Fenomenologie
fenomenologie – (z řec. fainomenon = zjevující se; logos = myšlenka, řeč) – pojem, který poprvé použil J. H. Lambert v 18. st. k označení „teorie jevů“. I. Kant chápal f. jako vědu o empir. jevech a G. W. F. Hegel v proslulém díle Phenomenologie des Geistes (Fenomenologie ducha) jako vědu o „jevícím se duchu“. Termín f. užívala na přelomu 19. a 20. st. také něm. empir. psychologie (např. K. Stumpf). F. je ale především jedním z nejvlivnějších směrů soudobé filozofie, který založil E. Husserl. Jeho f. prodělala určitý vývoj, ale všem jejím podobám je společné přesvědčení, že fil. poznání nespočívá v konstruování obecných principů, ale v deskripci „fenoménů“, tj. věcí samých. V prvním období Husserl pojímal f. jako „vědosloví“ s tím, že problém základů vědy nemůže být řešen psychol., nýbrž jen logicky, že f. musí být apriorní a normativní logikou vědy, jíž běží o stanovení zákl. pojmů a zákonitostí, které umožňují každou přísnou, vnitřně koherentní vědeckou teorii. Mezi tzv. ideální či obecné předměty řadí význ. a formálně předmětové kategorie. Čistá logika musí být podle něj založena gnoseologicky, přičemž cílem fenomenologické gnoseologie je odkrytí těch aktů vědomí, v nichž mají kategorie svůj původ. To vedlo Husserla k rozpracování kategorie intencionality, kterou obecně rozumí zákl. vlastnost vědomí vztahovat se vždy na něco předmětného, mít vždy odpovídající předmětný smysl. Zhruba od r. 1904 Husserl vychází z rozlišení dvojího já, světského a transcendentálního. Transcendentální f. má být přísnou vědou, bez vnějších předpokladů. Toho se dosáhne metodou transcendentální či fenomenologické redukce čili epoché, jež suspenduje platnost generální teze o existenci světa. Tím se na jedné strané odkrývá absolutní transendentální subjektivita jako nositel všeho smyslu, na druhé straně svět jako pouhý relativní intencionální korelát této subjektivity. Jejím úkolem je popis vlastních apriorních struktur, zachycení konstituujících aktivit, jimiž světu postupně dává smysl. Husserl se zabýval také problematikou člověka a společnosti. Člověka chápe jako osobu, tj. rozumnou, svobodnou a odpovědnou bytost. Společnost vzniká podle něj spoluprací osob. Později Husserl vypracoval vlivnou teorii dějin. Smyslem dějin je sebeuskutečnění člověka jako osoby a nástrojem tohoto sebeuskutečnění je filozofie, s jejíž pomocí člověk překračuje hranice naivního života v předdějinném „přirozeném světě“. Dějiny vrcholí vznikem transcendentální subjektivity, od níž Husserl očekával, že pomůže překonat krizi dnešního evrop. lidstva, kořenící podle něj ve falešném objektivismu a naturalismu moderní vědy. Husserlova f. iniciovala řadu dalších variant fenomenologické filozofie. M. Heidegger odmítl transcendentální idealismus a koncipoval f. jako ontologii, jejímž úkolem je ozřejmit smysl bytí z času. Heidegger tvrdí, že to předpokládá porozumět nejprve smyslu „bytí pobytu“ (Dasein), tj. člověka v rámci fundamentální ontologie, pracující hermeneutické metodou. Porozumění je ontologicky porozuměním bytí, svým bytostným možnostem, a tím i věcem a světu vůbec. Heidegger pojímá svět jako celek možností porozumění. Je dvojí porozumění vlastnímu bytí: 1. nepravé, které zdůrazňuje důležitost přítomné chvíle, zakládá upadlý znivelizovaný a sebeodcizený život, jemuž záleží jen na vlastním pohodlí; 2. autentické, které je umožněno zážitkem existenciálních pocitů, především úzkosti; ta otřásá sebejistotou původního porozumění a staví člověka před nutnost autentické volby. Nově rozvržený život spočívá na odhodlaném předběhu (Vorlauf) do vlastní budoucnosti, k smrti. Proměňuje se v ryzí dějinnou existenci v otevřeném dějinném světě. Od 30. l. Heidegger rozvíjel novou „filozofii obratu“ (Kehre), v níž se rozvrhuje samo bytí, jehož je člověk pouze tlumočníkem. Tuto ontologii spojil s pesimistickou teorií dějin. Evrop. dějiny jsou od antiky pokračujícím úpadkem, který v současnosti vrcholí nihilistickým panstvím vědy a techniky, jež redukuje vše (včetně člověka) na manipulovatelnou zásobárnu energie. Svůj úděl si člověk nezavinil a nemůže ho ani sám překonat. Byl mu „udělen“ tajemným bytím prostřednictvím jazyka evrop. metafyziky, založené Platónem. Podstatou metafyziky je, že zapomněla původní pravý smysl bytí jako odhalující události pravdy a místo toho je poklesle chápe jako nějakou věc. Jediná naděje je v možném návratu zapomenutého bytí. To by obnovilo ztracený původní mytický svět. Heideggerovo myšlení zde vyúsťuje v básnivou fil. mytologii. E. Fink, další význ. představitel něm. f., usiluje o důsledně asubjektivní pojetí f.. Bytí je podle něho veškerostí časoprostoru, která je bytostně pohybem zjevování, v němž z původní absolutní nerozlišenosti vystupují všechny jednotlivé věci a ukazují se ve vzájemné rozlišenosti. Fink tím ruší i Heideggerem přijímaný předpoklad, že proces zjevování světa potřebuje člověka jako své význ. místo. Fink se také pokusil o fenomenologicko-ontologický výklad pohybu a uspořádání lidské společnosti z porozumění bytí. Až do nedávna byla organizace společnosti strnulá a hierarchická, neboť se opírala o metafyzické porozumění bytí suspendující čas i dění. Nyní se podle Finka začíná prosazovat pojetí nihilistické, které naopak ztotožňuje bytí s časem a děním. Otevírá se tak nová epocha „odpoutaného produkování“, směřující k vytvoření „vlády dělníků“. Tuto myšlenku Fink klade do vědomé opozice k marxismu.
Do Francie f. pronikla již ve 30. a 40. l. Nejvýzn. je existenciální ontologie J.-P. Sartra, spojující husserlovské motivy s heideggerovskými (viz též existencialismus). Bytí se zde rozpadá na „bytí v sobě“ a „bytí pro sebe“. To druhé je ryzí intencialitou vědomí čili nicotou, jež si však žádá naplnění, určení. Na tomto ontologickém základě Sartre pojal člověka jako nepodmíněnou svobodu volit, rozvrhovat sebe sama. Ve 40. a 50. l. f. pevně zakotvila v USA, odkud se šířila do dalších zemí. Lze říci, že am. f. je vcelku méně závislá na heideggerovské linii a usiluje o střízlivější přístupy, jak to dokazuje mj. M. Farber. V Evropě se této orientaci blíží např. f. R. Ingardena a H. Schmitze. Čes. f. reprezentoval J. Patočka, jenž je vedle T. G. Masaryka nejvýzn. čes. filozofem současnosti. Patočka byl původně stoupencem Husserlovy transcendentální f., od 60. l. hlavně pod vlivem Heideggerovým rozvíjel asubjektivní f. jako „ontologii přirozeného světa“. Člověk je v ní pojat jako světová bytost. Jeho vztahování se k světu je praktické, existenciálně jednatelské, je totiž jednotou 3 zákl. pohybů života: zakotvení (sféra rodiny), sebeprodlužování (sféra práce a boje), průlomu (sféra transcendence, pravdy). Na této myšlenkové bázi Patočka vypracoval fenomenologii dějin. Dějiny podle ní začínají překročením naivního, neproblematického předdějinného žití a úzce souvisejí se zrodem filozofie. Podle Patočky prožívá dnes Evropa hlubokou duchovní krizi, protože preferuje „mít“ před „být“. Tuto situaci je nutné fil. analyzovat a překonat. F. ovlivnila také spol. vědy, zejm. s-gii (viz sociologie fenomenologická), estetiku, jazykovědu, psychiatrii atd. Marxismus f. zásadně odmítl pro její údajný „idealismus“. Hlavními evrop. středisky f. jsou Husserlovy archivy v Lovani a Kolíně nad Rýnem, v USA pak Světový ústav pro pokročilý fenomenologický výzkum a studium v Belmontu.
phenomenology phénoménologie Phänomenologie fenomenologia
Literatura: Fink, E.: Traktat über die Gewalt des Menschen. Frankfurt am Main 1974; Heidegger, M.: Sein und Zeit. Tübingen 1927; Husserl, E.: Karteziánské meditace. Praha 1968; Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha 1972; Patočka, J.: Přirozený svět jako filozofický problém. Praha 1970; Patočka, J.: Kacířské eseje o filozofii dějin. Praha 1990; Sartre, J.-P.: L'être et le néant. Paris 1943.