Škola formalistická (MSgS)
škola formalistická (MSgS) je jednou ze sociologických teorií konce 19. století a prvé poloviny 20. století. Stoupenci této školy zastávají názor, že předmětem studia sociologie jako speciální vědy jsou formy socializace, sociální interakce a sociálních procesů. Sociologie jako specifická, systematická věda má studovat na rozdíl od jiných společenských věd ne obsah sociálních vztahů, ale přesně a přísně vymezenou oblast forem těchto vztahů, oproštěných od konkrétního historického, kulturního, ekonomického, psychologického obsahu a zvláštností. Takto pojatá sociologie se má vůči jiným společenským vědám podobně, jako například matematika či geometrie vůči vědám přírodním. Sociologie v pojetí stoupenců formální školy je „čistou“ vědou analytickou a systematicko-logickou, jejíž oblast je přesně a poměrně úzce vymezena, což jí umožňuje zpracovávat zkoumanou problematiku, aniž by se překrývala s jinými společenskovědními disciplínami (které zkoumají obsah forem sociálních procesů). Za významné představitele formální školy v sociologii jsou považováni Georg Simmel a Ferdinand Tönnies. Dále jsou řazeni ke stoupencům této školy R. Stammler, G. Richard, A. Vierkandt aj. a zvláště Leopold von Wiese. Zmíníme se stručně jen o nejvýznačnějších představitelích této školy, kteří nejvíce zapůsobili na vývoj moderní sociologické teorie.
Georg Simmel (1858—1918), zakladatel formální školy, požaduje od sociologie, má-li se stát samostatnou vědní disciplínou, aby měla svůj specifický předmět a svůj vlastní přístup k sociální skutečnosti, který by ji odlišil od jiných společenských věd. Za dosud nezkoumanou oblast považuje sledování forem lidských vztahů, forem socializace. Formy sociální interakce mají být sociologií zkoumány nezávisle na jejím konkrétním obsahu. Studium forem a obsahu může být od sebe odděleno, dokonce je žádoucí z hlediska exaktnosti vědeckého zkoumání a postižení podstatných souvislostí a zákonitostí v sociálním dění. Jen tímto způsobem mohou být podle Simmela studovány formy sociálních vztahů — například demokracie, ovládání, podřízení, nápodoby, opozice atd. — v různých společnostech, době, třídách a sociálních skupinách. Z tohoto hlediska se také Simmel pokusil ve svých pracích o systematizaci a výklad některých forem sociální interakce jako izolace, kontaktů, nadřízení, podřízení, opozice, integrace, sociální diferenciace aj.
Společnost je podle Simmela průběžným, plynulým procesem komplexů vzájemných vztahů a střetávajících se vlivů. Významnou úlohu připisuje sociálním konfliktům (viz konflikt a teorie konfliktu). Vzájemné střetávání, konflikt, mají pro společnost progresivní význam, jsou podstatou dynamiky sociálního systému, sociální diferenciace a hrají důležitou roli v procesu socializace. Svým pojetím úlohy sociálního konfliktu zapůsobil Simmel významně například na R. Dahrendorfa a A. L. Cosera, významné představitele teorie konfliktu.
Pojetí sociologie u Ferdinanda Tönniese (1855—1936) je v podstatě shodné se Simmelovým. Ve své práci Gemeinschaft und Gesellschaft se Tönnies pokouší o postižení a analýzu základních forem společnosti v průběhu její existence. Ve svém díle doznává, že na něho zapůsobilo Marxovo pojetí současné společnosti. Vztahy mezi skupinami a institucemi vystupují podle Tönniese ve dvou základních formách: 1) jako pospolitost (Gemeinschaft); 2) jako společnost (Gesellschaft).
Pospolitost, která vznikla přirozeným způsobem, je historicky starší. Je to komplex jednotlivců poutaných k sobě příbuzenskými svazky — pospolitostí krve, pospolitostí místa (vesnice), ducha a duchovních kultů. Vládne zde porozumění, přirozená solidarita a autorita (autorita stáří, moudrosti, síly), tradice, obecné mravy a zvyky.
Společnost je z hlediska historického mladším typem. Lidé se zde spojují a sjednocují z vlastní vůle proto, aby dosáhli určitých cílů a uspokojili své zájmy. Pokrevní příbuzenství a přirozená sympatie jsou nahrazovány konvencemi a právem, přirozená autorita a náboženství byrokracií a doktrínami, obecné mravy a zvyky veřejným míněním. Vedoucí úlohu v této společnosti přejímají obchodníci a kapitalisté, průmysl a obchod převažuje nad zemědělstvím. Tato forma společnosti je moderní strojová kapitalistická společnost.
Obě základní formy společnosti jsou „čistými“ ideálními typy, mezními body, mezi kterými se pohybují reálné společnosti. Ve společnosti typu pospolitosti vládne vůle „organická“, která vytváří normy souhlasu, zvyku a normy náboženské. Řád je zde založen na hluboké shodě, souhlasu a tradici. Vůle ve společnosti netradiční vytváří smlouvy, zákonodárství a veřejné mínění. Typickým znakem je zde smluvní souhlas. Základní tendence vývoje směřuje od společnosti tradiční k netradiční, kde se začínají objevovat vážné sociální konflikty a patologické jevy. Tönnies idealizuje vztahy v tradiční společnosti a provádí ostrou kritiku společnosti moderní, které nepřiznává progresivní význam. Na Tönniesovo pojetí vývojových stadií společnosti navazují někteří sociologové v dnešní době, když hodnotí postavení člověka ve společnosti tradiční a v moderní společnosti s masovou spotřebou, kde vystupují do popředí problémy odcizení, svobody a demokracie mnohem intenzivněji.
Leopold von Wiese (1876—1969) si klade pod vlivem Simmelovým za cíl vytvořit sociologii jako zvláštní vědu, jasně oddělenou od jiných věd a důsledně systematizovanou, jejímž předmětem je studium forem sociálních vztahů (vztahová sociologie) a sociálních procesů. Ve své práci Allgemeine Soziologie se pokouší o klasifikaci sociálních vztahů. Rozlišuje zde vztahy mezi jednotlivci (sblížení, přizpůsobení, vyrovnání, sjednocování — soutěž, opozice, konflikt — smíšení obou typů vztahů přitažlivosti a odpudivosti) a meziskupinové vztahy: 1) diferencující procesy — sociální vzestup a pokles, vládnutí a podřízení, rozvrstvení, výběr a individualizace; 2) integrující procesy—konformita, stabilizace, krystalizace, socializace; 3) destruktivní procesy — korupce, zneužívání, formalismus a podobně; 4) konstruktivní procesy, které obsahují institucionalizaci, profesionalizaci a osvobození. Jednotlivé třídy vztahů se dělí dále na velké množství podtříd.
L. von Wiese se snaží o vytvoření „čisté“ sociologie, nezatížené obsahem zkoumaných forem sociálních vztahů. Za hlavní kategorie v sociologii považuje sociální „procesy“ a sociální „útvary“. Sociální vztahy jsou odvozeny ze sociálních procesů, které jsou základem vztahů mezi lidmi. Sociologie v pojetí von Wieseho — vztahová sociologie — je teorií sil, událostí a pochodů a je proti obsahové, kulturní sociologii, která zkoumá podstatu sociálního útvaru, jeho strukturu, spíše jakousi fyziologií společenského orga- nismu. Sociologie sociálních procesů se však neobejde ve svém zkoumání bez takzvané „kulturní sociologie, která sleduje sociální jevy z hlediska historického a obsahového a naopak struktuře a podstatě sociálního útvaru nemůže být porozuměno bez studia sociálních procesů. Proto L. von Wiese odmítá obvinění, že by vztahová sociologie byla formalistická, i když je si vědom jisté jednostrannosti v pojetí obsahové a formální sociologie. Rozpor mezi obsahovou a vztahovou sociologií nepovažuje za tak závažný, že by v zásadě bránil vědeckému zkoumání společnosti, naopak je žádoucí spolupráce obou disciplín. L. von Wiese se jeví jako završitel německého směru formální sociologie. Jeho vliv však v mezinárodním měřítku i v NSR v poslední době prudce klesá s rozvojem a popularitou empirické sociologie.
Máme-li hodnotit vliv a význam formálně sociologického proudu v sociologii, musíme si nejprve uvědomit skutečnost, že ani jeho význační představitelé se přísně neřídili svými programními požadavky na přísně „čistou“ formální sociologii. Nejlepších výsledků dosahují mnohdy tam, kde se zabývají vedle formy sociálních vztahů i jejich obsahem. Formální škola bývá řazena pro svoje pojímání společenských jevů ke školám sociologistickým. Její stoupenci chápou společnost jako kvalitativně odlišnou skutečnost od jevů přírodních. Společnost není mechanickým souhrnem jednotlivců, ale vzniká tam, kde lidé vstupují do vzájemných vztahů. Neustálým vzájemným střetáváním těchto vztahů se vytváří společenský systém. Společenské vztahy a procesy, jejich dynamika, jsou podstatným rysem společenského systému. Aby sociologie mohla podat jejich analýzu a klasifikaci, musí se soustředit na studium podstatných rysů společenských procesů, které prostupují různými společnostmi v různých dobách. Formální škola se tak snaží postihnout obecnější vztahy a zákonitosti ve společnosti, které přesahují jedinečné jevy, místní, časové a kulturní zvláštnosti. Snaží se postihnout základní formy společenského jednání a společenských procesů na základě vytváření teoretických modelů těchto jevů. Toto hledisko nutně vedlo badatele k tomu, že opomíjeli historické hledisko a obsah zkoumaných forem. Formální škola přispěla k analýze, klasifikaci a systematizaci forem sociálního jednání a sociálních procesů, ke zkoumání obecnějších vztahů a zákonitostí sociálních systémů. Zapůsobila dále na současnou teoretickou sociologii například svým pojetím tradiční a netradiční společnosti (Tönnies), oceněním významné úlohy sociálních konfliktů (Simmel) a veřejného mínění (Tönnies).
Nesprávné je tvrzení stoupenců formální školy o základním rozdílu mezi formou a obsahem sociálních vztahů, o tom, že forma může existovat nezávisle na svém obsahu. Metodické hledisko — odtržení formy od obsahu — při zkoumání sociálních jevů je zde často prosazováno jako objektivně platná skutečnost.
Literatura: Horkheimer M., Survey of the Social Sciences in Western Germany, 1952; Jurkat E., ed., Reine und Angewandte Soziologie, 1936; Leif J., La sociologie de Tönnies, 1946; Simmel G., Über soziale Differenzierung, 1890; Sorokin P., Sociologické nauky přítomnosti, 1936; Spykman N., The Social Theory of Georges Simmel, 1925; Szczepański J., Socjologia. Rozwój problematyki i metod, Warszawa, 1961; Szczepański J., Burźuazyjne doktryny socjologiczne 19. i 20. wieku, 1953; Tönnies F., Gemeinschaft und Gesellschaft, 1887; Tönnies F., Grundriss der reinen Soziologie, 1931; Wiese L. von, Allgemeine Soziologie I., Die Bezihungflehre, 1924.