Aspirace

aspirace – (z lat. aspirare = přivanout, přispívat, usilovat o něco) – hovorový termín ustálený v řadě jazyků, jehož nepřesným čes. synonymem je „tužba“ (nikoliv „touha“, vyjádřená angl. „desire“, fr. „désir“) a který v širší s-gické interpretaci vyjadřuje specif. formu orientace subjektu citově vázaného k dosažení určitého objektu, k uskutečnění určité soc. změny či přeměny. Ze sociálně psychol. hlediska jde o problematiku aspirační úrovně, která vychází z rozlišení mezi úrovní výkonu, úspěšnosti a očekávání, tedy vlastní úrovní a., která je dána tím, co by jednající ve svém jednání chtěl dosáhnout. Vzdálenost mezi a. a skutečným výkonem je u téhož subjektu relativně stálá, ale mění se citelně s každým subjektem v závislosti na jeho psych. a soc. charakteristikách. Závisí zejm. na představě o subjektu, o sobě a na stupni jeho sebedůvěry, na charakteristikách skupin, k nimž náleží, na charakteru společnosti a znacích spol. subkultury i celospol. kultury. Tak např. výsledky výzkumů potvrzují, že pro příslušníky záp. civilizačního okruhu i příslušníky některých jiných společností je charakteristická výrazná vůle učit se a dosahovat, zlepšovat vlastní výkon. Svým významem se tudíž problém aspirační úrovně řadí k otázkám činnostních motivací. Počátky problematiky aspirační úrovně jsou spojovány se studií F. Hoppeho (1930) a zejm. s pracemi K. Lewina a příslušníků jeho školy. Výsledky výzkumu aspirační úrovně shrnuli K. Lewin, T. Dembo, L. Festinger a P. S. Searsová v r. 1944. Laboratorní experimenty, v nichž se aspirační úroveň zkoumá, vykazují zpravidla tuto strukturu: pokusná osoba plní určitou úlohu, která může být ohodnocena určitým počtem bodů; po prvém pokusu je jí položena otázka, jakého skóre chce příště dosáhnout; osoba provede další pokus a sleduje se, zda reaguje na dosažený výkon s pocitem uspokojení nebo neúspěchu, což zároveň určuje úroveň úkolů v dalších pokusech. Především ale jsou tyto reakce hlavními výchozími empir. daty pro analýzu a.

Problémy aspirační úrovně jsou často vymezovány podle Lewinovy teorie pole, v níž důležitou úlohu hrají dynamické pojmy „pole“, „napětí“, „síla“, „pohyb“, „valence“ aj. Valence se definuje jako pole, v němž všechny síly směřují k určité oblasti nebo se od ní odvracejí, jinak řečeno, je to intenzita přitažlivosti určitého objektu v silovém poli, která představuje určitou „výzvu“ k zásahu do topologie pole. Valence jakéhokoliv stupně obtížnosti se rovná součinu dvou veličin: valence dosáhnout úspěchu a subjektivní pravděpodobnosti úspěchu, od něhož se odečítá součin valence neúspěšného výsledku a subjektivní pravděpodobnosti neúspěchu. Aspirační úroveň je tím větší, čím větší je rozdíl mezi součinem hodnot vyjadřujících přitažlivost úkolu a subjektivní pravděpodobnost úspěchu a součinem obdobných hodnot pro neúspěch. Aspirační úroveň je určena úrovní zkoušky, která má nejvyšší pozitivní valenci. Opíraje se o tzv. teorii aspirační úrovně vypracoval J. W. Atkinson (1964) obecnou teorii výkonnostní motivace. S-gická linie rozpracování problematiky a. se neomezuje na kontext výkonových motivací, ale chápe a. jako specif. psychosoc. proces srovnatelný s podobnými procesy, jakými jsou např. potřeby, zájmy, touhy (désir), hodnoty nebo představy. P. H. Chombart de Lauwe zkoumá v řadě svých prací vývoj a vlivy a. právě ve spojitosti s úhrnem těchto procesů, což umožňuje klást důraz na subjekt – lidi, činnost, komunikaci mezi lidmi, na růst uvědomělosti, na duchovní život lidí. Subjektivita lidí se nevyjímá z objektivního či materiálního kontextu, situuje se do oboustranné interakce mezi prožívanou zkušeností a institucionálními soustavami, nicméně chápe se jako rozhodující měřítko věci a jako hlavní zdroj progresivní spol. změny. Subjektivita lidí a zejm. a. představují podle Chombarta hlavního operátora v psycho-socio-kult. dynamice, která tuto pokrokovou změnu zprostředkovává. Chombart de Lauwe klade důraz na specifičnost jednotlivých psychosoc. procesů, brání se tendenci smazávat rozdíly mezi nimi nebo je redukovat na pouhá analytická rozlišení. Potřeby charakterizuje dvojí nutností: životní (biol.), a soc. závažností. Pozornost věnuje zejm. odchylkám či rozlukám mezi pociťovanými potřebami znevýhodněných vrstev a interpretací potřeb mocenskými centry. Ve vymezení zájmů sdílí běžné rozlišení: zájmy v subjektivních aspektech, „o něco“, odlišuje od zájmů v objektivním smyslu, „na něčem“, které spočívají v hledání výhod, užitku, zisku, jež je možno vytěžit z určité situace, činnosti, spojenectví, trhu.

Pro Chombartův popis subjektivity je vedle a. důležitý pojem touhy (désir). Autor se snaží obsáhnout a asimilovat psychoanalytické pojetí touhy, které klade důraz na návrat k dřívějšímu prožitku, k libosti prožité v dětství, potlačené do nevědomí. Vedle tohoto pojetí touhy jako výrazu narcistní sebelásky, jako do minulosti obráceného regresivního procesu, jako hledání ztraceného prožitku, se však snaží najít místo pro jiné formy a jiné aspekty touhy. Situuje ji na křižovatku dvou dichotomicky určených os: jedna z nich spojuje jako protiklady empatickou, tj. na spolucítění s druhým založenou komunikaci s agresivitou, druhá je určená polyregresí (obrácením do minulosti) a a. (orientované do budoucna). Tento přístup dovoluje autorovi, aby mluvil o dvou revolucích touhy, které se v současnosti střetávají. Touha sama podle autora nestačí orientovat lidi přesně v určitém směru. Tuto úlohu autor přisuzuje právě a., kterou definuje jako „psychosociologický proces“, jímž je toužící subjekt (jednotlivec nebo skupina) přitahován k určitému předmětu, blízkému či vzdálenému, který si uvědomuje prostřednictvím obrazů, představ, symbolů, proces, který přispívá k definování a orientování „činnostního projektu“. A. tak vysvětluje jako svého druhu syntézu touhy a představy. Je zřejmé, že explicitní vymezení a. je u Chombarta velmi široké, na obecné rovině zahrnuje v podstatě všechny orientace a činnosti, k nimž subjekt afektivně tíhne a které jsou určitým způsobem interpretovány a zaměřeny na dosažení určitých cílů. Přitom však Chombart ve svých konkrétních analýzách privileguje orientace a činnosti, které vyjadřují „postup vpřed“, mají vzestupný hodnotový charakter, jsou spjaty s aktivním sebevyjadřováním a sebeuskutečňováním subjektu, s intenzívní komunikací, s orientací na zlepšení životních podmínek, s omezováním mocenských procesů, a v nichž se projevuje zájem lidí o problémy existenciální, fil. náboženské. Pojem a. je tu provázen silnými hodnotovými významy (viz hodnoty). Autorova příliš široká definice a. dovoluje vztáhnout charakteristiky a. na široký okruh orientací a činností a současně implicitně privilegovat v jejich analýze aspekty „vzestupu“, které ale nejsou vlastní všem nebo alespoň ve stejném smyslu a stejné míře. Krátké spojení mezi velmi širokým a specif. pojetím a. dovoluje, aby vzestupný, aspirační, emancipační charakter činnosti byl zakotven již na obecné antropol. úrovni, na křižovatce touhy a představ.

Chombart de Lauwe si uvědomuje, zejm. v pozdějších pracích, že a. a její realizace nejsou vždy pozitivním procesem, jak by se mohlo na prvý pohled zdát, avšak jeho kritická analýza se omezuje na odkazy k manipulování a. zvnějšku. Nedoceňuje, že kombinace touhy a představ může vést ke kvalitativně odlišným formám orientací a činností. O a. ve vlastním slova smyslu lze mluvit jen tam, kde orientace a činnosti subjektu již nesměřují jen k reprodukci známého a dosaženého, ale kde subjekt vycházející z vlastní hodnotové soustavy, v závislosti na své interpretaci situace a s ohledem na své činnostní možnosti, afektivně tíhne k uskutečnění vyšší, dosud nedosažené úrovni činnosti a životních podmínek. A. předpokládají inovaci, růst motivací – i když jsou úzce spjaty s hodnotami, situují se přímo do kontextu motivačních procesů a vyjadřují se v konkrétních, nikoliv všeobecných termínech hodnotových postulátů. Chombartova s-gická koncepce nepochybně odráží dobu a místo, v níž se utvářela. Vychází z kritiky soc. systémů současných západních demokracií, v určitých směrech zjednodušené; soc. skutečnosti a projekty činnosti měří osobním, duchovně zakotveným hodnotovým systémem a představami, kterým často nejsou vzdálené některé antropol. a humanistické koncepce mladého K. Marxe. Při rozvíjení svých myšlenek se Chombart střetá na jedné straně s těmi, kteří obhajují kap. základnu moderních společností, na druhé straně se dostává do opozice k ortodoxnímu marxismu a strukturomarxismu, pro něž „člověk“ či „lidé“ jsou jen nositeli spol. vztahů a třídních zájmů a „historie je procesem bez subjektu“. Je to příklad toho, že fil.-ideol. volby jednotlivých proudů působí na koncepci sociologické teorie a do značné míry také na metodol. projekty. Hlavní přínos prací Chombarta de Lauwe netkví v kategoriálních analýzách, ale v početných empir, výzkumech, které zkoumaly konkrétní hist. podoby a., představy a jiné psychosoc. procesy v různých oblastech spol. života, jako je rodina, vzdělání, věkové skupiny, postavení žen, město atd., a v různých společnostech (fr., lat.am. a některých afr. společnostech, kom. společnostech atd.). Většina z těchto prací kombinovala s-gické, etnologické a psychosociol. přístupy.

aspiration aspiration Bestrebung aspirazione

Literatura: Abouhamad de Hobaica, J.: Los Hombres de Venezuela, sus necesidades, sus aspirationes. Caracas 1970; Deutsch, M. – Kraus, R. M.: Theories in Social Psychology. N.Y., London 1965; Hoppe, F.: Erfolg und Miserfolg. Psychologische Forschung, 14, 1930; Chombart de Lauwe, P. H. ed.: Aspirations et transformations sociales. Paris 1970; Chombart de Lauwe, P. H.: La vie quotidienne des familles ouvrieres. Paris 1956; Kaláb, M.: Intérets et aspirations. In: Robaye, F.: Niveaux d'aspiration et d'expectation. Paris 1957; Strmiska, Z.: Aspirations et orientations de valeur. In: Chombart de Lauwe, P. H. ed.: Aspirations et transformations sociales. Paris 1970.

Zdeněk Strmiska

---

Viz též heslo aspirace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)