass Leisure'', 1960) a že místo prostoru pro lidskou svobodu se stává sférou ještě hlubší manipulace než sféra práce (např. ''The Sane Society'' ''E. Fromma'' či ''Die Skeptische Generation'' ''H. Schelskyho'', obě díla z r. 1955). Ostrá kritika v tomto směru je také obsažena v teoriích tzv. [[škola frankfurtská|frankfurtské školy]], ovlivněných marxismem. Někteří autoři zastávají názor, že problematiku volného času nelze řešit izolovaně od sféry práce; zejm. ''G. Friedmann'' ve svém díle ''Le travaile en miettes'' (1956), avšak příznačný je v tomto směru i posun ''D. Riesmana'' od knihy ''The Lonely Crowd'' (1950) po studii ''Work and Leisure in Post-Industrial Society'' (1958).
 Vyvrcholení poválečné vlny ''s.v.č.'' lze spatřovat v díle ''J. Dumazediera'' ''Vers une civilization du loisir?'' (1962). Autor zde vyslovuje myšlenku, že hlavním výdobytkem lidského pokroku není materiální blahobyt, jak se má obecně zato, nýbrž právě všeobecná existence volného času. Této skutečnosti neodpovídá podle něho ani praktická pozornost, kterou moderní společnosti této oblasti věnují, ani dosavadní teor. výzbroj spol. věd. U vědomí ambivalentnosti volného času shledává dosavadní péči o jeho náplň v [[společnost masová|masové společnosti]] za velmi dílčí a nedostatečnou, a přimlouvá se proto za rozsáhlou spol. intervenci tímto směrem. ''Dumazedier'' stojí současně i u zrodu prvních srovnávacích mezinár. výzkumů o využití volného času. Jeho dílo nesporně podstatně ovlivnilo ''s.v.č.''; bezprostředně vyvolalo řadu studií, které buď v jeho duchu vysvětlovaly rostoucím významem volného času některé nové celospol. jevy (jako změny v rodinném životě, rostoucí delikvenci mládeže, vnější modifikace podob současných církví), nebo s jeho důrazem na výchovnou úlohu společnosti ve volném čase přímo či nepřímo polemizovaly, jako např. ''S. de Grazia'' (''Of Time, Work and Leisure'', 1964) či ''K. Roberts'' (''Leisure'', 1970).