Elita
elita – (z fr. élite, to z lat. eligere = vybírat, vyplít, vyvolit) – termín původně používaný pro předměty, výrobky a zboží mimořádné kvality, koncem 18. a počátkem 19. st. spojovaný s vysoce postavenými společenskými skupinami. Předpoklady pro definování e. jako výlučné soc. skupiny či skupiny „nejlepších“ tvořících vládu existovaly již ve starověké filozofii, především v díle Platónově. Toto prakticky dosud platné používání pojmu e. vychází z existence sociální nerovnosti v každém uspořádání společnosti, svázané s nerovností ekon. a polit. i s rozdílem v osobních vlastnostech a schopnostech jednotlivců. Již denní zkušenost ukazuje, že lidé, kteří jsou schopni prospět většímu celku, tvoří vždy menšinu, a těch, kteří mohou prospívat nebo škodit převážně jen sobě, je většina. S-gickou otázkou však je, do jaké míry mohou lidé uplatnit své vynikající schopnosti ve prospěch větší kolektivity. V globálnějším měřítku je předpokladem jejich působení spojení s mocenskou pozicí. E. se může stát silou a nástrojem progresívních opatření a změn, může však také své schopnosti věnovat retardacím nebo konzervaci panujících poměrů. Jako zakladatelé teorie e. se uvádějí C. H. Saint-Simon, K. Marx, G. Mosca, V. Pareto aj. Saint-Simon napsal, že ztráta e. by oslabila Francii více než ztráta krále, královské rodiny, ministrů, poslanců, generálů a vedoucích administrativních oddělení. Mosca mluví o „vládnoucí třídě“ (classe dirigente) v duchu elitismu. Pareto již používá přímo pojem e. a jeho teorie je nejsystematičtější. Neredukoval e. na vládnoucí třídu, uvažoval ji ve vztahu k pestrosti oblastí lidské činnosti, v nichž se jednotlivci a soc. skupiny uplatňují. Měřil toto uplatnění stupnicí „nepatrně – průměrně – silně“. Mimořádné postavení určil mocenské elitě. Šachový šampión patří podle Pareta pro své mistrovství do e. stejně jako tam patří manželky monarchů pro svou krásu a inteligenci, ale jen málo z těch i těch mělo potřebný talent pro politiku. Formuloval jednoduchý model sociální stratifikace: 1. nižší vrstva, neelita; 2. vyšší vrstva, elita, která se dělí na dvě části, vládnoucí e. a nevládnoucí e.. Zkonstruoval také model cirkulace elit. Tech. stránka Paretovy teorie e. byla jedním z podstatných důvodů velkého zájmu o jeho teorii více jak 10 let po jeho smrti nejen v Evropě, ale především v USA.
Am. teorie e. vycházela z evrop. teorií dědictví a čerpala z velkého množství s-gických empir. výzkumů ve 20. a 30. l. Stimulována byla i dobovou ekon. situací. Velká hosp. krize a její důsledky vedly vládu USA k zasahování do hosp. otázek. Úspěšné zásahy politiky do všech oblastí života společnosti podpořily představy o její mimořádné významnosti i o významnosti mocenské e., což vyvolalo zvýšený zájem výzk. pracovníků o tuto oblast. H. D. Lasswell při výzkumu násilí, státu, ideologie, revoluce a propagandy dospěl k závěru, že všechny tyto fenomény jsou důsledkem činnosti malé kvalifikované skupiny lidí, kteří jsou schopni učit nejen jiné, ale také sebe. Toto hledisko uplatnil i ve výzkumech, které vedl po skončení 2. svět. války. Na začátku 50. l. začala kritická analýza am. mocenské e., kterou reprezentuje zejm. Ch. W. Mills. V r. 1956 vydal The Power Elite, kde mocenskou e. charakterizoval jako „velkou trojku“, kterou tvoří vrcholy hosp. korporací, polit. direktorátu a armády. Kompaktnost polit. moci, soustředěné v rukou „velké trojky“, chápal jako ohrožení demokracie v USA. Lasswell a Mills vytvořili základ pro dvě rozdílné tradice výzkumu e., které mají své pokračovatele i v současné am. s-gii. Problém e. se stal po 2. svět. válce závažným problémem v poraženém Německu, kde vznikla potřeba vyrovnat se s fašistickým elitismem a objevilo se úsilí o vznik nové e., která by byla kontrolována zdola a orientovala se spíše „na výkon než na predominaci“, jak to vyjádřil H. Schelsky. E. v SRN vznikala v souvislosti s formováním reprezentativní, nikoliv plebiscitní demokracie ve vysoce organizované a institucionalizované masové společnosti. Kvalitu výkonu na různých stupních organizace a institucionalizace zajišťovaly specif. schopné a kvalifikované skupiny, které zprostředkovávaly polit. vůli do nejvyšších státních pozic. Od 50. l. se v s-gických kruzích SRN vede diskuse o problémech e., jíž se celou dobu účastní např. O. Stammer, který také zformuloval tuto mediační funkci e., uplatňující se ve vyspělých společnostech, jejichž polit. systém je založen na reprezentativní demokracii.
elite, élite élite Elite élite
Literatura: Bailey, F. G.: Humbuggery and Manipulation. The Art of Leadership. Ithaca 1988; Beyme, von K.: Die politische Elite in der Bundesrepublik Deutschland. Mnichov 1974; Bottomore, T. B.: Sociology as Social Criticism. New York 1976; Dreitzel, H. P.: Elitebegriff und Sozialstruktur. Stuttgart 1962; Giddens, A.: Elites and Power in British Society. Cambridge 1974; Greenstein, F. I. ed.: Peadership in the Modern Presidency. Cambridge 1988; Hatcher, P. L.: The Suicide of an Elite. Stanford 1990; Herzog, D.: Politische Führungsgruppen. Darmstadt 1982; Jodl, M.: Teorie elity a problém elity. Příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. Praha 1994; Klitgaard, R.: Elitism and Meritocracy in Developing Countries. London 1986; Kreml, W. P.: A Model of Politics. New York 1985; Lasswel, H. D. – Lerner, D. – Rothwell, C. E.: The Comparative Study of Elites. An Introduction and Bibliography. Stanford 1952; Lieber, H. J.: Politische Theorien von der Antike bis zur Gegenwart. Bonn 1991; Mills, C. W.: (1956) Mocenská elita. Praha 1966; Stammer, O.: Das Elitenproblem in der Demokratie. In: Röhlich, W. ed.: Demokratische Elitenherrschaft. Darmstadt 1975.