Antropologie strukturální

Verze z 11. 12. 2017, 17:01, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

antropologie strukturální – směr v soc. a kult. antropologii opírající se o metodologii strukturalismu. Podle pojetí struktury, které převzaly spol. vědy z význ. objevů přír. věd (P. S. Laplace ve fyzice, D. I. Mendělejev v chemii), lze definovat každý spol. jev z hlediska místa, které zastává ve sledovaném celku, pro který je charakteristické vnitřní uspořádání. Předmětem zkoumání je tedy systém, jehož části jsou navzájem spojeny tak, že změna jednoho prvku může mít za následek změnu ostatních prvků. Metoda výzkumu se pak rozpadá do tří etap: 1. empir. pozorování skutečnosti; 2. sestavení modelu; 3. analýza jeho vnitřní kompozice. A.s. vychází ve své metodě výzkumu z výsledků bádání v oblasti strukturální lingvistiky. F. de Saussure na jedné straně, S. N. Trubeckoj a R. Jakobson (v čele tzv. Pražského lingvistického kroužku) na druhé straně ukázali, že má-li být jakýkoliv výzkum z hlediska jazykového vývoje smysluplný, musí být jazyk nejprve definován jako spec. lidská instituce, jako prostředek komunikace mezi lidmi, a pak teprve lze uvažovat o zákonitostech jeho změn, příp. vývoje. Výsledky strukturální lingvistiky byly natolik význ., že je antropologie mohla převzít jako metodol. nástroj zkoumání a především se mohla při svém empir. výzkumu opřít o jazyk jako zákl. realitu. Je-li pravda, že každá společnost je systém, uvnitř kterého dochází neustále k interakcím na různé úrovni, pak výměna fonetických znaků jako nositelů informací představuje nejobecnější soc. instituci. Přestože množství výměn mezi jedinci a skupinami může být obrovské (výměny statků a služeb v oblasti ekon., výměny žen v oblasti příbuzenských vztahů atd.), všechny mohou být přímo či nepřímo vyjádřeny v jazyce, který tak představuje privilegovaný systém výměn. Podobně jako strukturální lingvistika, která poukazuje hlavně na soc. potřeby zabezpečující jazyk jako hlavní prostředek komunikace lidských jedinců a kolektivů a odmítá historizující pohled na vývoj lidských jazyků, snaží se a.s., navazujíc na práce F. Boase a M. Mausse, dokázat, že jednotlivé společnosti nepředstavují určitá stadia lidského vývoje, ale reprezentují celek soc. funkcí (náb., ekon., příbuzenských apod.), které jsou nezbytné pro chod společnosti a odpovídají její duchovní úrovni. A. R. Radcliffe-Brown ukázal poprvé na empir. materiálu, že soc. funkce vycházejí z potřeb, které společnost pociťuje na individ. i kolekt. úrovni, a společnost tím, že si tyto potřeby uvědomuje, determinuje své instituce.

Protože a.s. je také vědou popisnou, pečlivě studuje empir. materiál, zkoumá jej, třídí, ale pokouší se jít ve své metodě dál. C. Lévi-Strauss vytváří na podkladě empir. materiálu modely, na kterých se snaží: 1. vysvětlit koherenci soc. systémů tzv. primitivních společností v oblasti příbuzenství; 2. představit myšlení přírodních národů jako duchovní systém, který pracuje s klasifikačními soustavami stejně dobře jako věd. myšlení; 3. zdůraznit soc. potřeby, které mají bezprostřední vliv na vznik takových institucí, jakými jsou mýtus, obřad, hra apod. Vytváření modelů má především intelektuální význam: na miniaturním rozměru skutečnosti si lze ověřit a objasnit vztahy mezi jednotlivými prvky složitého systému, jímž je každá lidská společnost (ať je její demogr. rozměr jakýkoliv), které jinak naší pozornosti unikají. I když model odráží zákl. vztahy mezi spol. potřebami a soc. institucemi, jež jsou empir. postižitelné, je jeho vnitřní kompozice skrytá a odhalení jejích dynamických prvků vede ke zjištění nevědomé povahy některých soc. procesů. Podle Lévi-Strausse vztah mezi biol. potřebami společnosti a jejími soc. institucemi je ve své podstatě vztahem mezi přírodou a kulturou. Jazyk v tomto vztahu představuje prostředníka, který svými mechanismy definuje možnosti, mezi nimiž si člověk jako soc. bytost vybírá, aby byl schopen komunikovat s přírodou, s bohy, s lidmi i sám se sebou.

structural anthropology anthropologie structurale strukturelle Anthropologie antropologia strutturale

Literatura: Boas, F.: Race, Language and Culture. New York 1940; Lévi-Strauss, C.: Anthropologie structurale I. Paris 1958; Lévi-Strauss, C.: Anthropologie structurale II. Paris 1973; Mauss, M.: Le don. Paris 1925; Radcliffe-Brown, A. R.: Method in Social Anthropology. Chicago 1958; Rombach, H.: Structur-anthropologie. „Der menschliche Hensch“. Freiburg 1987.

Zdeněk Justoň