Šapoval Mykyta
Šapoval Mykyta
v Sribliance (Ukrajina)
v Řevnicích (okr. Praha-západ)
V carském Rusku vystudoval vojenskou střední školu, v roce 1901 však vstoupil do Ukrajinské revoluční strany a v roce 1906 byl uvězněn pro revoluční a socialistickou činnost ve vojsku a degradován. Po propuštění se stal redaktorem časopisu Ukrajinska chata (1909–14), studoval na univerzitě v Charkově a pracoval jako lesní správce. V tomto období začal publikovat literární a literárněkritické práce, ale pod vlivem M. P. Drahomanova se záhy orientoval na teoretickou sociologii a sociální politiku. Výrazně se angažoval také v družstevním hnutí. V letech 1917–19 byl ministrem republikánských vlád nezávislé Ukrajiny (nebyla mezinárodně uznána, 1919 byla Ukrajina obsazena sovětským vojskem a přivtělena k Sovětskému Rusku), po německé okupaci organizoval odboj jako předseda Ukrajinského národního svazu. V roce 1919 odešel do Haliče a následně do emigrace v Budapešti, Vídni a Praze (od roku 1921). V emigraci se podílel na vzdělávacích, kulturních i ekonomických aktivitách ukrajinské emigrantské komunity (Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, Ukrajinský pedagogický institut v Praze, čsp. Nová Ukrajina). Ve Vídni i v Praze byl hlavním činitelem exilového Ukrajinského sociologického ústavu a redaktorem ústavní revue Suspilstvo. Publikoval také pod pseudonymy M. Sriblianski a M. Butenko, v letech 1922–28 vydával populární časopis Nová Ukrajina.
Šapoval se věnoval sociolografii a kulturní sociologii Ukrajiny, kromě základní sociální struktury obyvatelstva se zabýval především otázkou její kulturní, ekonomické a politické ne/samostatnosti. V první větší sociologické práci Revoluční socialismus na Ukrajině (1921) podal popis vzniku a vývoje ukrajinského socialistického hnutí a zhodnotil jeho možnosti vzhledem k sociální struktuře obyvatelstva a legislativním změnám, k nimž došlo v období republikánské vlády. Odmítl bolševickou cestu socializace a ostře kritizoval carskou i soudobou rusifikaci ukrajinských měst, jejichž obyvatelstvo pak podle jeho názoru nemůže plnit své kulturní a sociální funkce ve prospěch „národního“ venkova (dále rozvedeno v Město a vesnice, 1926). Z proponované rozsáhlé sociologické studie o Ukrajině, kterou měl realizovat Ukrajinský sociologický ústav, ovšem zůstalo jen torzo (Sociologická revue 1930–34). Šapoval se věnoval také teoretické sociologii, resp. systemizaci společenských věd, přičemž rozlišoval vlastní teoretickou sociologii jakožto vědu o zákonech společenského vývoje, konkrétní sociologii v podobě sociografie a praktickou sociologii (sociotechniku) (Systém společenských věd a sociologie, 1931; Společenská skladba, 1936). V této souvislosti podal také popis aktuálních pokusů o systemizaci společenských věd (T. G. Masaryk, J. Král, É. Durkheim, G. Mayer, L. v. Wiese, R. Worms, C. Elwood, R. Park, E. Burgess, F. Znaniecki, E. Chalupný, P. A. Sorokin).
Do české sociologie Šapoval vstoupil především jako informátor o sociální situaci na Ukrajině a její analytik, což odrážela jeho publikační činnost v Sociologické revui, kam přispíval od založení časopisu (v prvním ročníku publikoval hned dva články). Význam těchto studií je ovšem převážně jen dokumentární. Zásadní význam má naproti tomu časopisecky publikovaný výklad sociologického uvažování T. G. Masaryka (Sociologická revue 1930), později zařazený i do cizojazyčných masarykovských sborníků. Šapoval dokázal Masarykovo dílo uchopit v jeho celistvosti, jako jeden z prvních si uvědomoval neoddělitelnost jeho akademické práce od sociální a politické angažovanosti a světonázorového přesvědčení. Z Masarykova sociologického díla zdůraznil klasifikaci věd a rozdělení sociologie (tedy témata prezentovaná v Základech konkretné logiky a v Rukověti sociologie), problematiku multikauzality sociálních faktorů a dějinně filosofickou otázku „vzniku národa z etnografické masy“, tj. formaci nevládnoucí etnické skupiny do podoby národa v moderním smyslu, jíž se podle Šapovala Masaryk sám vehementně účastnil.
Knihy: Revoljucionyj socijalizm na Ukrajini I. (Boritesja-Poborete, Viden 1921); Problema demokratiji u T. G. Masaryka (UIH, Praga 1925); Bolševyzm i Ukrajina (Vilna Spilka, Praga 1926); Zasady ukrajinskoji vyzvolnoji programy (Vilna Spilka, Praga 1927); Misto j selo (UIH, Praha 1926); Ljachomanija: Socialnopolityčnyj narys (Vilna Spilka, Praha 1931); Sistema suspilnych nauk i sociografija (USI, Praga 1931); Mižnacionalne stanovišče ukrajinskogo narodu (O. Šapoval, Praha 1934); Sociolohija ukrajinskogo vidroždennja (Praha 1936); Suspilna budova (USI, Praha – Užhorod 1936).
Studie: T. G. Masaryk jako sociolog I.-II. (Sociologická revue 1930); Soudobá ukrajinská sociologická myšlenka a práce I.-V. (Sociologická revue 1930–34).
Literatura: L. Bileckij: Vzpomínka na M. Šapovala (Sociologická revue 3, 1932, 1–2: 60–63); Borys Homzyn: Mykyta Šapoval: Ukrajinskyj hromadskyj dijač (Lviv 1932); Simon Narižnyj: Ukrajinska emihracija. II. Kulturna praca ukrainskoi emihracii 1919–1930 (Oleni Teligi, Kiiv 1999); Miloslav Petrusek: Die ukrainische Soziologie in der Emigration: Olgierd Bočkovskij – Begründer der „Natiologie“ und Mykyta Šapoval – Interpret des Werkes Masaryks (Wissenschaft im Exil: Die Tschechoslowakei als Kreuzweg 1918–1989. VCDV, Praha 2004); Russkaja, ukrainskaja i belorusskaja emigracija v Čechoslovakii meždu dvumja mirovymi vojnami: Sbornik dokladov II. (Národní knihovna ČR, Praha 1995).