„železný zákon oligarchie“

Verze z 11. 12. 2017, 18:04, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

„železný zákon oligarchie“ – (oligarchie z řec. oligos = málokterý) – představa, že ve všech lidských organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie jako mocenské struktury. Pravidlo zformuloval it. sociolog R. Michels v r. 1911. Jeho působení spojoval zejm. s polit. stranami a odborovými svazy a na jejich příkladu se také snažil jej demonstrovat. Pod oligarchickými tendencemi čili oligarchizací organizací chápal to, že každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech klíčových otázkách rozhoduje menšina, na niž většina nemá podstatný vliv, a vůdcové přestávají být služebníky masy. Podle Michelse je uvedená tendence jako hluboce aristokratický rys neoddělitelnou, imanentní vlastností každé organizace; působí nejen v konzervativních polit. stranách, pro něž je oligarchizace typická a kde má nezakrytou podobu, ale také v děl. a revol. stranách, jež svým původem a svými snahami tyto tendence popírají a vznikly proti nim.

Michels uvádí tyto hlavní příčiny oligarchizace: 1. vůdcové jsou sice voleni na masových shromážděních členů, tato shromáždění rozhodují i o některých důležitých otázkách, masa však nejednou podléhá demagogům, kteří snadno dosahují svých cílů, jež jsou často v rozporu se zájmy většiny; 2. masa se dá snadno ovládat, podléhá emocím, činí iracionální rozhodnutí, má oslabený pocit zodpovědnosti, ale nejzávažnější je, že z čistě tech. důvodů nemůže uplatňovat svou suverenitu; 3. velká shromáždění neumožňují seriózní výměnu názorů, řada účastníků není vybavena znalostmi umožňujícími vzájemnou diskusi; 4. zvolení vůdci si postupně činí nárok na doživotní vykonávání funkcí, což se stává běžným a dodržovaným zvykem a nakonec i právem; 5. jestliže se toto právo vůdcům odepře, hrozí okamžitě demisí, a tím si vynucují další setrvávání ve funkci; tento postup je velmi účinný a končí zpravidla vůdcovým vítězstvím; 6. masy mají bezmeznou potřebu být vedeny, což je tendence v polit. stranách všech zemí, i když není všude stejně silná díky hist. a národnostním okolnostem (zvl. silná je v Německu, kde jí podléhá i proletariát); 7. masy mají tendenci projevovat vůdcům, kteří je reprezentují, chrání a obhajují a kteří v důsledku toho jsou mnohdy pronásledováni a trpí, vděčnost a vůdcové tuto svatozář mučedníků využívají, žádají za to od mas poslušnost, což je vhodný prostředek vlády a výborná půda pro dalekosáhlé požadavky; 8. masy chovají vůči vůdcům pověrečnou úctu zejm. pro jejich vzdělání (v masách je hluboký pud osobního uctívání a potřeba zbožňovat), to u vůdců vyvolává nesmírnou domýšlivost a velikášství, které zase zpětně působí na masy a vyvolává u nich ještě větší obdiv; 9. v každé organizaci se postupně nutně vytváří hierarchie, jež je výsledkem tech. potřeb a nejpodstatnější podmínkou jejího fungování.

Michelsova představa mechanismů oligarchie vycházela z širší hist. perspektivy, podle níž spol. organizace prochází vývojem od tyranských forem vlády k demokracii a poté opět k oslabování demokr. principů a narůstání vlivu vůdců. Koncepce ž.z.o. získala rychle značnou popularitu, zejm. u konzervativních teoretiků (v Čechách např. u J. Mertla). Byla však též silně kritizována, zejm. pro hist. omezenou zkušenost, která vedla k formulaci ž.z.o., pro nezdůvodněný předpoklad, že ve všech organizacích nutně musí působit uvedené determinanty oligarchizace. Nicméně problémy spojené s kontrolou profesionálních aparátů polit. stran a jejich reprezentantů jsou stále pociťovány jako závažné, a proto je dílo R. Michelse v těchto souvislostech stále komentováno a diskutováno.

„iron law of oligarchy“ „loi d'airain de l'oligarchie“ „eisernes Gesetz der Oligarchie“ „legge ferrea dell' oligarchia“

Literatura: Michels, R.: Strany a vůdcové. K sociologii politického stranictví. Praha 1931; Wiatr, J. J.: Socjologia stosunków politycznych. Warszawa 1977.

Jan Sedláček