Činnost politická

činnost politická – náplň specif. regulativních funkcí politiky vyskytující se na různých spol. úrovních a řešicí různé typy problémů. Č.p., která se zakládá na kognitivní orientaci, se zpravidla rozvíjí na dvou úrovních: a) konkrétního empir. poznávání, obvykle intuitivního charakteru, schopného postihnout charakteristiky situace, přítomných aktérů, možných řešení existujících problémů atd., b) víceméně rozvinutých ideol.-intelektuálních konstrukcí. Polit. praktikové se často vyznačují poměrně vysokou úrovní intuitivního poznávání, jež slouží jako nástroj omezeným cílům. Ideologie nepředstavuje v polit. orientacích jen „falešné vědomí“, i když se jím také stává. Ideologie plní konstitutivní polit. a spol. funkce tím, že kombinuje a syntetizuje prvky poznávacích orientací se zájmovými a hodnotovými orientacemi a spojuje je se spol. vztahy (existujícími nebo možnými), vymezuje situačně podmíněné zájmy skupin a společnosti, vztahuje je k hodnotám a poměřuje vzájemně jedny druhými; určuje váhu zájmů podle jejich vztahů k hodnotám a hledá hodnoty schopné otevřít nové horizonty činností a uspokojovat platné zájmy (je proto jednostranné a nesprávné spojovat termín ideologie výhradně s negativními konotacemi, nesmí se však zapomínat na potřebu její kognitivní kritiky). Č.p. se často spojuje se značně protikladnými orientacemi, pokud jde o zaměřenost subjektu, hodnotové orientace a zájmové orientace. Mnozí teoretikové myšlenkové linie od G. V. F. Hegela k současným funkcionalistům v ní vidí především sféru obecných zájmů občanů, nebo dokonce zájmů všelidských, zatímco stoupenci konfliktualistické s-gie vidí v polit. strategiích kvitesenci třídních nebo skup. zájmů a polit. sféru pokládají za oblast umožňující probojování těchto zvláštních zájmů. Na základě poznávacích, hodnotových a zájmových orientací se utváří politická vůle jednajících a také moci, která bezprostředně vstupuje do motivace jednání. Polit. vůle představuje syntetický výraz subjektivity polit. aktérů. Č.p. se vyznačuje vzhledem k většině ostatních oblastí spol. života velkým napětím mezi náročnými funkčními požadavky a reálnými výsledky, jichž dosahuje nebo je schopna dosáhnout. Tato skutečnost je způsobena již tím, že v č.p. se střetá příliš mnoho různorodých vlivů, jejichž vzdálené emergentní účinky je proto obtížné kontrolovat. Kromě toho protikladné zájmy jsou často neslučitelné nebo jsou slučitelné jen obtížně a v omezeném rozsahu a v podmínkách prohlubujících se konfliktů se mohou orientace na kompromis stěží prosadit. Úroveň účinnosti č.p. vzhledem k očekáváním je proto často neutěšeně nízká, zvl. u dlouhodobě orientovaných činností. Nepřekvapuje proto, že některé, příliš zobecňující, ale ne zcela nepodložené přístupy k polit. praxi mluví o ní velmi kriticky a často také se zklamáním, s pobouřením nebo se skepsí. Toto napětí se spojuje s tím, které se týká vztahu mezi normativními principy a skutečnými regulativy, jež každodenní č.p. řídí. Koncentrace moci v rukou profesionálních politiků často svádí k jejímu využívání pro nelegitimní cíle a ostatní výhody. Korupce v polit. sféře je pravděpodobně početnější nebo přinejmenším nápadnější a závažnější než v jiných oblastech. Požadavek průhlednosti polit. rozhodnutí je proto jedním z předních požadavků uplatňovaných spol. hnutími.

Souhrnně lze charakterizovat č.p. 6 znaky. 1. Vytváří systém zajišťující řízení celospol. (societálních) procesů; jinými slovy tyto činnosti regulují soc. procesy na úrovni globální společnosti. 2. Řídící činnost je vykonávána polit. řídícími instancemi, je zprostředkována mocenským procesem, který jim zajišťuje přístup k monopolnímu výkonu moci, a je současně podmíněna legitimačními procesy, které zdůvodňují jejich právo na výkon moci. Na základě tohoto mocensky zajištěného a legitimovaného statutu činí řídící instance závazná autoritativní rozhodnutí v oblastech, v nichž vykonávají svou pravomoc, a podle potřeby vynucují respektování těchto rozhodnutí užitím sankcí, včetně užití násilí. 3. Č.p. je diferencována v závislosti na typu společnosti a polit. systému, jednotliví příslušníci společnosti a skupiny se na ní podílejí nestejným způsobem. Hlavní osou č.p. je rozhodovací polit. proces, v komplexních společnostech vykonávaný prostřednictvím státu a státně mocenských institucí. 4. Řídící činnost státních instancí a výkon polit. funkce obecně jsou ve větší nebo menší míře spojeny s činností různých složek občanské společnosti, tj. ostatních aktérů – zainteresovaných organizací, spol. hnutí a skupin občanů, které mají činnost státních orgánů připravovat nebo ovlivňovat. V soustavě polit. aktérů, kteří k státním orgánům přímo nepatří, zaujímají zvl. místo politické strany a polit. hnutí. Spol. a polit. systémy znají různé formy účasti na polit. moci nebo vyloučení z ní. 5. Polit. rozdíly mezi příslušníky společnosti netkví jen v různých formách účasti na č.p.; jsou určeny charakterem polit. vztahů, finalitami, které polit. moc sleduje a jichž dosahuje. Jednotlivé spol. skupiny a kategorie mohou být s těmito finalitami v různých vztazích. Uplatňované politické strategie jim mohou být víceméně prospěšné nebo nepříznivé. Otázkou také je, kdy existující polit. rozdíly představují spíše stupňovité kvantitativní rozdíly a kdy jde o hlubší polit. nerovnosti nebo protiklady. Často užívaná rozlišení mezi „řídícími“ a „řízenými“ nebo mezi „vládnoucími“ a „ovládanými“ představují jen póly proměnných, které zahrnují širší škály hodnot. 6. Polit. aktéři vycházejí ze svého určování cílů, svých poznávacích a zaměřujících, tj. zejm. hodnotových a zájmových orientací. Poznávací orientace v č.p. mají za úkol postihnout stav daných skutečností směrodatných pro č.p., nalézt prostředky a postupy umožňující méně nákladné dosažení sledováných cílů, testovat sledované cíle vymezením vedlejších účinků zvolených forem jednání, definovat situaci souhrnně v souladu se zájmy aktérů, odkrýt krátkodobé i dlouhodobé možnosti jednání dovolující uplatnění zájmu. V zaměřujících orientacích kombinují polit. aktéři své zájmové a hodnotové orientace a syntetizují různými způsoby své zvláštní (osobní, skup., třídní) zájmy a obecné zájmy (obecně osobnostní, celospol., kult., všelidské). Mezi polit. strategiemi existují podstatné rozdíly ve stupni, v jakém jsou podloženy poznávacími orientacemi, v kombinaci racionálních a iracionálních prvků, stejně tak jako v kombinacích partikularistických a univerzaiistických zřetelů. Článek, který spojuje souhrn činnostních orientací s praktickou č.p. a její motivací, je polit. vůle.

political activity activité politique politische Tätigkeit attivitá politica

Literatura: viz politika.

Zdeněk Strmiska