Beatnici

Verze z 11. 12. 2017, 18:01, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

beatnici – (z angl. beats, beatniks = zbití, ztracení, zavržení) – pojmenování stoupenců jednoho z prvních a nejznámějších poválečných hnutí mládeže, které vytvořilo specif. subkulturu a na něž pak navázala další generační hnutí. Na rozdíl od těch následujících mělo výraznou liter. komponentu. B. se objevili začátkem 50. l. v San Francisku, druhým jejich centrem se stal New York. Většinou pocházeli ze zámožnějších středních vrstev a představovali vzpouru proti generaci rodičů, kteří spoluvytvářeli prosperitu poválečné Ameriky, proti ideologii práce, kariéry, konzumu a spokojeného rodinného života, proti polit. pragmatismu, rozrůstající se masové kultuře a oficiální (dominantní) kultuře vůbec. Proti těmto hodnotám stavěli b. individ. svobodu a spontaneitu, životní styl nezávislý na penězích a majetku, který demonstrovali prostým a mírně zanedbaným zevnějškem (džíny, barevné košile, často vousy), nechutí ke všem spol. konvencím, tuláckým způsobem života, volnou láskou, tolerancí homosexuality a drog, ale také soucitem s trpícími a poníženými, s barevným obyv. Ameriky. Podobně jako hippsteři byli b. fascinováni tzv. černým jazzem (zejm. b-popem Charlie Parkera a cool-jazzem Milese Davise a Neala Cassadiho). B. vytvářeli praktickou variantu „životní filozofie“ existencialismu, žili „ze dne na den“, vysoce hodnotili okamžitý citový a intelektuální prožitek. Beatnický „svatý“ byl jazzový hudebník Dean Moriarty. Zejm. později stavěli b. proti kultuře Západu prvky vých. kultury; inspirovali se především zenbuddhismem. Beatnictví má všechny rysy kontrakultury. Sami sebe považovali b. za spol. outsidery. Zaranžovali řadu veř. provokací v duchu épateismu.

Na rozdíl od následných hnutí bylo b. postaveno na individualismu, svým způsobem reflektovalo ideu existenciálního odcizení a vytvářelo vlastně specif. elitu. Tento rys souvisí s tím, že jeho hlavní představitelé byli svéráznými liter. autory, zejm. básníky. Vytvořili novou am. bohému. Mezi nejznámější beatnické básníky a esejisty patří Jack Kerouac, Allen Gindsberg, Gregory Corso a Lawrence Ferlingetti, který byl zároveň prvním vydavatelem literatury b. Za vyjádření životní filozofie b. se považuje zejm. Ginsbergova báseň Howl (Kvílení, Vytí), která vyšla po řadě nezdařilých pokusů v r. 1956 (vyvolala skandál a soudní stíhání autora i nakladatele), a Kerouacova próza On the Road (Na cestě) z r. 1957, která se stala „biblí“ b. Kerouacovi se připisuje termín Beat Generation (zbité, ztracené pokolení), kterým je většinou označována beatnická uměl. bohéma. V souvislosti s liter. tvorbou b. se hovoří také o „sanfranciské renesanci“. B. např. experimentovali s přednesem básní při jazzovém doprovodu, což bylo snad původně vyvoláno malými publikačními možnostmi, později se to ale pro některé stalo programovou záležitostí a knižní publicitu začali odmítat. K životnímu stylu b. později patřilo, že honoráře za publikované práce utráceli na cestách po Evropě a Indii. Uměl. komunita b. se vyznačovala velkými přátelskými vazbami, ale i značnými vnitřními rozepřemi, obviňováním ze „zběhnutí“ apod. Někteří liter. kritici a historici odlišují přísně Beat Generation a beatnictví jako hnutí. Podle J. Clellona Holmese, který je považován za kronikáře hnutí, je termín b. spíše pejorativním označením, které vzešlo od novináře Herba Caena, pro napodobitele představitelů Beat Generation hlavně co se týká vzhledu a nevázaného chování.

B. jsou považováni za přímé předchůdce hippies. Někteří představitelé b. (zejm. A. Ginsberg) se začátkem 60. l. stali přímo iniciátory tohoto nového hnutí. Ohlasy b. se poměrně rychle objevily v Evropě, zejm. prostřednictvím zmíněných liter. děl, do života mládeže ale difundovaly spíše jednotlivé prvky této subkultury, zejm. povrchnější rysy chování a oblečení. Ve vých. kom. zemích byli b. prezentováni jako výraz úpadkové kultury a rozkladu kap. systému. V Čechách jako první kniha b. vyšel Lunapark v hlavě L. Ferlingettiho (1962), který nebyl považován za nejtypičtějšího b. V této době už am. b. víceméně konstatovali svůj zánik. Kerouacovo Na cestě vyšlo čes. až r. 1978, Ginsbergovo Kvílení v r. 1989 (i když je J. Zábrana přeložil již v r. 1970). Většinou se uvádí, že hnutí se vyčerpalo koncem 60. l., což symbolicky stvrdilo úmrtí J. Kerouaca (1969) a Cassadiho (1968), ale přežívá v díle Gary Snydera, Eda Sanderse, Michaela Rumakera, Richarda Brautigana a dalších včetně samotného Ginsberga, který se od poloviny 70. l. intenzivně věnoval vých. náboženství a sblížení vých. a záp. myšlení. V r. 1974 Ginsberg založil Jack Kerouac School of Disembodied Poetics (Kerouacova škola osvobozené poetiky), kde občas působí; jejím hlavním posláním je studovat poezii jako „inspiraci pro život“. Začátkem 80. let se básnicky angažoval v „souboji s politickou realitou světa“, resp. postavil se proti nukleárním a jaderným zbraním.

beatniks beatniks Beatniks beatnik, capelloni

Alena Vodáková