Život

život – nejvyšší forma existence, realizující se v čase, chápaná buď jako završení procesu vývoje hmoty nebo jako dynamizace, oduševnění hmoty vyšším principem. Pro ž. jako biol. formu pohybu hmoty je charakteristická výměna látková, autoreprodukce a evoluce. Ž. existuje ve škále od elementárních forem až po člověka, u něhož nabývá spol. forem. Pojetí ž. má pestrou historii. V řec. filozofii je označován dvěma různými výrazy: buď jako bios, nebo jako zoé, přičemž bios většinou označuje trvání a způsob lidského ž., zoé se týká i ž. zvířete či rostliny. U Platóna a Aristotela má termín ž. výrazný etický aspekt: skutečný ž. může být jen dobrem. Lat. výraz pro ž., „vita“, zahrnul oba řec. termíny. U řady antických filozofů je vztahován život ke smrti, „pravý život“ je vnitřní přeměnou umožňující nebát se smrti. Později se diskutovalo o poměru „vita activa“ a „vita contemplativa“. Tomáš Akvinský spojuje akt teor. kontemplace s afektivním aktem lásky. V renesanci je vnímán ž. ambivalentně. Např. podle Giordana Bruna věci nejsou bezpodmínečně živé, jsou však oduševněny, ž. není konstituujícím principem, tím je „světová duše“, která oživuje a utváří skutečnost. Zakladatel moderní filozofie René Descartes odpírá pojmu ž. jakoukoliv relevanci. Naproti tomu G. W. Leibniz se domnívá, že naše myšlení se dovršuje a uzavírá spíše v pojmu činné síly než v descartovské extenzi, a tuto sílu nazývá ž. Podle něho je vše složeno z jednoduchých substancí a „celá příroda je plná života“. Fr. osvícenství vykládá ž. mechanisticky. J. O. La Mettrie srovnává živé tělo s hodinovým strojem a příčiny ž. vidí ve zvláštních šťávách, které udržují tělo v pohybu. Skeptik Voltaire je proti používání termínů „život“ a duše, protože je považuje za příliš temné, nejasné. Pro I. Kanta je ž. schopnost substance určovat se z vnitřního principu k jednání, ke změně. Proti mechanickým pojetím ž. stavějí někteří filozofové ideje o oživenosti hmoty. Univerzálním pojmem se stává ž. v boji proti racionalismu a panství rozumu (např. u J. G. Herdera). Pro J. W. von Goetha je vše živé dokonalé a ž. je tím nejvyšším, co jsme od Boha a přírody dostali. Podle Novalise se hmota neustále spojuje se ž., poměr síly a slabosti určuje jeho koncentraci a trvání. Mladý G. W. F. Hegel vychází ze spol., dějinných a náb. vztahů, v nichž lidé jednají sami za sebe a zároveň v nadindivid. jednotě, mluví o různosti „životního způsobu“, o „mnohostrannosti života“, touze po „čistém životě“. Podle F. E. D. Schleiermachera je ž. svobodným rozvojem sil, a proto je také rozvojem svobody. L. Feuerbach vyzdvihuje v souvislosti s pojmem smyslovosti i ž., který podle něho není zakotven v Bohu, nýbrž božské je strženo dolů do ž. K. MarxF. Engelsem se často odvolávají na „řeč skutečného života“, což je materiální skutečnost, kterou je určováno vědomí. Obracejí se proti spekulaci a kritizují polit. poměry své doby, neboť především ty jim charakterizují ž.

V 2. polovině 19. st. a ve 20. st. se vytvořila filozofie života (Lebensfilozofie). Je to široký a rozmanitý proud čerpající fil. odpovědi především z osobních zkušeností z reálného hist. a spol. ž. člověka. Patří k němu F. Nietzsche, podle něhož se historie nesmí stát čistou vědou, nýbrž musí být pěstována „k účelu života“, který je „přivlastnění, porušení, uchvácení cizího a slabšího“, tedy „vůle k moci“. Význ. filozofem ž. je W. Dilthey. Ž. je podle něho souvislost působení mezi a prostředím. Je to zákl. fakt, východisko filozofie, něco, za co nelze jít, „prius poznání“ a jeho předpoklad. Díky lebensfilozofickému proudu se stává na počátku 20. st. ž. klíčovým slovem v kultuře. V jeho jménu se vystupuje proti plochosti racionality rozvíjejícího se tech. světa. Antiracionální momenty se často spojují s tendencemi antidemokr. (O. Spengler, H. Freyer, P. Krannhals, A. Rosenberg). Po 2. svět. válce je ž. reflektován zejm. jako současná soc. existence marxismem a frankfurtskou školou. Pro Th. W. Adorna je „správný život“ ten, který nemusí utíkat do „sféry privátnosti“. Na privátní stránky života se naopak zaměřuje např. existencialismus nebo psychoanalýza. Problémy evoluce ž. stojí v popředí u P. Teilharda de Chardina, pro nějž je ž. nejvyšším stupněm smyslem neseného vývoje. Poslední dobou se oživují všechny zákl. problémy výkladu ž., jeho vznik, podstata, charakter a smysl, a dále schopnost adekvátního popisu, určení jeho řádu a cíle. Ideu sounáležitosti lidského ž.ž. přírody reevokují soudobá ekologická bádání. V s-gii se kategorie ž. spíše než v zákl. fil., existenciální rovině objevuje v poloze vzniku a utváření spol. ž. a v jeho kontradikci k individ. ž. a kromě toho v rovině zkoumání jeho modalit (viz způsob života, životní styl), jako soc. souvislosti demogr. událostí rození a umírání a zkoumání průběhu, fázování životního cyklu.

life vie Leben vita

Literatura: Dvořák, J.Dvořák, I.Liebl, V.: Rok 2000. Poznáme tajemství života? Praha 1986; Jugaj, G. A.: Obščaja těorija žizni. Moskva 1985; Málek, I.: Vznik života na zemi. Praha 1958; Monod, J.: Zufall und Notwendigkeit. München 1971; Oparin, A.: Život, jeho podstata, původ a vývoj. Bratislava 1962; Schrödinger, E.: Was ist Leben? Bern 1951; Weizsäcker, C. F. von: Die Geschichte der Natur. Göttingen 1958; Steindl, R.: Kontinuita života. Praha 1987.

Rudolf Steindl