Teorie vývoje cyklické - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Viz též heslo společnost postimperialistická v Petruskových Společnostech (2006)

2020-09-21T06:17:02Z

Přidána poslední věta Viz též heslo společnost postimperialistická v Petruskových Společnostech (2006)

ZRN v 8. 3. 2018, 13:42

2018-03-08T13:42:53Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:52Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:57:17Z

import na produkční server

Nová stránka

teorie vývoje cyklické – fil. a fil.-s-gické teorie, které zobrazují spol. vývoj jako střídání uzavřených, pravidelně se opakujících, vnitřně vždy stejně členěných velkých vývojových etap (cyklů). ''R. Boudon'' a ''F. M. Bourricaud'' ukazují, že existence skutečných partikulárních lineárních procesů vedla k chybné metafyzické generalizaci, která má podobu evolucionistických (viz [[evolucionismus]]), příp. progresivistických teorií vývoje, a že obdobná existence skutečných partikulárních cyklických procesů vedla k analogické generalizaci v podobě ''t.v.c.''. Takové partikulární cykly popsali např. ''G. Tarde'' v oblasti módy (módy se „cyklicky“ vracejí), ''V. Pareto'' v oblasti polit. života (cyklické střídání, koloběh elit), ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič|P. A. Sorokin]]'' v oblasti soc. revolucí (všechny revoluce probíhají podle téhož modelu). Uvažování o cyklickém vývoji celého lidstva, [[společnost globální|globálních společností]], civilizací či kultur je značně staré (objevuje se již v antice u ''Platóna'' a ''Aristotela''), patří k častým pokusům o [[periodizace dějin|periodizaci dějin]]. V novověku (1725) formuloval známou ''t.v.c.'' ''G. B. Vico'', jeden z předchůdců moderní s-gie. ''Vico'' periodizuje vývoj lidstva na věk bohů (teokratické stadium), věk hrdinů (aristokratické stadium) a věk lidí (stadium demokracie a z ní vyplývající monarchie). U ''Vika'' je zřetelný také zárodek ideje [[konsensus|konsensu]] v comtovském pojetí, protože každému stadiu odpovídá vývoj řeči, písma, tradic, obyčejů, technologie, ale zejm. právních forem. ''Vico'' formuloval svou ''t.v.c.'' v tezi o neustálém, věčném návratu věcí lidských (''[[Chalupný Emanuel|E. Chalupného]]'' překlad). Konec ''starověku'' je pro ''Vika'' koncem jednoho cyklu a počátek ''novověku'' počátkem cyklu nového (věk bohů druhého cyklu).

Neobyčejně vlivnou ''t.v.c.'' vypracoval ''Oswald Spengler''. Původní inspirací bylo pro ''Spenglera'' zjištění, že záp. společnosti konce 19. st. vykazují nápadně podobné znaky jako starověké společnosti ve stadiu úpadku (jak jej popsal např. brit. historik ''E. Gibbon''). ''Spengler'' uvádí 8 zákl. kultur, z nichž každá prochází stadiem mládí, dospělosti a stárnutí. ''Spengler'' používá metaforu roku: jaro představuje rurální společnosti feudálního typu, léto společnosti se vznikajícími městy, jež se ještě neodcizila venkovu, podzim vykazuje náznaky vyčerpání a charakterizují jej obchod, centralizace, sekularizace a další rozvoj městského životního způsobu a konečně zima je spojena s rozvojem megalopolis a plutokracie, je proniknuta celkovou životní skepsí atd. (viz též [[Abendland]]). Jinou s-gicky dosti vlivnou ''t.v.c.'' navrhl ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič|Pitirim A. Sorokin]]'' (1937–1941), který vývoj zobrazuje jako neustálé střídání tří sociokult. typů – materialistického, ideálního a ideačního (integrálního). Pravděpodobně poslední významnější ''t.v.c.'' navrhl brit. historik ''Arnold Toynbee'', jenž také používá triádu (vznik – růst – rozpad), kterou vztahuje ke každé analyzované zákl. kultuře. Všechny ''t.v.c.'' jsou zcela zřetelně silně spekulativní a míra jejich doloženosti hist. doklady je rozličná. V základech každé ''t.v.c.'' je implicitní předpoklad o tom, že existují určité soc. a antropol. konstanty, které umožňují opakování, zejm. opakování podobných podmínek, které vyvolávají v život podobné reprodukční aktivity, identické existenciální konstanty, stabilní motivační struktury a zákl. vzorce chování a fixní mechanismy reproduktivního jednání. Proti ''t.v.c.'' naopak mluví neopakovatelné specif. konstelace okolností a soc. vztahů včetně zděděné informace z minulosti a unikátní osobnosti. Všechny uvedené ''t.v.c.'' však význ. ovlivnily spol. život (např. ''Spengler'', z jehož predikcí se mnohé splnily) nebo vývoj s-gického myšlení.

<div class="translations">
cyclic theories of evolution
théories cycliques de l'évolution
zyklische Entwicklungstheorien
teorie cicliche di sviluppo
</div>

Literatura: ''Sorokin, P.'': Social and Cultural Dynamics (4 sv.). New York 1937–1941; ''Spengler, O.'': Der Untergang des Abenlandes: Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte. München 1919–1922; ''Toynbee, A.'': A Study of History. London, New York 1934–1961; ''Vico, G.'': Nová věda. Praha 1990.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
[[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
[[Kategorie:VSgS]]

← Starší verze		Verze z 8. 3. 2018, 13:42
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">teorie vývoje cyklické</span> – fil. a fil.-s-gické teorie, které zobrazují spol. vývoj jako střídání uzavřených, pravidelně se opakujících, vnitřně vždy stejně členěných velkých vývojových etap (cyklů). ''R. Boudon'' a ''F. M. Bourricaud'' ukazují, že existence skutečných partikulárních lineárních procesů vedla k chybné metafyzické generalizaci, která má podobu evolucionistických (viz [[evolucionismus]]), příp. progresivistických teorií vývoje, a že obdobná existence skutečných partikulárních cyklických procesů vedla k analogické generalizaci v podobě ''t.v.c.''. Takové partikulární cykly popsali např. ''G. Tarde'' v oblasti módy (módy se „cyklicky“ vracejí), ''V. Pareto'' v oblasti polit. života (cyklické střídání, koloběh elit), ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič\|P. A. Sorokin]]'' v oblasti soc. revolucí (všechny revoluce probíhají podle téhož modelu). Uvažování o cyklickém vývoji celého lidstva, [[společnost globální\|globálních společností]], civilizací či kultur je značně staré (objevuje se již v antice u ''Platóna'' a ''Aristotela''), patří k častým pokusům o [[periodizace dějin\|periodizaci dějin]]. V novověku (1725) formuloval známou ''t.v.c.'' ''G. B. Vico'', jeden z předchůdců moderní s-gie. ''Vico'' periodizuje vývoj lidstva na věk bohů (teokratické stadium), věk hrdinů (aristokratické stadium) a věk lidí (stadium demokracie a z ní vyplývající monarchie). U ''~~Vika~~'' je zřetelný také zárodek ideje [[konsensus\|konsensu]] v comtovském pojetí, protože každému stadiu odpovídá vývoj řeči, písma, tradic, obyčejů, technologie, ale zejm. právních forem. ''Vico'' formuloval svou ''t.v.c.'' v tezi o neustálém, věčném návratu věcí lidských (''[[Chalupný Emanuel\|E. Chalupného]]'' překlad). Konec ''starověku'' je pro ''~~Vika~~'' koncem jednoho cyklu a počátek ''novověku'' počátkem cyklu nového (věk bohů druhého cyklu).	+	<span id="entry">teorie vývoje cyklické</span> – fil. a fil.-s-gické teorie, které zobrazují spol. vývoj jako střídání uzavřených, pravidelně se opakujících, vnitřně vždy stejně členěných velkých vývojových etap (cyklů). ''R. Boudon'' a ''F. M. Bourricaud'' ukazují, že existence skutečných partikulárních lineárních procesů vedla k chybné metafyzické generalizaci, která má podobu evolucionistických (viz [[evolucionismus]]), příp. progresivistických teorií vývoje, a že obdobná existence skutečných partikulárních cyklických procesů vedla k analogické generalizaci v podobě ''t.v.c.''. Takové partikulární cykly popsali např. ''G. Tarde'' v oblasti módy (módy se „cyklicky“ vracejí), ''V. Pareto'' v oblasti polit. života (cyklické střídání, koloběh elit), ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič\|P. A. Sorokin]]'' v oblasti soc. revolucí (všechny revoluce probíhají podle téhož modelu). Uvažování o cyklickém vývoji celého lidstva, [[společnost globální\|globálních společností]], civilizací či kultur je značně staré (objevuje se již v antice u ''Platóna'' a ''Aristotela''), patří k častým pokusům o [[periodizace dějin\|periodizaci dějin]]. V novověku (1725) formuloval známou ''t.v.c.'' ''G. B. Vico'', jeden z předchůdců moderní s-gie. ''Vico'' periodizuje vývoj lidstva na věk bohů (teokratické stadium), věk hrdinů (aristokratické stadium) a věk lidí (stadium demokracie a z ní vyplývající monarchie). U ''Vica'' je zřetelný také zárodek ideje [[konsensus\|konsensu]] v comtovském pojetí, protože každému stadiu odpovídá vývoj řeči, písma, tradic, obyčejů, technologie, ale zejm. právních forem. ''Vico'' formuloval svou ''t.v.c.'' v tezi o neustálém, věčném návratu věcí lidských (''[[Chalupný Emanuel\|E. Chalupného]]'' překlad). Konec ''starověku'' je pro ''Vica'' koncem jednoho cyklu a počátek ''novověku'' počátkem cyklu nového (věk bohů druhého cyklu).

	Neobyčejně vlivnou ''t.v.c.'' vypracoval ''Oswald Spengler''. Původní inspirací bylo pro ''Spenglera'' zjištění, že záp. společnosti konce 19. st. vykazují nápadně podobné znaky jako starověké společnosti ve stadiu úpadku (jak jej popsal např. brit. historik ''E. Gibbon''). ''Spengler'' uvádí 8 zákl. kultur, z nichž každá prochází stadiem mládí, dospělosti a stárnutí. ''Spengler'' používá metaforu roku: jaro představuje rurální společnosti feudálního typu, léto společnosti se vznikajícími městy, jež se ještě neodcizila venkovu, podzim vykazuje náznaky vyčerpání a charakterizují jej obchod, centralizace, sekularizace a další rozvoj městského životního způsobu a konečně zima je spojena s rozvojem megalopolis a plutokracie, je proniknuta celkovou životní skepsí atd. (viz též [[Abendland]]). Jinou s-gicky dosti vlivnou ''t.v.c.'' navrhl ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič\|Pitirim A. Sorokin]]'' (1937–1941), který vývoj zobrazuje jako neustálé střídání tří sociokult. typů – materialistického, ideálního a ideačního (integrálního). Pravděpodobně poslední významnější ''t.v.c.'' navrhl brit. historik ''Arnold Toynbee'', jenž také používá triádu (vznik – růst – rozpad), kterou vztahuje ke každé analyzované zákl. kultuře. Všechny ''t.v.c.'' jsou zcela zřetelně silně spekulativní a míra jejich doloženosti hist. doklady je rozličná. V základech každé ''t.v.c.'' je implicitní předpoklad o tom, že existují určité soc. a antropol. konstanty, které umožňují opakování, zejm. opakování podobných podmínek, které vyvolávají v život podobné reprodukční aktivity, identické existenciální konstanty, stabilní motivační struktury a zákl. vzorce chování a fixní mechanismy reproduktivního jednání. Proti ''t.v.c.'' naopak mluví neopakovatelné specif. konstelace okolností a soc. vztahů včetně zděděné informace z minulosti a unikátní osobnosti. Všechny uvedené ''t.v.c.'' však význ. ovlivnily spol. život (např. ''Spengler'', z jehož predikcí se mnohé splnily) nebo vývoj s-gického myšlení.		Neobyčejně vlivnou ''t.v.c.'' vypracoval ''Oswald Spengler''. Původní inspirací bylo pro ''Spenglera'' zjištění, že záp. společnosti konce 19. st. vykazují nápadně podobné znaky jako starověké společnosti ve stadiu úpadku (jak jej popsal např. brit. historik ''E. Gibbon''). ''Spengler'' uvádí 8 zákl. kultur, z nichž každá prochází stadiem mládí, dospělosti a stárnutí. ''Spengler'' používá metaforu roku: jaro představuje rurální společnosti feudálního typu, léto společnosti se vznikajícími městy, jež se ještě neodcizila venkovu, podzim vykazuje náznaky vyčerpání a charakterizují jej obchod, centralizace, sekularizace a další rozvoj městského životního způsobu a konečně zima je spojena s rozvojem megalopolis a plutokracie, je proniknuta celkovou životní skepsí atd. (viz též [[Abendland]]). Jinou s-gicky dosti vlivnou ''t.v.c.'' navrhl ''[[Sorokin Pitirim Alexandrovič\|Pitirim A. Sorokin]]'' (1937–1941), který vývoj zobrazuje jako neustálé střídání tří sociokult. typů – materialistického, ideálního a ideačního (integrálního). Pravděpodobně poslední významnější ''t.v.c.'' navrhl brit. historik ''Arnold Toynbee'', jenž také používá triádu (vznik – růst – rozpad), kterou vztahuje ke každé analyzované zákl. kultuře. Všechny ''t.v.c.'' jsou zcela zřetelně silně spekulativní a míra jejich doloženosti hist. doklady je rozličná. V základech každé ''t.v.c.'' je implicitní předpoklad o tom, že existují určité soc. a antropol. konstanty, které umožňují opakování, zejm. opakování podobných podmínek, které vyvolávají v život podobné reprodukční aktivity, identické existenciální konstanty, stabilní motivační struktury a zákl. vzorce chování a fixní mechanismy reproduktivního jednání. Proti ''t.v.c.'' naopak mluví neopakovatelné specif. konstelace okolností a soc. vztahů včetně zděděné informace z minulosti a unikátní osobnosti. Všechny uvedené ''t.v.c.'' však význ. ovlivnily spol. život (např. ''Spengler'', z jehož predikcí se mnohé splnily) nebo vývoj s-gického myšlení.

@@ Řádek 16: / Řádek 16: @@
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
 [[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Sorokin, P.'': Social and Cultural Dynamics (4 sv.). New York 1937–1941; ''Spengler, O.'': Der Untergang des Abenlandes: Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte. München 1919–1922; ''Toynbee, A.'': A Study of History. London, New York 1934–1961; ''Vico, G.'': Nová věda. Praha 1990.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
 [[Kategorie:VSgS]]