Antropogeneze

antropogeneze – evoluční proces vzniku, utváření a vývojových proměn člověka jako biol. druhu a zároveň sociokult. bytosti. A. probíhá několik mil. let a předcházel jí 70. mil. let trvající vývoj primátů od poloopic k opicím a prvním lidoopům. Charakteristickým rysem této evoluce byl růst tělesné velikosti, zvětšování a rozvoj mozku, zdokonalování binokulárního a plastického vidění, proměna stavby chrupu, diferenciace funkcí ruky, změny stavby horních a dolních končetin a značná flexibilita při adaptaci k vnějšímu prostředí. Tento vývojový trend ilustrují především fosilní nálezy. Podle tradičních interpretací k oddělení hominidů a lidoopů došlo před 14 mil. let, současné biochemické a genetické výzkumy však tento údaj posunují do doby před 8–6 mil. let. Na přeměně lidoopů v hominida měla svůj podíl změna životního prostředí, zejm. nahrazení lesních pásem savanami. Za prokazatelně první hominidy, které lze spojovat s vývojem rodu Homo, je možné považovat příslušníky rodu Australopithecus, kteří před 5–1 mil. let obývali afr. kontinent. Ohnisko dalšího vývoje je zřejmě spjato s gracilní formou – s Australopithecem afarensis, všežravým, vzpřímeným, dvounohým hominidem, který se dobře adaptoval na život v otevřené krajině a užíval první nástroje. V souvislosti s ním je možné mluvit o prvních zárodcích protokultury. O vzniku kultury jako specif. lidského způsobu adaptace k vnějšímu prostředí však lze mluvit až v souvislosti s tzv. oldovanskou industrií, jejímž tvůrcem byl první zástupce rodu Homo-Homo habilis (vých. Afrika před 2–1 mil. let). Standardizovaná výroba kamenných nástrojů (malých úštěpových nástrojů a větších primitivních sekáčů) je prvním kult. dědictvím lidstva. Pro genezi kultury je důležité i to, že Homo habilis programově zhotovoval první umělá přístřeší a žil v tlupách, které vykazují zárodky složitější soc. organizace.

Asi před 1,8 mil. let byl druh Homo habilis vystřídán evolučně pokročilejším druhem Homo erectus, který se z Afriky rozšířil do Euroasie. Mladší skupiny Homo erectus, žijící před 700–400 tis. lety, např. čínská forma Homo erectus pekinensis, evrop. forma Homo erectus paleohungaricus a afr. Homo erectus mauritanicus, jsou reprezentovány tzv. acheulvskou kulturou, pro kterou je typická širší škála zbraní a nástrojů (pěstní klíny, sekáče, škrabadla, sekery, kyje aj.). Morfologicky se Homo erectus mnohem více podobá modernímu člověku než Homo habilis, i když vykazuje některé anatomické opičí rysy, které již Homo habilis překonal (mohutné nadočnicové valy, silná, tlamovitě vystupující čelist, nízké čelo aj.). Homo erectus měl mnohem rozvinutější schopnost řeči, dokázal vyrábět širší škálu nástrojů, rozdělávat oheň a lovit četné druhy zvířat. Měl také vyšší lebeční kapacitu (v průměru 1000 ccm). Asi před 300 tis. lety mizí Homo erectus z lidské historie a na scéně se objevuje archaický Homo sapiens. Jeho zvl. vysoce specializovanou formou jsou tzv. klasičtí neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis), kteří před 130–135 tis. lety obývali během posledního zalednění nejen Evropu, ale i Střední východ a západní Asii. Byli to asi 170 cm vysocí, robustní lidé s mohutnou šíjí a vyvinutou muskulaturou, výborně adaptovaní k životu v drsných podmínkách pozdní doby ledové. Jejich lebka s mohutnými nadočnicovými oblouky, plochým temenem a mohutnými moláry skrývala mozkovnu s kapacitou mezi 1300–1700 cm. Neandrtálci žili v dobře organizovaných sběračsko-loveckých tlupách, dokázali nejen užívat, ale i rozdělat oheň a disponovali značným množstvím nástrojů a artefaktů, které se dnes souhrnně označují jako moustierská kultura. Archeologické nálezy naznačují, že pohřby mrtvých těl již byly spojeny s náb. obřady a rituály.

Přesto však klasičtí neandrtálci jako příliš specializovaná forma druhu Horno sapiens představovali slepou vývojovou uličku. Pro další evoluci člověka měli větší význam populace anatomicky moderních lidí, kteří se před 200–140 tis. lety zformovaly v subsaharské části Afriky a představují přímé předchůdce moderního člověka – Homo sapiens sapiens. Tento dnes jediný existující druh rodu Homo se před 35 tis. lety rozšířil nejen v Evropě, Asii a Africe, ale po moři dosáhl Austrálie a Oceánie a po pevninském mostu přes Beringovu úžinu vstoupil do Ameriky. Mladopaleolitičtí příslušníci Homo sapiens sapiens používali při lovu důmyslné léčky a širokou škálu kamenných a kostěných nástrojů, které vyráběli, v porovnání se svými předchůdci, mnohem dokonalejší technikou. V Evropě se postupně vystřídala řada svébytných loveckých kultur, které se neomezovaly jen na výrobu zbraní a nástrojů, ale produkovaly také první uměl. díla (vyřezávané sošky, rytiny, jeskyní malby apod.). Později již nedochází k žádným kvalitativním evolučním změnám. Druh Homo sapiens sapiens, evolučně stabilizovaný před 40 tis. lety, je proto možno biol. považovat za totožný se současným člověkem.

anthropogenesis anthropogénēse Anthropogenesis antropogenesi

Literatura: Beneš, J.: Člověk. Praha 1994; Conroy, G. C.: Primate Evolution. New York 1990; Darwin, Ch. R.: O původu člověka. Praha 1970; Howells, W. W.: Mankind in the Making. London 1967; Leakev, R.: Původ lidstva. Bratislava 1996; Martin, R. O.: Primate Origins and Evolution. Princeton 1990; Mazák, V.: Jak vznikl člověk. Praha 1977; Rousseau, C. J.: Primate Live History and Evolution. New York 1990; Simons, E. L.: Primate Evolution. New York 1972; Williams, B. J.: Evolution and Human Origins. New York 1973.

Václav Soukup