imported>Admin v 21. 9. 2020, 06:17

2020-09-21T06:17:04Z

Nová stránka

Společnost dětinská

Pracujeme-li v naší „abecedě skoro sociologické“ (jak by text nazval Josef Ludvík Fischer) jakoby nadměrně s pojmy, jako je adolescence, nedospělost, infantilismus, juvenilizace, pak nikoliv z potřeby zahořklé kritiky – všichni (autora nevyjímaje) některým rozměrům infantilizace a juvenilizace pozdně moderní společnosti podléháme a dokonce se z nich těšíme: žít veselý, karnevalový život bez nezbytné odpovědnosti a zakyslé vážnosti je nadobyčej příjemné. Na druhé straně sociologovo svědomí volá – stůj, mysli!

Americký sociolog Robert Bloy vydal v roce 1996 knihu ''Dětinská společnost'', která dokonce vyšla v německém překladu (1997) a vyvolala několik pozitivních komentářů. Jeden z německých komentátorů knihy na otázku, jak by se dětinská společnost dala charakterizovat, odpovídá: zábava bez hranic, společnost neradostně radostná, protože sama radost nedovede nic intelektuálně uchopit a prožít, nejhloupější a nejkrajnější varianta kultu těla… Co způsobuje zdětinštění, je známo: je to neochota dospívat, neochota převzít odpovědnost, jež se váže s dospělostí, nechuť vystoupit z televizního voyeurství, protože „televize je přece největším dětským pokojem“, kde máš všechny hračky a můžeš si vybírat. Historicky se dětinskost německé společnosti (ale tato interpretace by se snadno dala vztáhnout na všechny postkomunistické země) vysvětluje tím, že měla příliš dlouho poručníky – byla-li společnost jako celek nesamostatná, není divu, že ani její členové o svébytnost („individuální identitu“) neusilovali. Lépe bylo v teple „mateřské náruče“, i když – řečeno metaforou psychologických experimentů – to byla máma náhradní a nezřídka jen uměle ochlupená či dokonce toliko drátěná. Dětinskost studentské revolty 60. let se ex post jeví dosti zřejmě, politická nezralost se projevuje i v tom, že proti neonacistům se pochoduje se svíčkami, základním sloganem se stává „chcete-li zůstat čistí, nejednejte“, buďte „blaženě neodpovědní“, stejně nic k ničemu nevede. Ale právě to je dětská, dětinská reakce, dítě chce být baveno a zabavováno, nikoliv aktivizováno k činnostem, jež překračují jeho momentální – řekněme s Freudem – libidinózní potřebu. A nesplní-li se jeho požadavek, dochází k frustraci, k nářku, k dupání a povykování…

Jerry Mander ve slavné, ale valně nemilované knize ''Čtyři důvody pro zrušení televize'' uvádí zvolání rodičů ''Jak máme zbavit děti vlivu televize a vrátit je zpět do života?'' spolu s výpovědí malého dítka, které praví – ''„Nechci se dívat na televizi tak často, jak to dělám, ale nemůžu si pomoci; ona mě nutí, abych ji sledoval“…'' (1973). V Americe se přirozeně pokusili nabídnout dětem „méně autoritativní školství“, které využije darů televize a výuku postaví na sledování „výchovného a didakticky promyšleného seriálu“ – jmenoval se ''Sezamová ulice''. Výsledek byl sice pro stoupence „tradičního edukačního systému“ předvídatelný, ale stejně stojí za to připomenout, že skončil v podstatě třemi základními kolapsy: 1. zábavný pořad, jakkoliv „didakticky připravený“, podlamuje tradiční výuku nikoliv tím, že je méně autoritativní, ale tím, že mění sociální prostředí výuky – „zatímco školní třída je místem sociální interakce, prostor před obrazovkou je přísně soukromým územím“; 2. zatímco škola se soustřeďuje na rozvoj ''jazykových schopností'', televize vyžaduje, abychom věnovali pozornost především obrazu, a konečně 3. „zatímco ve škole je zábava vždycky jen prostředkem k dosažení určitého cíle, v televizi je cílem samotným“. Tolik slavný (a také nepříliš milovaný) Neil Postman v neméně slavné knize ''Ubavit se k smrti'' (1985).

S poučenou vážností problém generalizuje slovinský spisovatel Aleš Debeljak takto: „Demokracie dálkového ovládače, jímž člověk, rozvalený v křesle, snadno brázdí satelitními programy a mnohými kanály, sice umožňuje velký výběr, avšak ''uvnitř předem daného symbolického rámce'': předpokládá totiž potlačení možnosti, že existuje také živý svět mimo do sebe uzavřeného koloběhu tváří, zpráv, reklam, filmů a zase reklam. Že svět existuje rovněž způsobem, který média ''nepředstavují'', je zřejmě ''největším tabu globální planetární obce''“ (2000). A dodejme – tento „antibaudrillardovský postoj“ současně odkrývá bídu masmediálně infantilizovaného světa: víra v pohádky je infantilní a dětinská (což neznamená, že není hezká), neochota nechat se přesvědčit, že „existuje nonvirtuální svět“, je však projevem radikální infantilizace pozdní doby.

Dítě se bojí tmy a ticha. Člověk pozdní doby neumí žít s tichem a v tichu – nikoliv proto, že je nedobrovolně obklopen „zvukovým smogem“, ale proto, že jej sám vytváří, reprodukuje a konzumuje, stačí se porozhlédnout po naší „hlučné společnosti“.

A konečně dítě žvatlá. Žvatlá z radosti, že postupně vydává artikulované zvuky, těší se z toho, že některé z nich nabývají „komunikačního smyslu“, že rodiče i blízcí rozumějí, přičemž význam sdělení se pohybuje od informace o tělesné potřebě po prostou radost ze sdělování čehokoliv. Člověk pozdní doby je ''užvaněný'' – v Německu vyšla kolem roku 2000 kniha pod názvem ''Užvaněná společnost'', která se s naším textem bohužel minula. Mladá socioložka Petra Gümplová však ve velice pěkné i formálně dokonalé sociologické eseji popsala fenomén, který nazvala ''pandemií keců'' (termín navrhl princetonský filozof Harry Frankfurt). Frankfurt s nepopiratelným smyslem pro dospělou legraci se rozhodl prozkoumat „téma keců neboli ''bullshitů''“. Žijeme v době keců, „bullshitů“, jejichž nejpodstatnější vlastností je, že se „vymykají kategoriím pravdy a lži“, jsou absolutně inertní vůči detailům. Je to exkrement neopracovaný, vržený jen tak, prostě odpadlý, inu – tak jak defekuje dítě. Ale to podstatné spočívá v tom, že politický „diskurs“, kultura i média jsou plné těchto keců, počínaje našimi ''Rodinnými pouty'' a konče příručkami ''Proč ženy milují darebáky'' (případně naopak). Gümplová ale zdůrazňuje, že zdánlivě nevinné kecy se stávají společenským a kulturním ohrožením, jestliže je produkují (a oni je produkují!) odborníci s nejvyšším vzděláním. A dodejme – výzkumné agentury a poradenské firmy, které sdělují, že lidé pravicově orientovaní preferují ve volbách spíše ODS než ČSSD a že katoličtí křesťané mají k homosexuálním svazkům daleko kritičtější postoj než stoupenci strany zelených. Věru, „toto nás nepřibližuje ani o píď k poznání skutečnosti“ stejně jako informace, že korupční skandály „jsou špatně“ a česká politika „je o kariérismu“.

Jde nepochybně o dvě propojené, jakkoliv odlišné věci: na jedné straně o dětinské žvatlání, které vstoupilo do „veřejného prostoru“, na druhé straně o důsledek skepse, zda vůbec jde o realitě něco smysluplného povědět, protože pokud vůbec nějaká „objektivní realita“ je (a pokud si ji nevymyslel Lenin), pak o ní vlastně můžeme povědět cokoliv. Tedy i bezmyšlenkovitě a dětinsky, tedy neodpovědně žvanit. Ano – „jde o to, jak dovedně zamaskovat, že to, co říkáme, jsou kecy“. A dětinské.

Literatura: 
Debeljak, A. [2000] 2000. ''Temné nebe Ameriky''. Brno: Host 
Gümplová, P. 2006. Kecy! Aneb jak (ne)přemýšlet o tom, co za to nestojí, čili o bullshitu. ''Pátek Lidových novin'', 5. května. 
Jen v centrálách moci vládne ticho. 1996. ''Svobodné slovo'', 13. června (přetištěno z ''Die Zeit'') 
Mander, J. [1973] 2000. ''Čtyři důvody pro zrušení televize''. Brno: Doplněk 
Postman, N. [1985] 1999. ''Ubavit se k smrti. Veřejná komunikace ve věku zábavy''. Praha: Mladá fronta 

''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:PSpol|společnost dětinská]]
----
Viz též heslo [[sociologie masové kultury]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]

Společnost dětinská (PSpol) - Historie editací

imported>Admin v 21. 9. 2020, 06:17