Absolutismus

absolutismus – (z lat. absolutus = nezávislý, dokonalý, úplný) – hist., s-gický a kulturologický pojem označující: 1. typ feudálního či raně burž. státu charakterizovaného silnými centralizačními tendencemi a intervencionismem do hosp. sféry i životního způsobu obyv.; 2. typ vlády založený na svrchované moci panovníka, vládnoucího pomocí byrokratického aparátu, policie, příp. militantních náb. organizací a osobně vybraných a jmenovaných ministrů, přežívající až do 18. a 19. st., kdy byl nahrazován konstituční monarchií či republikánskými režimy; 3. životní sloh založený na hist. a životním optimismu, na představě, že lidské schopnosti jsou neohraničené a všemocné, a proto je možné je bez obav realizovat ve světě vědy, politiky, techniky i každodenního života a objevovat tak vlastní dimenzi lidství (pojem a. v tomto smyslu užil K. Barth, který jej ztotožnil v zásadě s osvícenstvím 18. st., takové chápání a. se však vyskytuje jen sporadicky); 4. protiklad radikalismu v politologickém slova smyslu, jak jej zavedl v knize Die Vier Parteien (1844) F. Rohmer, který jej vymezil jako dogmatické lpění na tradici, jako absolutizaci životních i polit. struktur; a. spolu s radikalismem u něj představoval ženský prvek v politice a stranictví, na rozdíl od liberalismu a konzervatismu, spojovaných spíše s mužským prvkem; reprezentoval mu též „vrtošivé stařectví“ proti „jinošství“ polit. radikalismu. Rohmer zřejmě ale poprvé upozornil na řadu shodných rysů pravicového a levicového extrémismu (pokud se levicový extrémismus ztotožní s radikalismem a extrémismus pravicový s a.). Většinou se ovšem pojem a. užívá jen v prvních dvou uvedených významech.

Klasickou zemí a. byla Francie 15. a 16. st., dále Španělsko Filipa II., alžbětinská Anglie i habsburské soustátí 17.–18. st. Zvl. typ a. představoval tzv. osvícenský absolutismus, charakteristický snahou dynamizovat spol. a ekon. rozvoj na základě osvícensky orientovaných soc. reforem. Kromě menších států se osvícenský a. prosazoval zejm. v Prusku Friedricha Velikého, v Rakousku Marie Terezie a Josefa II. a v Rusku Kateřiny Veliké. Pro poslední fáze a. se někdy užívá pojem neoabsolutismus, který je v Rakousku obvykle ztotožňován se jmény kancléře Metternicha a ministra vnitra Bacha. Tento pojem navazuje spíše na polit. význam slova a., jehož soc. základna i metody jeho intervence do hosp. života se však od klasického a. již výrazně liší. Klasický a. vycházel z ideol. představ, které zčásti navazovaly na ideje barokního katolicismu (špan. představy o tzv. jediné monarchii, podložené splynutím božího a lidského řádu, církve a státu, absolutizující význam řádu, legitimity ceremonielu a cti v životě jednotlivce i státu), zčásti na renesanční, raně burž. myšlení, zejm. it. a angl. provenience (Dante, N. Machiavelli, T. Hobbes). Hosp. ideologií a. byl merkantilismus, později též fyziokratismus a klasická ekonomie. Radikálním popřením a. byla ideologie Velké fr. revoluce a dílo J. J. Rousseaua, byť ideol. pretence a. byly i poté teor. vyjádřeny zvl. legitimismem, tradicionalismem a ultramontanismem. Étos a. vyplýval z boje proti feudální polit. i hosp. rozdrobenosti, z koncentrace nár. sil (alespoň ve Francii a v některých dalších státech), z posílení prvotní akumulace apod. K. Marx, který a. hodnotil (pokud jde o jeho klasickou fázi) v zásadě pozitivně, spojoval jeho vznik se situací, kdy staré feudální stavy zanikají a středověké měšťanstvo dovršuje svůj přerod v moderní buržoazii. Protože feudálové ani měšťané nejsou schopni dosáhnout převahy, může státní moc hrát alespoň chvíli roli zprostředkovatele zdánlivě nezávislého na spol. silách. V období a. došlo k výrazným změnám i v soc. struktuře. Z mocné šlechty se stali dvořané, popř. vojáci, vznikla nová vrstva byrokratů, z nichž část se stala „šlechtou v talárech“, do hosp. i polit. života pronikly mocné skupiny bankéřů a průmyslníků, vznikly i rozsáhlé skupiny sedláků, kap. hospodařících na vlastní půdě. Ve střední a vých. Evropě však vznikalo i tzv. druhé nevolnictví, připoutávající rolníka k půdě a posilující vztahy osobní závislosti na vrchnosti. Dlouhodobým efektem a. ve sféře soc. i v oblasti ideologie byl ovšem vznik byrokratických způsobů řízení společnosti, vznik byrokracie jako spol. stavu, nedemokr. polit. kultury (patronáže, policejního státu apod.), etatistického spoléhání na stát a jeho zbožnění, tedy prvky, které nalezly masovou oporu později, např. ve státním socialismu či ve fašistickém státě.

absolutism absolutisme Absolutismus assolutismo

Jiří Linhart