Antropologie (MSgS)

antropologie (MSgS) je, ryze etymologicky vzato, „vědou o člověku“, vědeckým studiem člověka. Lidská bytost studovaná z nejrůznějších aspektů, jakož i různé stránky lidské existence jsou však předmětem řady speciálních věd a specializovaných vědních disciplín, zejména biologie, psychologie a sociologie, i „mezních“ disciplín, jako je sociální a klinická psychologie, sociální biologie, ekologie atd. Antropologie ve vlastním slova smyslu je „nejobsažnější, předmětně, tematicky a metodologicky vnitřně diferencovanou vědou“ (J. H. Greenberg), jejíž předmět však nelze jednoznačně a jednoduše vymezit. Pojem antropologie je tedy spíše souborným označením pro komplex vědních disciplín, jež se předmětně jen zčásti překrývají, než názvem jedné vědy. Vyloučíme-li z tohoto komplexu výše uvedené specializované vědy, pak můžeme jako o antropologických disciplínách mluvit o: 1. filosofické antropologii, jejímž předmětem jsou obecné otázky postavení člověka v kosmu a ve společnosti, problémy smyslu lidské existence atd.; 2. fyzické antropologii, jež se zabývá některými biologickými aspekty lidské bytosti, tedy studiem člověka jako organismu, a jejímiž součástmi jsou lidská biologie, primatologie, antropometrie a biometrika; 3. sociální antropologii; 4. kulturní antropologii. Ke komplexu antropologických disciplín bývá někdy (zejména ve Spojených státech) řazena také archeologie, etnografie, etnologie, tzv. rasová psychologie a mnohdy i lingvistika.

Historicky nejstarší je přirozeně filosofická antropologie. V některých starších filosofických školách je však antropologická problematika přítomna jen nepřímo, těžiště je v orientaci na problémy přírody, boha či poznávacího procesu, v jiných naopak jsou tyto problémy pojednány explicite na úrovni úvah filosofických, etických i protosociologických. Proto se někdy ve filosofické tradici podle předmětného akcentu rozlišuje linie „ionsko-demokritovská“ a „sokratovsko-epikurovská“ (J. Cetl). Počátek moderní filosofické antropologie, tzv. antropologický obrat ve filosofii je spjat především s dílem Maxe Schelera, významné impulsy i pro marxisticky orientovanou filosofickou antropologii pak přinesl především existencialismus. Marxistická filosofie navazuje v tomto ohledu zejména na Marxovo dílo.

Fyzická antropologie (někdy se mluví o somatické antropologii) je přírodní vědou a její výsledky jsou pro sociologii významné do té míry, do jaké jsou sociální procesy ovlivněny biologickými činiteli, tzn. nakolik se faktory „čistě“ biologické mění v činitele biosociální. Předmětem fyzické antropologie je především studium toho, co je fyzicky lidským bytostem společné, jejím tradičním úkolem je pak studium — popis a výklad — fyzických variací uvnitř lidského druhu.

Stanovit rozdíl mezi kulturní a sociální antropologií a vymezit jednoznačně jejich předmět a vztah k sociologii je obtížné jak z důvodů věcných, tak terminologickosémantických (oba pojmy jsou odlišně významově fixovány ve Spojených státech a v Evropě).

Jedna z prvních diskusí o předmětu sociální antropologie byla zahájena v Anglii Johnem L. Frazerem (1902), který předmětně váže sociální antropologii — „jednu dílčí část studia společnosti“ — na výzkum počátečních fází společenského života a vnitřně ji člení na tu část, která se zabývá studiem obyčejů a věr „divochů“, a na část, která zkoumá relikty těchto obyčejů a věr, jak přežívají v myšlení a institucích „kulturnějších“ národů. Ve Frazerově pojetí se stále ještě projevují jisté prvky etnocentrismu, tedy pojetí, jež bylo později předmětem systematické analýzy a kritiky, podle něhož „kulturní vzorce naší skupiny jsou vyšší, hodnotnější než vzorce jiných skupin“ (Bell). Další diskuse byla výrazně ovlivněna durkheimovským sociologismem a skupinou soustředěnou kolem L'Année sociologique. Tak A. R. Radcliffe-Brown se v roce 1923 pokouší vést především metodologickou hranici mezi sociální antropologií na jedné straně a etnologií a psychologií na straně druhé. Cílem a smyslem sociální antropologie je stanovit obecné zákony, podle nichž se řídí procesy kulturního vývoje a změny. Základním metodologickým principem sociální antropologie je induktivní generalizace, jež nám umožňuje říci, „jak a proč se určité věci staly, tj. podle jakých zákonitostí proběhly“. Etnologie naproti tomu je metodologicky budována na bázi striktně historické metody a může tedy „pouze konstatovat, že se určité věci staly nebo že se možná či pravděpodobně staly“. Rozdíl mezi sociální antropologií a psychologií je pak dán, řečeno modernější terminologií, jejich referenčními rámci: „Psychologie se zabývá individuálním chováním v jeho vztazích k jiným individuím, zatímco sociální psychologie zkoumá chování skupin a jiných kolektivit v jejich vztazích k jiným skupinám.“ Sociální antropologie je tedy podle Radcliffe-Browna „studiem lidské společnosti, jež se realizuje systematickým srovnáváním společností různých typů se zvláštním zřetelem k jednodušším sociálním formám, jak se objevují mezi lidem prvobytných, divokých nebo preliterárních společností“. Důraz, který klade na studium sociální struktury a systému jako centrálního problémového okruhu sociální antropologie, vede až k jejímu praktickému ztotožnění se sociologií. Tato tendence je posílena nadto tím, že Radcliffe-Brown a zejména Branislaw Malinowski zdůrazňují význam funkcionální analýzy jako základního metodologického principu při studiu kultury. Malinowski ji charakterizuje takto: „Tato teorie se snaží vysvětlit antropologická fakta jejich funkcemi v různých stadiích kulturního vývoje, rolí, jakou hrají v integrálním kulturním systému, jejich vzájemnou adaptací v rámci daného systému na fyzické prostředí. Snaží se spíše rozumět podstatě dané kultury než spekulativně rekonstruovat její vývoj.“ Funkcionalistická koncepce v antropologii je tedy současně reakcí na kulturní evolucionismus, který v 19. stol. zejména pod vlivem idejí Darwinových významně ovlivnil antropologická studia (v USA obdobný trend reprezentoval Franz Boas a jeho škola), a na plochý difuzionismus. Tak např. německá škola kulturních okruhů (označovaná termínem Kulturkreislehre), reprezentovaná Ankermannem, Graebnerem, Schmidtem a Koppersem, se orientovala na studium „putování“ kulturních znaků, na procesy jejich přejímání v odlišných kulturních okruzích atd., nikoli tedy na „dnešní skutečnost jednotlivých kultur“ (Mali- nowski).

Pro starší diskuse o předmětu sociální a kulturní antropologie je tedy charakteristické: 1. snaha odlišit předmět této disciplíny od genetiky i předmětně příbuzných věd, zejména etnografie a etnologie; 2. klást důraz na metodologické odlišnosti; 3. neujas- něnost vztahu k sociologii; 4. nepřesné rozlišení sociální antropologie od antropologie kulturní. Pokud jde o vztah k sociologii, zdůrazňují dnes sociální a kulturní antropologové spíše podobnosti než rozdíly. John L. Fischer se domnívá, že rozdíl spočívá „ve specifických tradicích, zájmech a metodách práce“ a přes významný trend rozšířit sociálně a kulturně antropologická studia i na výzkum moderních, komplexních společností, předmětné těžiště je stále ještě v orientaci na „malé, neliterární společnosti“. Rozlišení kulturní a sociální antropologie je naopak nadále předmětem diskusí, přičemž lze identifikovat dvě výrazně odlišné tendence: první zdůrazňuje předmětnou odlišnost obou disciplín, druhá je spíše ztotožňuje a dvě označení pro tutéž vědu nahrazuje jedním termínem — sociokulturní antropologie. Tato druhá tendence, reprezentovaná např. A. L. Kroeberem či M. Titievem, vychází z předpokladu, že odlišení sociálního a kulturního systému je umělé a z poznávacího hlediska málo plodné a že tedy každý jev, který ve společnosti můžeme identifikovat, má obě charakteristiky — kulturní i sociální — současně. Pojetí, jež naopak chce uchovat distinkci mezi sociální a kulturní antropologií, se ovšem musí vyrovnat s ústřední otázkou, zda lze alespoň analyticky odlišit sociální a kulturní systémy a jevy a podrobit je samostatnému studiu. Takový důkaz lze vést asi takto:

1. Kultura je produktem sociální interakce, přičemž sociální systém lze definovat jako „ten aspekt činnosti, který je organizován kolem interakce plurality lidských individuí“ (Parsons). Sociální interakce je tedy podstatou sociálního systému, kultura je jeho produktem, který se, jakmile se objektivizoval, stává podmínkou a regulativem sociální činnosti a interakce. Definiční odlišení je tedy možné, i když evidentně předpokládá spjatost a vzájemné ovlivňování mezi oběma systémy, což je mnohdy vyjadřováno právě v pojmech „sociokulturní systém“, „sociokulturní jev“ apod.
2. Některé procesy probíhající v sociálních systémech jsou univerzální povahy, tzn. nejsou kulturně podmíněny. I když tyto jevy a procesy jsou spíše výjimečné než typické, lze jejich existenci pokládat za jedno z možných odůvodnění diferenciace mezi oběma typy systémů.
3. Konkrétní interakční systémy jsou nepřenosné, jsou konkrétní sociální realitou, která — ačkoli vykazuje jisté univerzální rysy — nemůže být reprodukována v jiném systému. Určité kulturní elementy naopak přenosné jsou, tzn. že ačkoli vznikly jako produkt určitého sociálního systému, mohou být přeneseny do systému jiného a kulturně jej podmiňovat.
4. Vzato historicky — „společnost je první a kultura přichází po ní, logicky i historicky společnost předchází kultuře“ (Biney). Toto tvrzení lze ostatně odvodit z Marxových a Engelsových myšlenek o antropogenezi, kde závislost (tedy následnost a vzájemné ovlivnění) mezi sociálními a kulturními jevy je formulována dosti jednoznačně.

Přijmeme-li možnost analytického rozlišení sociálního a kulturního systému, lze „za klíčový pojem kulturní antropologie pokládat pojem kultury a v definici kultury jsou pak implikovány jak její předmět, tak i základní metody“ (D. G. Mandelbaum). Východiskem je pak rozlišení mezi pojetím kultury v atributivnim a distributivním smyslu. V prvnim případě máme na mysli kulturu jako univerzální lidský a pouze lidský fenomén, který odlišuje lidský rod od zvířecího světa (proto se mluví někdy o tzv. generické kultuře), ve druhém pak to, že „lidská kultura se aktuálně manifestuje v obrovské varietě dílčích kultur, tj. ve zvláštním způsobu života velkých skupin lidí“ (Mandelbaum). Předmětem zájmu kulturní antropologie je spíše kultura v distributivním (či distinktivním) smyslu — tedy nikoli to, co je všem lidem jako lidem společné, nýbrž to, čím se jednotlivé velké skupiny lidí od sebe liší. Tím je určena i základní metodologická charakteristika této vědy: 1. tzv. holistický pohled, tedy snaha po komplexním zobrazení jednotlivých kultur; 2. práce v terénu (field Work), tedy získávání informací na základě přímého pozorování; 3. komparativní přístup, který má vyústit v popis a výklad rozdílů a podobností v chování lidských skupin, v němž se kultury manifestují, a podobností a rozdílů mezi kulturními elementy a procesy kulturních změn, jak byly v jednotlivých kulturách (sociokulturních okruzích) identifikovány.

Předmětem sociální antropologie, např. podle E. A. Hoebela, je „sociální chováni per se a jenom velmi okrajově technické aspekty materiální kultury“, jež jsou naopak ve středu zájmu kulturních antropologů. Cíle sociální antropologie jsou ovšem velmi podobné cílům antropologie kulturní, rozdíl je spíše v akcentech — sociální antropologie se totiž snaží pochopit a vysvětlit rozdíly v sociálním chování na základě komparativních studií sociálních vztahů a procesů, přičemž důraz je položen na ty vztahy, které jsou standardizovány a institucionalizovány. Typickými institucemi, jež jsou pak středem pozornosti sociálních antropologů, je rodina, manželství, příbuzenství, komplexy ekonomických a politických organizací, sociální kontrola včetně právních institucí a přirozeně morálka, náboženství, rituály atd. Historicky vzato — pokusy o komparativní studia institucionalizovaných sociálních vztahů počínají, pomineme-li Herodota, rozhodně u Montesquieua, Jense Krafta, Adama Fergusona a prvních deskriptivních etnografických pokusů, jak je reprezentuji např. J. F. Lafitau, ale i James Cook. Velký význam ve vývoji sociální antropologie mají i teoretická díla H. Mainea, J. J. Bachofena a samozřejmě L. H. Morgana, na něž kriticky navázal Engels svým dílem Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, jež může být právem pokládáno za jedno ze základních sociálně antropologických děl jak pro své předmětné zaměření, tak teoretické vyústění. Další významné osobnosti — Franze Boase, R. H. Lowieho, Radcliffa-Browna, Malinowského aj. — lze stěží jednoznačně přiřadit k té či oné disciplíně, jejich vklad do vývoje antropologického i sociologického myšlení je však trvalý.

Kdybychom se chtěli pokusit o charakteristiku současného stavu antropologických studií bez ohledu na „kompetenční“ spory mezi oběma orientacemi, pak ji lze shrnout (podle J. H. Greenberga) do těchto čtyř rysů.

1. Ačkoli nadále přetrvává orientace na studium jednoduchých, preliterárních společností, výrazně se projevuje tendence antropologicky zkoumat i oblasti s nekmenovým uspořádáním. Tradiční orientace na relativně či úplně izolovaná společenství je dnes také moderněji metodologicky zdůvodněna. Pro tato společenství je totiž charakteristická maximální divergence mezi jejich institucemi a těmi institucemi, jež jsou nám nejlépe známy z bezprostřední zkušenosti i sociologických analýz. To, že tyto společnosti jsou izolovány od moderních komplexních společností, ale mnohdy i navzájem, poskytuje bohatý antropologický materiál v podobě velkého množství historicky nezávislých příkladů řady variant a typů lidských sociálních organizací.
2. Na dosavadní tradici navazuje i trend, který pokračuje ve studiu kulturní evoluce, v neposlední řadě pod vlivem Leslieho Whitea a jeho ideje kumulativnosti kultury.
3. Ve snaze překonat přežívající zjednodušující geografický determinismus, tedy koncepci absolutizující význam vnějšího prostředí (v anglosaské literatuře se proto někdy mluví o „environtmentalismu“), se rozvíjí oblast sociální a kulturní ekologie. V díle Juliana Stewarda vedla tato orientace k návrhu typologie společnosti podle úrovně sociokulturní integrace, jež je dána úrovní ekologické adjustace na prostředí.
4. Pod vlivem sociologických přístupů prosazuje se i v antropologii snaha využít statistických generalizací zejména ve sféře srovnávacích studií (cross-cultural comparisons). Jako příklad lze uvést dílo G. P. Murdocka Social Structure nebo Whitingovy a Childovy studie o vztahu osobnosti a kultury. V této oblasti se prosazuje dosti výrazně i psychoanalytická orientace (např. v dílech Lintonových a Kardinerových).
5. Samostatný důraz se klade na studium tzv. kulturních univerzálií, jež bylo inspirováno jazykovým strukturalismem, konkrétně pak dílem R. Jacobsona, J. H. Greenberga aj. Tytéž myšlenkové zdroje najdeme i v antropologickém strukturalismu Claude Lévi-Strausse, pro kterého je charakteristická snaha analyzovat sociální instituce na základě vysoce abstraktních strukturálních vztahů. Mimořádná pozornost se pak věnuje modelům a modelování, bez zajímavosti není ani tzv. transformační teorie inspirovaná Noamem Chomským.

Samostatnou pozornost je třeba věnovat antropologickému studiu moderních společností, protože právě zde se antropologické přístupy nejvýrazněji stýkají s přístupy sociologickými a mnohdy je vůbec těžké vést nějakou „hraniční čáru“ mezi oběma oblastmi. G. P. Murdock vidí rozdíl mezi oběma přístupy v tom, že zatímco antropologie se orientuje na zjištění norem a hodnot, jež ve společnosti převládají, jsou explicite formulovány a jejich znalost se ve zkoumané populaci předpokládá, sociologie zkoumá faktické chování, jež nemusí mít odpovídající korelát v explicite formulovaných normách, hodnotách a vzorcích chování. Metodologicky by to pak znamenalo, že antropologie pracuje především metodou rozhovoru s kompetentními znalci kultury, zatímco sociolog především se statistickými procedurami s cílem podchytit „průměrné“, „normální“, tedy statistické chování. Ačkoli, jak konstatuje Kłoskowská, „rozlišení obou typů zákonitostí je odůvodněné a nutné, jejich odtržení a oddělené zkoumání různými disciplínami by bylo umělé a škodlivé“. Oba přístupy — antropologický a sociologický — tedy budeme pokládat nikoli za protikladné, nýbrž za komplementární, což předpokládá konkrétní kooperaci mezi badateli v obou disciplínách.

Antropologické studium moderních společností se (podle Raymonda Firtha) orientuje na pět základních problémových, tematických a předmětných oblastí.

1. Prvním krokem k „přenesení“ antropologických přístupů na terén moderních společností bylo studium lokální komunity (viz obec), jak je v americké společenské vědě reprezentují manželé Lyndovi a W. L. Warner a jeho spolupracovníci. Lyndových Middletown, jehož předmluvu napsal významný antropolog Clarck Wissler, má výrazné antropologické rysy. V úvodu k prvnímu svazku Yankee City Series (pětisvazkový přehled výzkumu lokální komunity, 1941—1945) píše Warner, že když se sešel v Austrálii s R. H. Lowiem a A. Radcliffem-Brownem, řekl jim, že jeho „hlavním cílem při studiu primitivního člověka je lépe porozumět člověku modernímu... Výzkum v Yankee City byl praktickým pokusem použít technik a idejí, jež byly rozpracovány sociálními antropology, abychom získali přesnější vědění o americké komunitě.“ Warner proto nevede žádnou ostrou hranici mezi sociology a sociálními antropology, které prostě pokládá za „komparativní sociology“. Antropologicky motivované výzkumy Warnerovy ostatně vyústily v sociologická zobecnění, jež jsou podána v Social Class in America (1949).
2. Sociologicko-antropologické studium lokálních komunit bylo dosti dlouhou dobu „americkou specialitou“. Pod vlivem Redfieldovým však byla provedena řada výzkumů vesnických komunit, inspirovaná v neposlední řadě vědomím podstatných rozdílností mezi komunitou městskou a vesnickou, a to prakticky na celém světě. Ačkoli Redfield spolupracoval se sociologickou školou chicagskou, jeho tradiční antropologické hledisko je patrné i z toho, že pro označení vesnické komunity a primitivních společností používal téhož termínu „folk“.
3. Další oblastí průniku antropologie a sociologie je to, co někteří autoři nazývají „etnografií moderních institucí“. Do této kategorie jsou pak řazeny studie i čistě sociologické, jako např. známé Mayovy výzkumy v průmyslovém podniku, studie filmového průmyslu (Powdemaker, 1950), známý Whyteův výzkum restauračních podniků (1948), ale i šetření provedená v nemocnicích, na psychiatrických klinikách atd. O takovou antropologickou syntézu těchto institucionálních studií se pokusil v roce 1955 Garding v práci The Social Antropology of American Industry.
4. Mezi nejatraktivnější oblasti sociální antropologie orientované na výzkum moderních společností patří studie „národního charakteru“, jejichž podstatu charakterizovala Margaret Meadová: „Studie národního charakteru se snaží načrtnout způsob, jak je určité chování reprezentováno v intrapsychické struktuře jednotlivých členů dané kultury, přičemž spojuje kulturní teorii s teorií psychologickou (především s teorií učení, Gestaltpsychologií, freudovskou psychologií a studiemi dětského vývoje) v novou psychokulturní teorii, jejímž cílem je vysvětlit, jak lidské bytosti ztělesňují kulturu, jak se jí učí a jak ji prožívají.“ Tato badatelská orientace má své předchůdce ve velkých historiograficko-sociologických koncepcích, jež se snažily postihnout „charakter epochy“, „ducha doby“, „mentalitu národa“ atd., tedy v takových dílech, jako byla klasická Burckhardova práce o italské renesanci, Hamiltonovy studie o klasickém Řecku, Tocquevillovy úvahy o Americe atd. Není bez zajímavosti, že právě tato orientace, odsuzovaná zejména radikálními empiriky jako spekulativní a vyháněná proto na okraj vědy, byla znovu oživena na základě praktických potřeb, jež vyvolala v život druhá světová válka, jejíž vedení se bez určitých, více či méně vědeckých úvah o „mentalitě“ protivníka či spojence neobešlo. První prací této kategorie byla kniha M. Meadové s příznačným titulem And Keep Your Powder Dry, An Antropologist Looks at America (1942). Ruth Benedictová vydává knihu o japonské kultuře Chryzantéma a meč (1946), Meadová spolu s Métrauxovou píše práci o národním charakteru francouzském (1954) atd. Vzniká řada dílčích studií o etnických a lokálních skupinách (např. východoevropských Židech, Mormonech apod.) a v roce 1949 se objevuje jedna z prvních prací věnovaná Rusku — kniha G. Gorera a J. Rickmana Lid velkého Ruska. Sovětská společnost, „ruská mentalita“, „sovětský občan“ se pak stávají ústředním tématem této orientace, přičemž základní sledované cíle jsou ovšem nejednou mimovědecké. Výsledky výzkumů a analýz se stávají součástí „psychologické strategie“ ve vedení studené války, jsou podkladovým materiálem pro vojenské a zahraničně politické experty a mnohdy slouží otevřenému antisovětismu. V 50. letech byly založeny speciální ústavy pro „sovětologická studia“, pro „kremlologii“ atd., např. Russian Research Center při Harvardské universitě. Mezi takto tematicky orientované práce, jež si však zachovávají alespoň elementární míru objektivity, patří zejména díla Inkelese, např. Veřejné mínění v Sovětském Rusku (1952), Sovětský občan (spolu s R. A. Bauerem, 1959), Sovětská společnost (sborník sestavený spolu s K. Geigerem, 1961) atd. Většina prací z oblasti výzkumu „národního charakteru“ však byla podrobena ostré a oprávněné kritice především z metodologických hledisek. Základním zdrojem „přímého“ vědění např. o sovětské společnosti byly totiž mnohdy výpovědi emigrantů, kteří dávno ztratili s vlastí kontakt, politických běženců, jejichž informace jsou, mírně řečeno, neobjektivní, dobrodruhů, ale i kriminálních živlů, jež nemohou reprezentovat žádný „národní charakter“. Z těchto a dalších důvodů byl vypracován průzkumný projekt „studia kultury na dálku“, který měl alespoň částečně eliminovat evidentní nedostatky dosavadních studií tím, že kromě interview s osobami, jež opustily z různých důvodů studovanou zemi, se měla věnovat přiměřená pozornost detailní analýze kultury jednotlivých společností, a to především tzv. popular culture, tedy analýze běžně čtené literatury, časopisů, vtipů, filmu apod. Při těchto analýzách se pak rozsáhle využívá sociologických vyhodnocovacích postupů, např. obsahové analýzy.

Sociální i kulturní antropologie jsou vědní disciplíny, jež prakticky od samého počátku byly výrazně společensky angažovány, což vyústilo v institucionalizaci tzv. aplikované antropologie. Zhodnocení charakteru sociální angažovanosti a ideologicko- politických implikací antropologických disciplín nemůže být — ostatně jako i v případě jiných společenských věd — jednoznačné. Výsledků antropologických studií využívaly koloniální mocnosti, zejména Velká Británie, poprvé se antropologové angažovali v rolích expertů v jihoafrické válce v letech 1899—1902, řada antropologů spolupracovala na přípravě koloniální administrativy (např. Malinowski přispěl svou ideou tzv. „indirect role“, jež umožňovala koloniálním úředníkům prakticky využít antropologického studia ovládaných společností), podíleli se na projektech pro bývalé Belgické Kongo atd. Některá studia „národního charakteru“ byla využita k antisovětským cílům (např. v díle Brzezińského), k vedení psychologické války apod. Na druhé straně však právě na bázi kulturní antropologie byla poprvé vyslovena detailně fundovaná kritika rasových teorií, odmítnut etnocentrismus, byla provedena kritika koncepcí zásadní psychické odlišnosti tzv. preliterárního člověka od člověka moderního (jak ji prezentuje část díla L. Lévy-Bruhla). Toto snažení vyústilo v kolektivním díle, na němž se podíleli např. O. Klineberg, L. C. Dunn, C. Lévi-Strauss aj., jež vydalo UNESCO, Rasová otázka z hlediska moderní vědy.

V Československu ani jiných socialistických zemích se sociální a kulturní antropologie jako samostatné vědní disciplíny nerozvíjejí, jejich předmět je však součástí badatelského zájmu etnografie, odvětvových sociologií i obecné sociologie. Rozsáhlý empirický materiál i některé výzkumné postupy rozpracované v rámci západní antropologie jsou však předmětem systematického zhodnocování a přehodnocování na marxistické teoreticko-metodologické bázi. V posledních letech byla v ČSSR ustavena pod vedením Karla Máchy skupina pro tzv. integrální antropologii. Tato badatelská oblast není ovšem identická s „klasickou“ sociální a kulturní antropologií, není motivována snahou institucionalizovat „novou“ vědní disciplínu, nýbrž v maximálně možné míře integrovat vědění o člověku roztříštěné v řadě speciálních věd v relativně ucelený systém.

Literatura: Bauman Z., Kultura i spoleczeństwo, Warszawa, 1966; Benedict R., Patterns of Culture, 1934, polsky 1966; Herskovits M. J., Cultural Antropology, New York, 1955; Kłoskowska A., Masová kultura, Praha 1967; Kroeber A. L., Antropology, Race, Language, Culture, Psychology, Prehistory, New York, 1948; Kroeber A. L., Antropology Today, Chicago, 1953; Linton R., Kardiner A., Individual and His Society, New York, 1939; Mead M., Antropology, Princeton, 1964; Murdock G. P., Social Structure, New York, 1949; Rasa a nauka, Warszawa, 1961; Redfield R., Peasant Community and Culture, 1956; White L. A., The Evolution of Culture, New York, 1959.

Miloslav Petrusek

---

Viz též heslo antropologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)