Řemeslo
řemeslo – (snad ze sanskrtského slova rem, označujícího protiklad slova válečný, tedy mírový) – tradiční označení malovýroby, zároveň typu ruční práce a určité ekon. i spol. organizace výrobního a pracovního procesu spojené s určitou pozicí a prestiží nositelů těchto procesů ve společnosti. Vývoj ř. odráží význ. aspekty rozvíjející se dělby práce i techniky a technologie. 1. Jako forma malovýroby bylo ř. orientováno na zhotovování výrobků nezeměděl. povahy v jednotlivých kusech či v malých sériích, převážně pomocí ruční práce a menších strojů pro trh i vlastní potřebu. Majitel závodu ovládal všechny fáze pracovního postupu a sám se jako řemeslník podílel na práci. Z ř. vede geneticky cesta jak k manufaktuře, tak ke strojové, tovární výrobě. 2. Jako typ práce je ř. opakem tzv. rozdrobené práce. Řemeslník si zachovává kontrolu nad celým výrobním procesem, a tím je chráněn před odcizením práce. Ř. je založeno převážně na kumulaci osobní zkušenosti a poznatcích získaných individ. zasvěcením a vedením. Aplikuje převážně empir. poznatky (nevěd. poznatky v dnešním slova smyslu). Původně byla řemeslná práce prosycena magickými a rituálními úkony, byla prodchnuta ideou služby. Později se sekularizovala a dnes má převážně ryze tech., účelový charakter. Stupeň dělby práce uvnitř dílny je malý, odpovídá zručnosti a zkušenostem a umožňuje, ba předpokládá, že řemeslník postupně ovládne a bude vykonávat všechny i ty nejsložitější úkony. 3. Jako forma organizace výroby zahrnuje ř. regulaci výr. procesu, péči o kvalifikační přípravu, prosazování zájmů řemeslníků, jejich zastoupení ve státních i místních orgánech, zjišťování a ověřování kvalifikační a mravní způsobilosti k výkonu řemeslné práce. V evrop. kultuře vycházela tato organizace z cechů a gild, v 19. st. se vytvořily i státní organizace, specializované banky, živnostenské komory a korporace integrující ř. do systému kap. výroby. V bývalých social. státech byla tato org. nadstavba ř. převážně zrušena, byť v některých zemích její elementy přetrvaly. 4. Dnes je ř. chápáno i jako spec. typ přípravy pro děl. povolání.
Učení se ř. probíhalo zpočátku pod osobním vedením mistra (včetně rituálů zasvěcování), později bylo doplňováno nebo zcela nahrazováno výukou modelovanou podle školských zvyklostí a osnov (viz učeň). Příprava se ukončí složením zkoušky, jejíž součástí obvykle je samostatné zhotovení tzv. mistrovského kusu. Hist. se ř. vyděluje z ostatních činností v období neolitické revoluce a pak zejm. v období zakládání měst, jeho úpadek začíná průmyslovou revolucí. V rozvojových zemí ale dodnes představuje v některých oblastech rozhodující formu nezeměděl. výroby. Ve vyspělých kap. zemích se omezuje především na oblast tzv. uměleckého řemesla, na opravárenské a jiné služby, na výrobu nestandardního zboží. Řemeslníci jsou dnes chápáni většinou jako dělníci, příp. elitní dělníci. V některých oborech je řemeslná práce trvale nedostatková. Hovoří se i o „tržní renesanci řemesel“. V historii tvořili řemeslníci především součást měšťanstva. Vždy také byli svázáni se soukromým vlastnictvím. Část majitelů řemeslnických dílen zaměstnává pouze rodinné příslušníky; v těchto případech jde vlastně o rodinná hospodářství. Větší řemeslnické dílny zaměstnávají i námezdní pracovní síly. V bývalých social. státech byla ř. většinou začleněna do družstevního sektoru, z řemeslníků se převážně stali dělníci či zaměstnanci služeb. V 90. l. dochází v těchto zemích k revitalizaci ř. na soukromé bázi.
craft métier Gewerbe artigianato
Literatura: Hejdová, D. a kol.: Dějiny uměleckých řemesel a užitého umění v českých zemích. Praha 1994; Sombart, W.: Der moderne Kapitalismus I – III. Leipzig 1921, 1928.