České vysoké učení technické v Praze

České vysoké učení technické v Praze (1914–1915, 1922–49, 1965–1969, 1976–)

Počátky (zemsky) české polytechniky sahají ke stavovské akademii zřízené v prvních dekádách 18. století, v roce 1878 byla připojena ke Karlo-Ferdinandově univerzitě (viz Karlova univerzita v Praze). V roce 1815 se škola opět osamostatnila jako Královské české stavovské technické učiliště, 1869 se rozdělila na německojazyčnou a českojazyčnou část (Český polytechnický ústav, 1879 Česká vysoká škola technická), 1901 získala právo udílet doktoráty. Česká technika byla v září 1920 reorganizována, název se změnil na České vysoké učení technické (ČVUT), místo dosavadních oborů vznikly v jejím rámci autonomní vysoké školy, v roce 1929 k nim přibyla Vysoká škola obchodní, vyučující ekonomickým a správním vědám. Doktorát obchodních věd (RCDr.) byl povolen v roce 1934. Vysoká škola obchodní byla v roce 1948 přejmenována na Vysokou školu věd hospodářských, již následujícího roku však byla zrušena, protože ekonomické vzdělání měla poskytovat Vysoká škola politických a hospodářských věd (viz Vysoká škola politická a sociální v Praze), respektive později Vysoká škola ekonomická. V roce 1952 se od ČVUT oddělila Vysoká škola zemědělská (viz Česká zemědělská univerzita v Praze).

Prvním vyučujícím sociologie na české technice byl Edvard Beneš, který si v roce 1914 rozšířil svoji univerzitní habilitaci i na tuto školu; následujícího roku však odešel do exilu a po skončení první světové války již jeho soukromá docentura na technice nebyla obnovena. V meziválečném období se na různých vysokých školách ČVUT habilitovali Václav Verunáč (1922 ze sociální politiky průmyslové), Emanuel Chalupný (1924 ze sociologie), Ivan Žmavc (1925 ze sociotechnicky) a Antonín Boháč (1934 ze zemědělské statistiky); v případě Chalupného šlo o uznání jeho předchozí habilitace na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Význam těchto habilitací ovšem nebyl velký, jejich nositelé jako soukromí docenti přednášeli jednu, nanejvýš dvě přednášky ročně, pro malý počet zájemců a bez vyhlídky na podstatnější etablování sociologické výuky. Zásadní zlom představovala teprve habilitace Jana Mertla na Vysoké škole obchodní (1933). Hned následujícího roku mu totiž bylo svěřeno vedení nově zřízeného Ústavu sociologie a politiky, obdoby sociologických seminářů na filosofických fakultách, který o rok později získal i dalšího zaměstnance, pomocnou vědeckou sílu Čeňka Adamce. Mertl přednášel asi čtyři kurzy ročně a věnoval se výzkumu, v roce 1938 byl jmenován mimořádným profesorem. V této době se uvažovalo o ustavení samostatného studia sociologie, respektive o rigorózním řízení ze sociologie na Vysoké škole obchodní; k tomu však již pro válečné uzavření českých vysokých škol nedošlo.

V poválečném období již výuka sociologie na české technice nebyla v takovémto rozsahu obnovena, zejména kvůli odstranění Jana Mertla z důvodu jeho údajné kolaborace s nacisty. Mertlovy přednášky suploval Čeněk Adamec, brzy však ze školy odešel. Docenty byli jmenováni Antonín Uhlíř a Jan Tauber, výuka sociologie však zcela zanikla po komunistickém převratu, nejpozději v roce 1949. K její obnově, tentokrát v rámci strojnické fakulty, došlo koncem šedesátých let, snad v letech 1965–69 (Bedřich Weiner), a opět po polovině sedmdesátých let, snad již při jejím zřízení v roce 1976, na Fakultě architektury ČVUT (Jiří Musil). Na ní se sociologie vyučuje dodnes, nejde však o profilovou disciplínu.

Zdeněk R. Nešpor