Analýza kauzální (MSgS)
analýza kauzální (MSgS). V sociologii se kauzální analýzou zpravidla rozumí zjišťování příčinných souvislostí při studiu lidského jednání nebo chování a zjišťováni příčinných souvislostí sociálních jevů vůbec. Jde tedy o snahy uplatnit i v sociologii ty metody, které jsou běžné v přírodních vědách.
Kauzální analýzu a s ní spjaté kauzální vysvětlení lze v sociologii uplatnit dvojím způsobem: a) při mikrosociologickém a sociálně psychologickém přístupu (kauzální analýza lidského chování a jednání, rozbor jeho motivace, podnětů a pohnutek apod.); b) při makrosociologickém přístupu (kauzální analýza komplexních sociálních jevů, analýza závislosti dvou či více sociálních jevů apod.).
Při mikrosociologickém přístupu se v pojetí kauzální analýzy střetávají dvě protichůdná stanoviska:
- Podle mentalistického stanoviska je při analýze lidského chování kauzálně relevantní především motivace tohoto jednání. Podle stupně racionality této motivace lze pak odlišit různé typy jednání (například účelově racionální jednání, tradicionální jednání, emotivně motivované jednání apod.). Z těchže pozic vychází při kauzální analýze lidského jednání také tzv. teorie rozhodování, která se opírá především o pojmy „užitku“, „užitkové funkce“, „subjektivní pravděpodobnosti“, „šance“ aj. Podle tohoto mentalistického stanoviska kauzální analýza lidského jednání, která do kauzálního řetězce vkládá tzv. subjektivní prvky (včetně plánů, představ, obrazů nebo očekávání budoucího stavu či budoucího výsledku), se v zásadě neliší od teleologické analýzy.
Proti stanovisku, které vysvětluje chování subjektivně psychickými prostředky, se zpravidla namítá toto: Tyto prostředky, tj. například to, co bývá charakterizováno jako „motivace“, „hodnoty“, „cíle“, apod., nejsou přímo empiricky dostupné a musí být určitým způsobem rekonstruovány. Proto tzv. behaviorální stanovisko (viz též behaviorismus) trvá na tom, že při kauzální analýze jednání a chování je možno pracovat jen s těmi údaji, které lze přesně popsat a případně kvantitativně zobrazit. - Při makrosociologickém přístupu se kauzální analýzou především rozumí studium závislostí sociálních jevů. Již E. Durkheim doporučoval v této souvislosti použít induktivních metod, zejména tzv. pravidla sdružených změn. Toto pravidlo ovšem umožňuje zjišťovat pouze vzájemnou závislost dvou hromadných jevů bez přihlédnutí k tomu, zda tato vzájemná závislost má či nemá symetrický charakter.
Míru této vzájemné závislosti je užitečné vyjadřovat také kvantitativně, k čemuž se obvykle užívá tzv. korelačního koeficientu (viz korelace). Korelační koeficient je s to vyjadřovat míru vzájemné závislosti dvou hromadných jevů za předpokladu, že odhlížíme od skutečnosti, že kauzální závislost v intuitivním smyslu je chápána jako asymetrický vztah, a za předpokladu, že oba hromadné jevy mají tzv. normální (Gaussovo) rozložení. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, nelze korelačního koeficientu použít jako důkazu existence kauzální závislosti hromadných sociálních jevů a je nutno volit jiné metodologické prostředky.
Obtížnější je kauzální analýza jedinečného sociálního jevu. Většina sociologických koncepcí pomíjí takovou úlohu s poukazem, že úloha tohoto druhu není záležitostí sociologie (o níž se předpokládá, že je monotetickou vědou), ale historie. Rekonstrukce kauzálních závislostí jedinečného sociálního jevu se může opírat například o tzv. zásadu objektivní možnosti (M. Weber), která kauzální relevanci jedinečného jevu oceňuje podle hypotetického sledu událostí, které by bylo možno očekávat, kdyby se daný jev nevyskytl. Tato zásada vytváří přirozeně značné nebezpečí subjektivistického zkreslení reálných příčinných vztahů.
Literatura: Durkheim E., Les régles de la méthode sociologique, Paris, 1895; MacIver R. M., Social Causation, Boston, 1942; Parsons T., The Structure of Social Action, Mc Graw Hill, London, 1937; Parsons T., Towards a General Theory of Action, Harvard Univ. Press, 1951; Rosenblueth A., Wiener N., Bigelow J., Behavior, Purpose and Teleology, Philosophy of Science, vol. 10, 1943; Tondl L., K problému kauzální analýzy společenského jednání, Praha, 1958; Tondl L., Metodologické problémy věd o člověku, v: Člověk a moderní doba, Praha, 1967.