imported>Admin v 21. 9. 2020, 06:17

2020-09-21T06:17:04Z

Nová stránka

Společnost dohánějící

Současný svět, jakkoliv mocensky „monopolární“, je hluboce vnitřně rozdělen na ekonomicky a sociopoliticky nerovnoměrně rozvinuté země: na jedné straně stojí „centrum postindustriálního světa“, Spojené státy, několik zemí Evropské unie a Japonsko, které produkují 62 procent světové produkce na hlavu, v nichž začíná nebo se uzavírá 80 procent finančních toků, které zajišťují 85 procent světových investic a v nichž je soustředěno 97 procent světového intelektuálního potenciálu, jenž zajišťuje více než 90 procent výroby vysoce technologicky náročných produktů, na druhé straně země středně rozvinuté a zcela zaostalé. Uvažujeme přirozeně v rozměrech čistě ekonomických, neposuzujeme kulturní úroveň, ani náboženské, filozofické či umělecké preference a produkci, jakkoliv se zdá být prokazatelné, že troška „materialistického pohledu na dějiny“ zde rozhodně vidění skutečností nezkresluje: vysoká kulturní (a civilizační) úroveň bývá opravdu „korelována“ s vysokým stupněm socioekonomického rozvoje a s mírou dosažené politické či obecněji – občanské – svobody.

V současném světě se sice kulturní a civilizační procesy prolínají a vzájemně pronikají, dochází ke ''styku i konfrontaci kultur'', takže nejen v rámci verbální „politické korektnosti“, ale i fakticky se diverzifikované kultury vzájemně nejen tolerují, ale i respektují a obohacují. Skutečnost extrémního ekonomického a technologicko-informačního progresu na straně jedné a téměř totálního zaostávání v téže oblasti na straně druhé však nutně vede k opatrné formulaci (více či méně explicitních) tří hypotetických základních postojů: 1. ''smířené apatie'' (rozryv je tak hluboký, že jakékoliv dohánění a napodobování je v podstatě komickou aktivitou odsouzenou k nezdaru); 2. ''fundamentalistického aktivismu'' (civilizační rozvoj může být interpretován současně jako „kulturní úpadek“ a proto je možné a perspektivní buď vyčkat na „zánik Západu“, nebo k němu aktivně přispět) a konečně 3. ''strategie dohánění či dobíhání'' (v podstatě jde o imitační aktivity, které připodobňují svůj potenciál tomu, čeho již bylo jinde dosaženo prostřednictvím různých procesů sociální a ekonomické difuze, akulturace a vnitřní mobilizace).

Aniž bychom jakkoliv chtěli zjednodušovat složitost dnešního světa, lze orientačně konstatovat, že první postoj je charakteristický pro řadu zemí třetího světa, zejména afrických, druhý postoj pro některé arabské země s radikální islámskou ideologií (a částečně také pro některé myšlenkové proudy v Rusku) a třetí pak pro země, které se nedávno vymkly z krunýře socioekonomické zaostalosti a politického totalitarismu poststalinského systému.

„Dohánějící model“ rozvoje byl v dějinách nezřídka strategií efektivní a úspěšnou – platí pro Holandsko 16. století, Anglii 17. století, Německo a Rakousko-Uhersko 19. století, Rusko petrovského období, SSSR 20. a 30. let (s násilnou, ale efektivní industrializací), Japonsko po 2. světové válce atd. Jakési generální teoretické pojetí „dohánění“ lze najít v ''Komunistickém manifestu'', v němž již v roce 1848 Marx s Engelsem psali o tom, že „buržoazie nutí všechny národy, aby si osvojily její výrobní způsob a zavedly tak zvanou civilizaci, tedy stali se buržuji“.

Poněkud paradoxně se vlastně na tutéž myšlenku odvolal Stalin ve své známé devize, že „je nutno dohnat a předehnat Ameriku“ (1929). Byla to výzva sice efektní, ale nereálná a v daném uspořádání věcí nerealizovatelná. Ostatně již Lenin byl fascinován efektivitou vyspělého západního kapitalismu a jeho „formule dohánění“ byla poněkud sofistikovanější než Stalinův jednoduchý apel. V dokumentech vydaných k 100. výročí Leninova narození byl přetištěn list papíru, na němž si Lenin načrtl své schéma dohánění takto: „Oběma rukama nutno přitáhnout všechno nejlepší z ciziny, protože: sovětská moc + pruské železnice + americká organizace trustů + americké vzdělání atd. = socialismus“. Dodat ještě nutno pro úplnost Leninovu fascinaci taylorovským ''scientific management'', který našel svou vulgární a poněkud podvodnou podobu v sovětských úspěších titánských stachanovců.

Pojem „dohánějící“ či „dobíhající“ revoluce pak použil, zajisté v jiném kontextu, Jürgen Habermas, aby ukázal na různých „paradigmatech“, jak se jednotlivé postkomunistické země pohybovaly na vývojové trajektorii směřující k občanské společnosti: zejména viditelně v NDR „šlo o to, že se mělo dohnat to, co dělilo západní část Německa od východní – totiž politicky šťastnější a ekonomicky úspěšnější vývoj“ (1990).

Zmínka o Rusku nebyla nahodilá: v souvislosti se ztrátou velmocenského postavení a s tím související mravní a duchovní krizí se výrazně polarizují dva pohledy na perspektivy Ruska v budoucnosti, z nichž žádný nemodeluje ruskou cestu jako „dobíhající“. Podle realistů (jež reprezentuje např. V. L. Inozemcev) bude Rusku trvat nejméně jedno století, než bude nějakým způsobem souřadné s vyspělými postindustriálními zeměmi, podle fundamentalistů (jež reprezentoval nedávno zesnulý A. S. Panarin) dojde k „revanši dějin“, totiž k tomu, že Západ vyčerpá „přirozenou cestou“ svůj potenciál, z něhož ostatně naprosto neodpovědně čerpá, a Rusko se stane „morálně náboženským fundamentem nové civilizace“. Ta bude jednotou „postekonomických společností rozvinutých na Západě a předekonomických společností, které se ještě newesternalizovaly“ (1998). Iluze, i když opřená o proslulou teorii tzv. kondratěvovských cyklů, zůstává iluzí, která může být navíc ve svých důsledcích nebezpečná. V několika premisách i konsekvencích má ale Panarin s největší pravděpodobností asi pravdu. Podle něho je teorie „dobíhání“ vlastně dichotomická: „Nezápadní země jsou podle ní postaveny před dilema: buď budou odsouzeny k trvalé a totální stagnaci, jež se ale – sdílena vzájemně mnoha jinými zeměmi – bude vnímat jako přijatelná a nebude chápána jako nedostatek, který je ve srovnání s ostatním světem nesnesitelný, nebo půjdou cestou cizích dějin, jež jsou poznamenány západní avantgardou. V cizích dějinách se ale národy nemohou cítit jako doma. V tomto smyslu by pak styk jiných civilizací se Západem mohl znamenat osudové odcizení – závazek žít podle cizích, nevlastních, nepřiměřených pravidel… Kromě toho je koncepce dohánějící či dobíhající společnosti vždycky provázena skrytým komplexem nedostatečnosti a viny. Může to být pocit viny před vlastní, přetrženou a prohranou historií nebo viny spojené s nedokonalostí interpretace cizí zkušenosti a možnosti ji přejmout. Jakmile do dějin vstoupil tento ''plagiátorský mechanismus'', nesou nutně znamení tragické umělosti“ (1999).

Velmi podobnou ideu kupodivu formuloval jinde a v jiném kontextu Alain Touraine, který rozlišil „historické společnosti“ od společností „bezdějinných“. Rozdíl mezi nimi lze demonstrovat na analogii s akumulačním procesem: přirozený postoj znamená, že vyrábím tolik, kolik spotřebuji, a spotřebuji tolik, kolik vyrobím, zatímco umělý („historický“) postoj znamená, že se produkuje podstatně více, než je k reprodukci nutné, a spotřebuje se podstatně méně, než bylo vyprodukováno. „Odcizený zbytek zůstává molochu akumulace neboli tzv. pokroku“… Je samozřejmě sporné, nakolik Tourainova úvaha směřuje k výzvě nereplikovat podstatně rozšířenou akumulaci a vrátit se k „předhistorickému“ vývojovému stadiu. Domyslíme-li ale důsledky fungování „historických“ společností, pak se lze jisté netriviální inspirace nadít i v této souvislosti.

A tak je dohánění jakousi „standardní aktivitou“ na úrovni megasystémů a makrosystémů, stejně jako je imitace standardní aktivitou každého normálního člověka. Jde pouze o to, abychom nedoháněli vlastní ohon.

Literatura: 
Habermas, J. [1990] 1999. ''Dobiehajúca revolúcia''. Bratislava: Kalligram 
Inozemcev, V. L. 2000. ''Dogoňajuščeje razvitije: velikaja iljuzija XX věka''. Moskva: Logos 
Panarin, A. S. 1998. ''Revanš istorii. Rossijskaja stratěgičeskja iniciativa v XXI věke''. Moskva: Logos 
Panarin, A. S. 1999. ''Filosofija istorii''. Moskva: Gardariki 
Touraine, A. 2005. ''Un nouveau paradigme. Pour comprendre le monde d’aujourd’hui''. Paris: Fayard 

''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:PSpol|společnost dohánějící]]
----
Viz též heslo [[civilizace]], [[akulturace]] nebo [[sociologie sociálních hnutí]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]

Společnost dohánějící (PSpol) - Historie editací

imported>Admin v 21. 9. 2020, 06:17