Žena a její postavení ve společnosti (MSgS)

žena a její postavení ve společnosti (MSgS). Postavení ženy ve společnosti je určeno jejími základními společenskými funkcemi: funkcí reprodukční (mateřskou) a ekonomickou. Ve všech známých společnostech vykonávala žena obě tyto funkce, i když jejich rozsah a způsob, jakým je plnila, se lišily podle stupně rozvoje výrobních a duchovních sil dané společnosti, charakteru její politické struktury a podle sociálního statusu ženy.

Pro postavení ženy ve společnosti jsou rozhodující dva mezníky: 1) vznik soukromého vlastnictví a s ním spjatý vznik monogamní rodiny a 2) první průmyslová revoluce provázená mj. změnami tradiční předindustriální rodiny.

V primitivní společnosti založené na společném vlastnictví výrobních prostředků existovala jediná diferenciace práce: diferenciace podle pohlaví, přičemž na jedné straně všichni muži a na druhé straně všechny ženy vykonávali práci svým charakterem přibližně stejnou. V té době mělo vedení domácnosti a s ním spojené činnosti svěřené ženám společenský charakter a bylo stejně významné jako práce mužů. Avšak s rozvojem výrobních sil, s přechodem k pastevectví a obdělávání půdy, kdy půda a stáda se stávají mužovým vlastnictvím, význam mužovy práce vzrostl, zatímco vedení domácnosti s přechodem k patriarchální a monogamní rodině pozbylo své společenské povahy a stalo se soukromou službou (Engels). Toto vytlačení žen z účasti na společenské výrobě, hospodářské porobení ženy mělo za následek celkové snížení její pozice ve veřejném a rodinném životě. Našlo svůj odraz v právu i v ideologii, která se po celá staletí nezbavila (až na nepatrné výjimky) jednostranného, deformovaného pohledu na ženu jako bytost v mnoha směrech inferiorní, jejímž jediným světem je ohraničený svět soukromé domácnosti a rodiny.

Druhý historický zlom v postavení ženy přichází s průmyslovou revolucí, s přechodem od naturálního hospodářství k zbožní výrobě, s kvalitativně novým stupněm rozvoje výrobních sil. Rodina přestává být uzavřenou výrobní jednotkou, vzniká námezdní pracovní síla svobodná od výrobních prostředků, jakou potřebuje rozvíjející se velkoprůmysl. Také žena je tímto průmyslem znovu vtažena do společenské výroby. Účastí ve společenském pracovním procesu se vytvářejí podmínky pro její postupnou celkovou emancipaci.

Emancipační proces se od počátku štěpí na dva směry: buržoazní a proletářský. První směr nachází své ideologické východisko v teorii o přirozených právech člověka, vztahovaných i na ženy (M. J. A. Condorcet, Olympe de Gouges, Mary Wolstonecraftová, Theodor von Hippel). Rozvíjí se od konce 18. století, během 19. století získává půdu a postupně (v širokém měřítku až po první světové válce) dosahuje splnění svých požadavků (i když ne v každé zemi všech a v plném rozsahu): práva žen na vzdělání od základního až po nejvyšší, jejich připuštění k odborným povoláním, zrovnoprávnění žen v občanském i soukromém právu. Tyto požadavky vyplynuly ze změněného postavení měšťanských žen ve společnosti: rozbitím tradiční předindustriální rodiny, změnou a zúžením jejích funkcí ztratily tyto ženy svou ekonomickou hodnotu a nemohly už zdaleka všechny spoléhat na to, že najdou celoživotní zabezpečení v manželství. Odtud pramení jejich snaha po samostatném uplatnění v zaměstnání a po odpovídající přípravě k němu. Poněvadž stavovská prestiž jim nedovolovala ucházet se o jakoukoli práci, ale jen o zaměstnání alespoň částečně kvalifikované a společensky ceněné, narážely jejich snahy na odpor mužů, kteří v nich viděli nepříjemnou konkurenci. Proto nabývalo buržoazní ženské hnutí často vysloveně feministického charakteru. Celým svým rázem to bylo a je hnutí reformní, nepřekračující rámec kapitalistického společenského řádu.

Zcela jiné bylo postavení proletářských žen. Žena pracujících vrstev byla bídou své rodiny nucena hledat zaměstnání a v továrnách je nacházela často snáze než muž, protože byla lacinější a poddajnější pracovní silou. Práce žen v továrnách byla spolu s prací dětí prvním slovem kapitalistického užívání strojů (Marx), rozšiřovala se z odvětví na odvětví a některá takřka úplně ovládla (textil, oděvnictví). I tady však docházelo k střetávání se zájmy dělníků, neboť široká nabídka žen na trhu práce stlačovala hodnotu pracovní síly, vedla k soustavnému snižování mezd a zvýšenému vykořisťování. Dělníci viděli v ženách, které — přicházejíce poprvé z uzavřené domácnosti do pracovního kolektivu — neznaly dosud pocit dělnické solidarity a bojovnosti, zpočátku pouze špinavou konkurenci a uzavírali jim i své odborové svazy (účast v politických organizacích byla ženám v 19. století v mnoha zemích zákonem zapovězena). Proto bylo 19. století svědkem četných pokusů o samostatné ženské dělnické odborové organizace. Zatímco buržoazní ženské hnutí požadovalo právo žen na práci bez jakéhokoli omezení, žádalo dělnické ženské hnutí ochranu práce žen, především těhotných a matek malých dětí, zkrácení jejich pracovní doby, zlepšení hygieny a bezpečnosti práce atd. K splnění těchto požadavků bylo však zapotřebí jednoty celé dělnické třídy, mužů i žen. Tím, jak se v dělnické třídě šířil marxismus, dospívalo dělnické hnutí v druhé polovině 19. století i k hlubšímu pochopení ženské otázky a požadavky pracujících žen zařadilo mezi stěžejní body svého programu.

Na rozdíl od reformních teorií buržoazního ženského hnutí vyložil marxismus, že obojího otroctví, jímž žena trpí — ekonomické, sociální a právní závislosti na muži i své závislosti na kapitalistech, se zbaví jen změnou starého vykořisťovatelského řádu a vybudováním nové společnosti, v níž nebude žádného vykořisťování člověka člověkem, tedy ani podřízení jednoho pohlaví pohlaví druhému. Skutečné osvobození ženy je podmíněno osvobozením všech pracujících a ženské hnutí může zvítězit jen jako součást vítězného hnutí dělnického. Tímto výkladem osvětlil marxismus ženskou otázku jako otázku celospolečenskou a revoluční.

Tento zásadní pohled na postavení ženy jako celospolečenský problém (jenž — bohužel — od dob Babelových nebyl marxistickou teorií příliš rozpracován) je značně vzdálený buržoaznímu pojetí ženské otázky, které ji stále zkoumá z nejrůznějších dílčích aspektů (jako problém psychologický, sexuální, historický, kulturně politický, náboženský, filosofický atd.), aniž dospívá k syntéze.

Pro současnou společenskou pozici ženy se však stává — zatím především v průmyslově vyspělých zemích — velmi významným její postavení v zaměstnání, neboť všeobecné rozšíření výdělečné práce žen má ve 20. století silně vzestupný trend. Stoupající všeobecné a odborné vzdělání žen jako průprava k povolání a jejich rostoucí účast v národní ekonomice akcentují rozpor mezi jejich ekonomickou a mateřskou funkcí vznikající tím, že v industriální společnosti je výkon těchto dvou funkcí u výdělečně činné ženy prostorově a časově oddělen. V 19. století, kdy se tento rozpor dotýkal ve velmi výrazné podobě především dělnických žen, byly pokusy nějakým způsobem jej řešit jak ze strany zaměstnavatelů, tak ze strany státu vcelku nepatrné. Pro 20. století je však charakteristický růst zaměstnanosti vdaných žen, v tom i matek malých dětí. Národohospodářské důvody i zájmy populační politiky vedou pak k tomu, že společnost — socialistická i kapitalistická — hledá cesty a opatření, jež by ženě umožnily sladit samostatnou ekonomickou činnost s mateřstvím. Rozdíl v přístupu jednotlivých sociologů k traktování konfliktu dvou rolí ženy pak spočívá především v tom, na kterou roli se klade hlavní důraz, což opět závisí na tom, z jakého modelu ženy sociolog vychází (viz konflikt a teorie konfliktu). Marxistickému pojetí se částečně přibližují ti buržoazní sociologové, kteří berou na vědomí soudobou formu ekonomické funkce ženy v celém rozsahu a nevidí spásu v jejím návratu do lůna rodiny, odhalují historické pozadí současného rozporného stavu a doporučují, aby společnost jako celek se přizpůsobila změněnému postavení ženy a vyšla jí vstříc, aniž ovšem požadují, aby změnila svou kapitalistickou podstatu (Viola Kleinová, Alva Myrdalová). Tyto opravné snahy jsou však v kapitalistické společnosti úspěšné jen zčásti, neboť možnost jejich komplexní realizace je podvázána existencí soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Marxismus viděl praktické řešení ženské otázky ne pouze v dosažení politického vítězství proletariátu následovaném úplným zrovnoprávněním ženy v hospodářské, politické a rodinné sféře, ale vázal je i na další důležité předpoklady, z nichž za hlavní pokládal: aby se práce v domácnosti změnila v odvětví společenské výroby, aby se péče o děti a jejich výchova staly věcí veřejnou a aby rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti (Engels). Zatímco zrovnoprávnění ženy ve všech oblastech společenského života zákonem mohlo být v socialistických zemích provedeno poměrně rychle, snadno a daleko důsledněji než ve vyspělých buržoazních demokraciích, je cesta k vytváření předpokladů pro faktickou rovnoprávnost žen neskonale pomalejší a těžší. Navíc je často brzděna mechanickým chápáním rovnoprávnosti, které nepřihlíží k biologické odlišnosti ženy a tím podmíněné specifičnosti jejího společenského postavení. Takovému pojetí, které staví ženu do absolutně stejných podmínek jako muže, očekává od ní stejné výkony jako od muže, stejnou míru účasti ve stejných povoláních apod., se jeví zvláštní pracovní zákonodárství pro ženy, jiná organizace a jiná délka jejich pracovní doby a další podobná zvýhodnění jako handicap pro ženy, jako ústup od zásad rovného práva. Avšak takto chápané a uplatňované rovné právo zůstává měšťácky omezené, neboť nerovné jedince měří stejným měřítkem a staví je pod stejný zorný úhel (Marx), přehlíží jejich odlišnosti, místo aby k nim přihlíželo. Ani naprostá a důsledná rovnost před zákonem nemůže překonat specifičnost ženy, která je dána její reprodukční funkcí, ale navíc i posilována odrazem této funkce téměř ve všech společenských vztazích, do nichž žena vstupuje, tím, že i v socialistických podmínkách má reprodukční funkce pro ženu objektivní sociální a ekonomické důsledky, které jsou tím tíživější, čím více je jednostranně akcentována její funkce ekonomická a společensky nedoceněna funkce mateřská. Protože však v marxistickém pojetí je emancipace ženy součástí osvobození člověka, je také harmonizace dvou základních společenských funkcí ženy nezbytným předpokladem sebeutvrzení ženy jako lidské bytostí.

Odstraňování negativních důsledků rozporu mezi mateřskou a ekonomickou funkcí ženy a možnost souladu mezi nimi jsou podmíněny bohatstvím materiálních a kulturních zdrojů socialistické společnosti, dosaženou úrovní výrobních sil a stupněm duchovní zralosti společnosti. Společenský vývoj 20. století ukazuje však jednu významnou skutečnost, kterou nelze při řešení ženské otázky (ani s relativně omezenými společenskými zdroji) opomenout. Od počátku emancipačního hnutí pokročila diferenciace žen natolik, že dnes už lze stěží najít a přijmout opatření, která by mohla platit stejně pro všechny ženy. Diferenciace žen si vyžaduje i diferencovaný přístup k jejich problémům: stejného cíle — tj. vytvořit všem ženám objektivní příznivé podmínky k harmonickému rozvoji jejich vlastní osobnosti — je možno dosáhnout jen různými způsoby. Znamená to nevidět jen jednu širokou sociální skupinu žen, ale uvnitř této skupiny rozlišovat, jak jsou ženy dále rozčleněny podle charakteru své práce, podle věku, vzdělání, rodinného stavu, počtu a věku dětí, statusu manžela apod. Charakter práce a postavení v zaměstnání budou patrně stále více rozhodovat o tom, jaký druh pomoci bude žena od společnosti potřebovat, aby mohla v jednotlivých fázích svého života svobodně volit buď zaměstnání, nebo mateřství nebo obojí současně, přičemž největší podporu ze strany společnosti budou vždy potřebovat ty ženy, které budou v období tzv. aktivního mateřství spojovat obojí — tj. zaměstnané ženy s malými dětmi. Umožnění této volby závisí ovšem především na rychlosti ekonomického rozvoje společnosti; proto se patrně nebude vztahovat rázem na všechny ženy, nýbrž bude postupně zahrnovat vždy další a další jejich skupiny, přičemž klíčem k této posloupnosti bude asi aktuální váha ekonomických a populačních důvodů.

Socialistická společnost si v prvních etapách své výstavby vytvořila (zčásti na základě svých představ o budoucím vývoji, zčásti živelně a zčásti vázána tradicemi minulosti) nový model ženy: je to žena ekonomicky aktivní, která není zaměstnána jen z ekonomické nutnosti, ale i z vnitřního zájmu o svou práci a s vědomím její společenské užitečnosti; je veřejně činná nebo má alespoň živý zájem o politické dění; současně je matkou, která dobře vychovává své děti, s pomocí služeb a rodiny se pečlivě stará o domácnost a je rovnocennou partnerkou svého muže. Tento model, v němž se podle potřeby jednotlivé jeho stránky zvýrazňují a jiné tlumí (trvale se v něm akcentuje ekonomická aktivita ženy), se v úplnosti realizuje jen zvolna a ztěžka, tak, jak se jen pozvolna rodí nové podmínky, v nichž by mohl žít, a odumírají staré, které jeho životnosti brání.

Důvodů, proč v ČSSR tento model dosud nepřešel v širokém měřítku z papíru do života, je řada. Jedním z hlavních je to, že extenzívní rozvoj národního hospodářství v uplynulých letech sice vedl k velmi rychlému růstu zaměstnanosti žen, jež se dnes v českých krajích už patrně dotýká únosné hranice, ale zdaleka ne tak rychle se rozvíjela zařízení, která zaměstnanost žen přímo podmiňují: jesle, mateřské školy, školní družiny a kluby, školní jídelny, mimoškolní péče o mládež, služby nejrůznějšího druhu (prádelny, čistírny, výroba polotovarů, úklidová služba, distribuční síť atd.), uplatnění nových hmot a nové technologie při výstavbě bytů, výroba bytového zařízení a širokého sortimentu spotřebních předmětů tak, aby se pronikavě snižovala pracnost při jejich údržbě. Požadavek dostatku kvalitních zařízení společenské péče o děti, ani požadavek převedení většiny prací z domácnosti na průmyslovou základnu tedy splněn nebyl. V důsledku toho neslábla ani ekonomická funkce rodiny a ponechávala si svou důležitost. Výsledkem disproporce mezi vysokou zaměstnaností žen a nedostatečným vytvářením vhodných podmínek pro ni pak je nervová a fyzická přetíženost žen, odrážející se negativně v životě celé rodiny, nedostatek volného času ženy, který ztěžuje růst její kvalifikace a omezuje i její politickou aktivitu; současně s šířením denatalitních nálad v obyvatelstvu vede tato situace k oživování zastaralých názorů, které společenskou úlohu ženy vidí výhradně v mateřství a řešení všech problémů spatřují v omezení ženy na její rodinné povinnosti. Ovšem ekonomické, sociální a politické problémy spjaté se zaměstnaností žen nebyly touto zaměstnaností vyvolány a nemohou tedy ani být nějakým voluntaristickým zásahem proti ženské zaměstnanosti sprovozeny ze světa.

Řada příčin, které ženám dosud znemožňují dosáhnout stejně výhodného postavení jako muži a fakticky uplatnit svá práva, dokonce ani nemá kořeny v socialistické společnosti, ale je dědictvím společnosti kapitalistické, ba i feudální. Tak je dědictvím minulosti v průměru značně nižší odborná kvalifikace žen, která pak způsobuje jejich nižší zařazení v zaměstnání a nižší odměnu za práci (teprve v nejmladších generacích se poměr mezi vzděláním chlapců a dívek výrazně mění ve prospěch děvčat). Již z počátků industrializace se táhne dělení povolání a celých průmyslových a pracovních odvětví na mužská a ženská, přičemž tzv. ženská mají tradičně nižší mzdovou úroveň, neboť mzda ženy byla (a dosud velmi často je) chápána jako součást celkového rodinného příjmu, jako doplněk přijmu muže - živitele rodiny. Ještě z dob feudalismu přežívá v dnešní rodině tradiční dělba práce, kdy všechno, co se týká domácnosti a dětí, se považuje ne-li za výhradní, tedy za prvořadou povinnost ženy, aniž se přihlíží k tomu, že dnes většina žen odchází za zaměstnáním z domova právě tak jako muž a že výchova dětí je povinností nejen matky, ale i otce. Tyto pozůstatky minulosti umocněné některými deformacemi přítomnosti (už zmíněný nedostatek dětských zařízení, zaostalost služeb všeho druhu, špatná doprava do zaměstnání, nedokonalé zásobování, mzdová nivelizace, jež nepodněcuje ke zvyšování kvalifikace, „sociální“ mzdová politika, formálnost v práci společenských organizací) brzdí, spolu s nedostatkem zdrojů pro hluboce diferencované řešení ženské otázky, silně proces úplného a všestranného osvobození ženy a vedou k tomu, že i za socialismu je pro mnoho žen obtížné dosáhnout skutečně rovnoprávného postavení v hlavních sférách jejich činnosti: v zaměstnání, v rodině a ve veřejném životě. Socialistický model ženy je třeba na základě analýzy reálných společenských procesů a vědeckých poznatků o budoucím vývoji společnosti i o ženě samé (z hlediska poznatků psychologie, sociologie, sexuologie, demografie atd.) stále korigovat a upřesňovat tak, aby odpovídal jak současným a perspektivním zájmům společnosti, tak i subjektivním a objektivním zájmům ženy a potřebám co nejsvobodnějšího rozvoje její osobnosti, uplatnění všech jejích schopností, nadání a talentů. Tento model se však nemůže realizovat pouhou silou vůle, ale jen postupně v závislosti na celkovém rozvoji společnosti, růstu jejího hmotného a duchovního bohatství, pokroku vědeckotechnické revoluce, která přivodí i dalekosáhlé změny v charakteru a dělbě práce. Urychlení tohoto procesu, jež je celospolečenským zájmem a dílem celé společnosti včetně žen, uspíší i pozitivní změny v sociálním postavení ženy a bude dalším krokem její lidské emancipace.

Literatura: Beauvoirová S., Druhé pohlaví, Praha, 1966; Bebel A., Žena a socialismus, Praha, 1962; Bilšajová V., Postavení ženy za socialismu, Praha, 1960; Buytendijk F. J. J., Die Frau, J. Bachem, Köln am Rhein, 1953; Dahlström E., Duckworth G. a kol., eds., The Changing Roles of Men and Women, LTD, 3, London, 1967; Engels B., O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha, 1949; Kleinová V., Myrdalová A., Womenʼs Two Roles: Home and Work, Gollanz, London, 1956; Kleinová V., The Feminine Character, Kegan Paul, Trench, Trubner and Co., ltd., London, 1946; Mill J. St., Poddanství žen, vydavatelství Časopisu českého studentstva, Praha, 1890; Piotrowski J., Praca zawodowa kobiety a rodzina, Ksiąžka i Wiedza, Warszawa, 1963; Sokolowska M., Kobieta pracująca, Wiedza powszechna, Warszawa, 1963.

Libuše Háková (?)


Viz též heslo žena ve Velkém sociologickém slovníku (1996)