Avantgarda umělecká
avantgarda umělecká – výraz dnes běžně používaný bud pro všechno novátorské, nekonvenční, více či méně „šokující“ umění, nebo pro umění a umělce nových meziválečných uměl. hnutí. A.u. je významovou paraleou avantgardy spol., polit., věd., podobně obsahově variabilní a hist. determinovanou. Pojem a.u. se dříve používal hlavně v levicových uměl. kruzích, počínaje saint-simonisty (poprvé jej lze najít u O. Rodriguese v L'Artiste, le savant et l'industriel, 1825). Jejich představitelé požadovali, aby umění bylo především avantgardou společnosti, protože jeho účinek je nejrychlejší a nejbezprostřednější, protože se obrací k imaginaci a k citům lidí. Aby tuto úlohu mohlo plnit, musí být nositelem obecných idejí a obracet se k mnoha lidem. Už v tomto pojetí je naznačeno několik obecných rysů a.u.: požadavek spjatosti umění se životem, se společností (opozice proti lartpourlartismu), dynamický charakter, sugestivnost působení a přítomnost ideol. prvků. Vyhraněnějším způsobem se začal pojem a.u. používat až ve 20. st. k označení konkrétních uměl. proudů a skupin a k jejich sebeidentifikaci. Pojem se stal synonymem pokrokovosti, bojovnosti, novátorství, angažovanosti v umění. Ke komplexnějšímu vyhodnocení avantgardních hnutí dochází po 2. svět. válce, a to zejm. u s-gicky orientovaných it. historiků umění (např. R. Poggioliho, G. de Torrega a M. de Micheliho), také ale v bývalé NSR a v Polsku (v anglosaských zemích jen velmi málo). V Bruselu byl zřízen s-gicky fundovaný Centre d'études des avant-gardes littéraires.
Vyvinula se různá pojetí a.u., která lze shrnout do 4 skupin: 1. Široké hist. pojetí zdůrazňuje vazbu na kategorii změny. Charakter a.u. mají zárodky jakéhokoli nového uměl. proudu v rámci stávajícího oficiálního umění. Každé „skutečné“ umění bylo tedy původně avantgardní, dokud nebylo akceptováno širokou veřejností, formálně institucionalizováno a oceněno, pokud se stavělo proti stereotypům a zvyklostem, bralo na sebe riziko experimentu, předznamenávalo myšlenky a pocity budoucí generace. 2. Při zachování rysů prvního pojetí je pojem a.u. někdy rezervován jen pro tzv. moderní umění, které se nejčastěji datuje od 60. l. 19. st. nebo až od počátku 20. st. a týká se prakticky období, kdy se předěly v historii umění zdají být ostřejší a jeho opozice vůči společnosti výraznější než kdykoli předtím. Toto překrytí pojmů vede někdy k závěru, že termín a.u. je zbytečný. 3. Specifičtější pojetí staví a.u. především na demonstrativním odporu proti konzervativním hodnotám a postojům v oblasti uměl. vyjádření a na skup. aktivitě, přičemž důraz na heuristické a experimentální prvky trvá. Revolta proti etablovanému umění přerůstá ale zákonitě v revoltu proti obecnějším kult. vzorům a proti jejich nositelům, v „épater le bourgois“. Důležitým médiem provokativního sdělení se vedle vlastní uměl. tvorby stávají kolektivní uměl. manifesty a různé formy veř. vystoupení. Podle tohoto pojetí nelze do a.u. zařadit individ. uměl. vzpoury vysoce originálních osobností (např. F. Kafky, J. Joyce, M. Prousta), a to ani představitelů revol. romantismu, z jehož půdy a.u. vyrostla, a na druhé straně sem nepatří ani skupiny postavené na ideologiích úniku od skutečnosti (k primitivismu, dekadenci, mysticismu). Kritériím odpovídají v 19. st. především impresionisté, na začátku 20. st. hnutí kubistické, expresionistické a konstruktivistické, a zejm. pak futurismus, dadaismus a surrealismus. 4. Poslední 3 jmenovaná hnutí reprezentují tzv. velkou či klasickou avantgardu a zároveň takové chápání pojmu a.u., kdy se vzpoura obrací přímo proti zákl. hodnotám a institucím společnosti a dostává se do vysoce exaltovaných negativizujících poloh, ideol. komponenta převáží nad estetickou, programy přerůstají v aktivní polit. postoje, revolta se mění v revol. postoj, umění je integrováno přímo do života (propojují se vzájemně jednotlivé uměl. žánry a výrazně se inovují prostředky), hnutí představuje životní názor a vytváří životní styl, resp. kontrakulturu. Avantgardní umělecké komunity mívají uzavřené struktury, rigidní pravidla skup. života a řadu rysů spol. sekty. V jejich inspirativním ovzduší vznikají silně sugestivní individ. a kolekt. díla (atmosférou avantgardních skupin prošla, byť jen krátce, většina velkých umělců 20. st.). Vrcholnou formu představuje surrealistická avantgarda, jejíž historie je nejdelší a nejbohatší. Řada a.u. dočasně inklinovala k marxismu a splývala s jeho polit. avantgardou. Většinou ale došlo dříve nebo později buď k roztržkám (případ surrealismu), nebo k zániku uměl. hnutí (případ rus. futurismu). Rysy soc. anarchismu, které jsou pro a.u. typické, nelze skloubit s přísnou disciplinovaností revol. Polit. stran, které navíc od umělců vyžadovaly úplné ideol. a programové podřízení a dříve nebo později zavrhly i avantgardní způsoby uměl. vyjádření a nahradily je soc. realismem, který má blíže k akademismu.
Specif. je situace meziválečného Československa, kdy došlo k neobyčejně úzkému a poměrně dlouhodobému sepětí a.u. s marxismem a přímo i s kom. stranou. V čes. i slov. a.u. od začátku převládaly konstruktivní prvky nad destruktivními, nihilistický dadaismus byl zastoupen životem okouzleným poetismem, který neměl daleko k tzv. sociálnímu umění. Na bázi avantgardních idejí se levicová intelektuální elita sdružovala v Devětsilu a později v LeFu a s velkým programovým důrazem zasahovala i do životního stylu společnosti (projevilo se to i velkou rolí divadla a architektury, specif. byl i avantgardní vklad čes. strukturální lingvistiky, resp. Pražského lingvistického kroužku). Čeští umělci se demonstrativně hlásili k avantgardě (vycházel dokonce časopis Avantgarda, na Slovensku vznikla Avantgarda 38), a to přes určitou názorovou rozrůzněnost, která se vyhrotila zejm. v tzv. generační diskusi.
Druhá svět. válka avantgardní kolekt. aktivity umrtvila a pokračování a.u. po válce se stalo problematickou záležitostí. Hovoří se o „konci avantgardy“: v atmosféře všeobecného rozpadu integrativních ideologií na západě a stalinistické intolerance na východě, v době „krize kritérií“ už nemohou vznikat nové kompaktní teor. modely na rozhraní umění a života, ani vnitřně integrované uměl. skupiny, smysl ztratila provokace i skandalizace, protože nebudí patřičnou odezvu. Předválečné avantgardní umění a většinou i to, které jde s různou mírou epigonství v jeho šlépějích (zejm. různé druhy „ne-umění“), bylo veř. míněním záp. demokracií absorbováno, dostalo se do oběhu zboží a idejí jako cenná hodnota a nejrůznější formy dadaistických a surrealistických recesí se staly běžnou součástí života společnosti. Každé uměl. avantgardní hnutí dříve nebo později vplyne do spol. vědomí a ztratí charakter „předvoje“. Jeho vklad do historie umění i společnosti je jedinečný, neopakovatelný, ale také rozporný. V hodnocení významu a.u. se vyskytují i negativní odsudky, zdůrazňující rysy obrazoborectví a destrukci, labilizaci spol. vědomí, směřování k dehumanizaci a voluntarismu, k zahubení tradiční kultury západu (viz např. A. J. Toynbee, R. Poggioli). Hlásit se k pozitivnímu dědictví a.u. dnes znamená spíše akceptování takových obecných nadčasových principů, jako je princip objevu, experimentu, autenticity a kritičnosti, ale i vytváření celistvých teor. modelů, respektování ducha dialektiky, inspirační síly kolekt. media a individ. odvahy.
art avant-garde avant-garde artistique künstlerische Avantgarde avanguardia artistica
Literatura: Avantgarda známá a neznámá, sv. I.–III. Praha 1970–1972; Effenberger, V.: Konec avantgardy. In: Realita a poesie. Praha 1969; Gazda, G.: Avangarda, nowoczesność i tradycja. Łódź 1987; Micheli, M.: (1959) Umělecké avantgardy 20. století. Praha 1964.