Antiscientismus
antiscientismus – (z řec. anti = proti; lat. scientia = znalosti) – kritický až negativistický postoj k vědě, jejím praktickým aplikacím a soc. důsledkům. V systematičtější podobě se projevoval sice už v 19. st. jako kritická reakce na osvícenské, racionalistické pojetí vědy, soc. významu však nabyl až v 2. polovině 20. st. v souvislosti se zjevnými negativními soc. důsledky věd.tech. rozvoje. Pro osvícenství bylo příznačné pokládat za samozřejmé, že věd. poznání je lepší a hodnotnější než nevěd. poznání, že věda je nejvyšší kult. hodnotou, věd. poznání je dostatečnou podmínkou dobré orientace člověka ve světě, a dokonce že věda může člověka učinit šťastnějším, protože dokáže vytvořit model ideálního, optimálního uspořádání soc., ekon. a polit. vztahů. Právě toto pojetí vědy podrobil kritice E. Husserl, v Čechách J. Patočka. A. se projevuje v několika zákl. formách: 1. jako konstatování omezených možností vědy řešit především lidské a soc. problémy, nevíra ve vědu jako panaceum; 2. jako zjištění, že věda je k člověku a jeho starostem lhostejná a že je nepřátelská vůči tradičním hodnotám; 3. jako rozpoznání nezpůsobilosti vědy řešit dokonce i ty problémy, které sama svými praktickými aplikacemi způsobila; 4. jako přesvědčení, že věda je člověku nepřátelská a svými důsledky může přivést lidstvo ke katastrofě. Otevřený a. se začal projevovat v 70. l., zejm. v souvislosti s vědomím ekologického ohrožení a s domyšlením možných důsledků globálního vojenského střetu.
Antiscientistické postoje velmi silně podněcuje tajemnost a neprůhlednost některých věd. poznatků a nezpůsobilost anticipovat všechny latentní důsledky jejich aplikací. Antiscientistické postoje se projevují v ekologických teoriích B. Commonera, ve filozofii vědy (Feyerabendův metodologický anarchismus) i ve vlastní filozofii (např. Patočkova kritika „vědotechniky“). Někteří autoři ve svém a. jdou až do samé myslitelné krajnosti, když např. holocaust spojují s duchem moderní vědy: holocaust je na jedné straně výbuchem primitivního iracionalismu, na druhé straně je ale také ztělesněním racionálního kalkulu a kvantifikující redukce člověka na číslo. V s-gii lze prvky a. najít ve frankfurtské škole, v Adornově kritice masové společnosti, u H. Arendtové, A. Schmidta, velice výrazně u H. Marcuseho. Nové impulsy dostal s-gický a. v 70. l., kdy se postavil do ostré opozice vůči technol. optimismu (D. Bell, H. Kahn, A. Toffler, J. Fourastié) a upozornil zejm. na dva podstatné negativní aspekty věd.tech. rozvoje: a) věda prostřednictvím techniky intervenuje do každodenního života, manipuluje volným časem člověka, destruuje tradiční hodnoty individ. svobody, lidského života a tvořivé práce, restrukturuje soc. čas, mění prožívání světa a lidských vztahů, b) věda ztělesněná v expertech je schopna legitimizovat jakoukoliv polit. moc prostřednictvím vnějších atributů vědeckosti. Moderní technika jako produkt moderní vědy je podle s-gických antiscientistů možná pouze v podmínkách relativní soc. homogenity a centralizace, takže ohrožuje základy demokracie a vytváří objektivní podmínky pro vznik „technologické tyranie“. Ztělesněním všech podstatných negativ scientismu je tzv. expertománie či expertismus, který vystavuje demokr. společnost nebezpečí, že se tzv. kognitivní elita promění v elitu politickou. Význ. reprezentanty této linie s-gického a. jsou zvl. sociologové existencialistické orientace, např. P. L. Berger a H. Kellner. Soc. a polit. souvislostmi expertizních aktivit se zabývá také V. Bělohradský. (Viz též anarchismus metodologický.)
antiscientism antiscientisme Antiszientismus antiscientismo
Literatura: Alijevová, D.: Sociálne problémy vedecko-technickej revolúcie v myšlienkovom kontexte antiscientistickej sociológie. Sociológia, 20, 1988, č. 5; Berger, P. L. – Kellner, H.: Sociology Reinterpreted: An Essay on Method and Vocation. New York 1981; Dixon, B.: What is Science for? New York 1972; Douglas, J. D. ed.: Technological Threat. Englewood Cliffs, N.J. 1971; Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha 1972; Patočka, J.: Kacířské eseje o filozofii dějin. Praha 1990.