Demokracie lidová
demokracie lidová – název pro státní organizaci několika zemí střední a východní Evropy a Asie po 2. svět. válce. Tehdy se rozlišovaly dvě koncepce demokracie vůbec: formální (politická) zdůrazňující individualismus, a materiální (hospodářská či sociální), zdůrazňující třídní pojetí, kolektivismus, socialismus. Odtud pojmenování d.l. (také „pokroková demokracie“, „sovětská demokracie“). D.l. zahrnuje nestálé prvky, které lze těžko analyzovat. Komunistická demokracie je chápána jako „politicko-ekonomická“ demokracie. Je nesnadné v d.l. klasifikovat termíny polit. i mimopolit. významu. Samotné pojmenování vzniklo až po 2. svět. válce. Diskuse se omezují na normativní kontext a opírají se zvl. o normativně futuristickou demokracii. D.l. odolává empir. verifikaci, poněvadž kom. teorie obchází strukturální a procedurální argumenty a operuje výlučně definicí demokracie, která nemůže být vyvrácena. D.l. byla podle teorií vědeckého komunismu předstupněm demokracie socialistické, přechodným typem mezi ní a demokracií buržoazní. Vzešla z antifašistického boje lidu v době 2. svět. války a z nár. a demokr. revoluce. I v termínech věd. komunismu je to pojem prakticky neuchopitelný. Formálně lze d.l. popsat snad takto: uzavřený systém více stran, omezený na strany, jež se nezkompromitovaly kolaborací s fašistickými režimy, přijímající některá závažná společná a omezující opatření; volby se konají podle demokr. volebních řádů, do nichž jsou vsunuta opatření manipulující výsledky, zejm. pokud jde o zařazení velmi mladých a početných ročníků (v bývalém Československu 18–20 let), omezení kandidujících subjektů (stran), omezení všeobecného volebního práva, jednokomorové parlamenty.
V bývalém Československu spadá d.l. do období, kdy kom. a social. strany hlásaly demokracii a získávaly masy vyvlastňováním velkého kapitálu a průmyslu, velkých zemědělských hospodářství, jejichž majitelé se v některých případech kompromitovali kolaborací, příp. byli něm. a maďarské národnosti. Převzetím moci převratem v únoru 1948, novou ústavou a novým volebním řádem s jednotnými kandidátními listinami byl tento systém zbaven nejpodstatnějšího rysu demokracie, totiž možnosti svrhnout vládnoucí garnituru volbami. Po únoru 1948 se zdůrazňuje jako podstata režimu diktatura proletariátu. Masové čistky posílily její „třídní“ charakter, ve skutečnosti šlo o diktaturu jedné strany, jež ovládala společnost prostřednictvím uplatňování „vedoucí úlohy strany“. Postupně se „diktatura proletariátu“ obrátila i proti střednímu a drobnému vlastnictví. Vývoj probíhal v peripetiích a vyvrcholil v tzv. socialistické demokracii, podle kom. ideologů v nejvyšším typu demokracie, který se vyznačuje polit. formou social. státu, vládou pracujících s vedoucí rolí kom. strany. Systém jedné strany byl podporován tzv. převodovými pákami (v Československu Národní fronta, jejíž součástí byly společenské organizace, ROH). Z polit. demokracie byly zachovány jako instituce povinné volby, jež přestaly být volbami: jednotné kandidátky neumožňovaly téměř celé období ani volbu mezi dvěma různými kandidáty téže strany. Po období masových čistek se jednalo vlastně o potvrzování míry strachu obyv. z režimu. Šlo o plebiscit: vyjádření ano či ne režimu. Pokud jde o vlastnictví, mělo tři formy: spol., družstevní a osobní (osobní užívání). O osudech vlastnictví rozhodovala kom. strana, jež se díky vládní roli prosadila do všech rozhodujících orgánů. Většina obyv. se proměnila v zaměstnance. Původně deklarovaná práva (jako právo na práci) se změnila v povinnosti nebo byla omezena posuzováním třídního obsahu správného světového názoru atd. Rozdělení moci a tvorba odpovídajících orgánů (parlamentu, vlády a prezidenta) i jiné formy byly sice zachovány, ale díky vládnoucí úloze kom. strany ztratily svůj význam.
people's democracy démocratie populaire Volksdemokratie democrazia popolare
Literatura: Kardely, E.: Le Rôle du citoyen dans notre système politique et économique. Questions actuelles du socialisme, vol. XXII. Paris 1954; Towster, J.: Political Power in the U.S.S.R. New York 1948.