Cirkulace elit
cirkulace elit – (z lat. cirkulus = kruh, kroužek; fr. élité = výkvět) – termín, který zavedl V. Pareto v r. 1903 pro posloupnost a střídání privilegovaných menšin neboli elit, které se vytvářejí, bojují o moc, dostávají se k moci a poté procházejí obdobím úpadku a jsou nahrazeny jinými menšinami. Pareto považoval tento proces za jeden z nejdůležitějších jevů historie lidstva. Napsal, že dějiny jsou hřbitovem aristokracií, a na jiném místě, že dějiny lidských společností jsou z velké části dějinami střídání aristokracií (viz stav urozených, šlechta). K c.e. dochází podle Pareta ze 3 důvodů: 1. většina aristokratů patří k aristokracii vojenské, která hyne v bojích; 2. během několika generací ztrácí vládnoucí aristokracie svou vitalitu a schopnost použít sílu, potomci těch, kteří vybojovali moc, využívají tuto privilegovanou pozici a začínají u nich převládat rezidua, která nejsou vhodná k vládnutí (viz rezidua a derivace), věnují se intelektuálním činnostem, různým civilizačním požitkům a umění a postupně ztrácejí schopnost akce, kterou vyžaduje udržení soc. pořádku; aristokracie se stává stále umírněnější a stále ústupnější vůči mase, která toho využívá, aby ji svrhla, a na její místo se pak dostává nová elita, která je opět schopna používat násilí; 3. hlavním důvodem je však to, že mezi schopnostmi individuí a soc. pozicemi, které zaujímají, nemůže být trvalá harmonie; pozice zaujímané jedinci závisí do značné míry na výhodách, z nichž těžili v okamžiku svého startu, tzn. na pozicích jejich rodičů; zákony dědičnosti jsou ale (podle Pareta) takové, že nelze počítat s tím, že synové těch, kteří měli schopnost rozhodovat, budou disponovat stejnou schopností. C.e. podmiňuje to, že v dané elitě jsou jedinci, kteří si to svými vlastnostmi nezasluhují, a v mase zase jedinci, kteří mají vlastnosti příslušníků elity. Tyto vlastnosti jsou podle Pareta určovány rezidui. Pokud ve vládnoucí elitě převládnou jedinci s rezidui nevhodnými k vykonávání moci, elita prochází obdobím úpadku a v mase se mobilizují jedinci vybavení rezidui vhodnými k vládnutí. Dochází k narušení soc. rovnováhy a k revoluci, jejímž výsledkem je, že stará elita je vystřídána elitou novou. Cestou, jak zabránit tomuto procesu, by bylo pouze to, že by stávající elita buď fyzicky likvidovala jiné jedince s rezidui vhodnými k vládnutí, nebo by je nepřetržitě přijímala do svých řad, a tak své složení neustále potřebným způsobem obnovovala. Toho však žádná vládnoucí elita není trvale schopna. Dějiny lidstva tak nejsou ničím jiným než neustálou c.e. Paretova teorie c.e. je implicitní, ale někdy i explicitní polemikou s různými teoriemi spol. pokroku. Pokrok Pareto připouští pouze v oblasti vývoje vědy a techniky, v politice jej neuznává. Zde podle něho dochází jen k cyklickému vývoji. Výsledkem všech polit. revolucí je pouze to, že jedna vládnoucí skupina vystřídá skupinu jinou. Na poměru vládnoucích (elity) a ovládaných (masy) se podle Pareta revolucemi nic zásadního nemění.
circulation of elites circulation des élites Kreislauf der Elitě circolazione delle élite
Literatura: Aron, R. C. F.: Les étapes de la pensée sociologique. Paris 1967; Jodl, M.: Teorie elity a problém elity. Praha 1968; Pareto, V.: (1901–1902) Les systémes socialistes. Genève 1965; Pareto, V.: (1916) Traité de sociologie générale. Genève 1968.