Fischer Josef Ludvík

Fischer Josef Ludvík

6. listopadu 1894 v Praze
17. února 1973 v Olomouci

Narodil se původně jako nemanželské dítě, rodiče se mohli vzít až v době, kdy mu byly čtyři roky, otec byl lesníkem (revírníkem). Po studiu na gymnáziích v Třeboni a Českých Budějovicích (maturoval v roce 1912 v Třeboni) studoval na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze). Započal studiem filologických oborů (bohemistika, germanistika), jež ho „zoufale nezajímaly“, zejména studium gramatiky (ačkoliv na konci života napsal rozsáhlou studii o sémantice), proto postupně přešel nejprve samostatným studiem (Taina, Hénequina, ale také Anatola France) a potom soustavně k filosofii. V roce 1919 získal doktorát (PhDr.), v letech 1919–21 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické a potom jako praktikant pražské Universitní knihovny. Roku 1923 přešel do Olomouce jako pracovník Studijní knihovny (do roku 1931) a potom do Moravské zemské knihovny v Brně. Od roku 1929 spoluredigoval významný levicový časopis Index, kde systematicky spolupracoval s Bedřichem Václavkem a přiklonil se postupně k tzv. brněnské sociologické škole, do jejíž Sociologické revue od roku 1930 přispíval (1931–39 byl formálně rovněž členem redakční rady). V roce 1927 se na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně habilitoval ze sociologie (Saint-Simon a Auguste Comte, 1925) a v roce 1930 si habilitaci rozšířil na dějiny filosofie, roku 1931 se stal ředitelem filosofického semináře. V roce 1935 byl jmenován mimořádným profesorem sociologie a dějin filosofie.

Ve 30. letech se výrazně veřejně angažoval zejména v protinacistickém hnutí, zapojil se do pomoci republikánskému Španělsku a posléze organizoval pomoc emigrantům z nacistického Německa. Svá veřejná a politická stanoviska publikoval i v denním tisku (Lidové noviny, Národní osvobození). Krátký čas byl členem komunistické strany. Na počátku okupace odešel do Nizozemí, kde pod krycím jménem a s pomocí holandských přátel přežil válku v ilegalitě. Toto období v životě Fischerově podrobně prozkoumal olomoucký badatel Jiří V. Musil, který přesně zmapoval i přátelský okruh lidí, kteří Fischera skrývali a kryli. Po návratu do Československa byl jmenován řádným profesorem a v období 1945–46 byl děkanem filosofické fakulty v Brně. Poté se zapojil do budování nově zřízené Palackého univerzity v Olomouci, jejímž rektorem byl v letech 1946–49 a prorektorem v letech 1949–50. V Olomouci Fischer přednášel filosofii, ovšem s omezenými publikačními i pedagogickými možnostmi, roku 1960 byl penzionován. Reaktivován byl nakrátko v období 1968–70, současně se veřejně angažoval, psal do Literárních listů, Listů a jiných časopisů a novin. Do vývoje české sociologie 60. let aktivně příliš nezasáhl. Nicméně jako metodolog vědy byl jedním z vědeckých oponentů Machoninova projektu výzkumu sociální stratifikace a podílel se jako autor řady hesel na Malém sociologickém slovníku (1970). Pro „normalizační“ režim byl ovšem nepřijatelný, proto byl z univerzity opět odstraněn. Fischer byl členem řady vědeckých společností domácích i zahraničních. In memoriam mu byl udělen řád T. G. Masaryka IV. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva (1992).

Ačkoliv česká sociologie neoplývá nadbytkem originálních, nápaditých, vzdělaných a nadto jazykově kultivovaných autorů, osudy Fischerova díla (jimiž poněkud paradoxně začneme jako jakousi kapitolkou ze „sociologie vědění“) byly a jsou přes všechno úsilí jeho ctitelů poznamenány za první republiky rivalitou mezi sociologickými školami (pražskou a brněnskou), poté Fischerovým komplikovaným vztahem k nastupujícímu „socialismu“ (původně směřoval k jisté míře konformity, ale byl v podstatě nemilosrdně odmrštěn jako „masarykovec“ a „měšťácký filosof“, bez ohledu na svou levicovou orientaci myšlenkovou i politickou aktivitu) a samozřejmě poté násilnými a persekučními akty vládnoucí stranické doktríny „marxisticko-leninského světového názoru“, který Fischer v jeho vulgární podobě nikdy nepřijal – bez ohledu na svůj v podstatě pozitivní vztah k marxismu. Říkáme-li „v podstatě“, pak to znamená, že jeho vztah nebyl zdaleka nekritický: od počátku své vědecké dráhy se (podle dobových možností) kriticky vyjadřoval stejně tak k marxismu jako k jeho „antipodu“ – liberalismu (např. v celé koncepci skladebné filosofie).

Uvažovat o podstatných aspektech Fischerova sociologického odkazu má tedy své reálné zakotvení jednak v živých rozměrech jeho životního díla (jeho vlastními slovy: „velikost myslitele závisí na tom, nakolik dokázal ovlivnit budoucí filosofické myšlení, to znamená: nakolik se jeho odkaz osvědčil jako živý, tj. podnětný a nový“), jednak v tom, že přes úsilí zejména olomouckých a brněnských sociologů a filosofů se Fischer vytratil z našeho myšlenkového horizontu – jakoby téměř nebyl. Ohlas prvního svazku výboru z jeho díla (2007) nebyl valný a reakce na impozantní celek nebyly téměř žádné. Ani samostatnému vydání Krize demokracie (1933; nově 2005), kterou Fischer právem pokládal za svůj nejvýznamnější a nejtrvalejší intelektuální výkon, se adekvátní, pakliže vůbec jaké odezvy nedostalo, a Zrcadlo doby (1932), jež by bylo i dnes didakticky užitečné pro studenty humanitních oborů, fakticky zapadlo v moři nadprodukce literatury zejména překladové, kvality ne vždy valné. A protože je neznají ani učitelé, nemohou je doporučovat svým studentům.

Snad se nedopustíme žádné podstatné „vivisekce“ na Fischerově díle, pomineme-li speciálně filosofické (zejména noetické) pasáže a texty a soustředíme-li pozornost pouze na jeden rozměr Fischerova díla – na jeho úvahy sociálně-politické, sociologické a „politologické“, ačkoliv k sociologii se Fischer stavěl umírněně distancovaně. Fischer sám se totiž za sociologa nepovažoval, zejména kvůli metodické kritice sociologie – což neznamená, že jeho dílo není (částečně) sociologické. Odpovídá to především Fischerovu vlastnímu „sebehodnocení“ z roku 1966: „Nevyšel jsem totiž od vědy, ale ze svého ústředního předpokladu, že skutečnost představuje kvalitativní rozrůzněnost v trvalém dialektickém procesu, zaměřeném vždy na krajně dosažitelný stupeň přiměřenosti jednotlivých projevů či objektivací. Odtud jsem se dostal také k vědě … ale mnohem dříve jsem se pokusil aplikovat tyto předpoklady na sociální skutečnost a vyvodit z nich metodologické závěry, které by umožnily ustavit konečně sociologii jako vědu.“ Pro tuto „sociálně-politickou“ dimenzi jako dominantu ostatně mluví ještě dva další předpoklady: za prvé, Fischer svou vědeckou dráhu započal studií par excellence sociologickou, a za druhé, s vysokou pravděpodobností nejtrvalejší a stále podnětné a živé jsou právě ty části Fischerova díla, kde se jeho ambiciózní pokus o „skladebnou filosofii“ promítá právě do aplikací sociálních, politických či explicite sociologických. Přidáme-li k nim navýsost aktuální Fischerovy snahy o „diagnózu doby“ z 20. a 30. let (jež časově souzní s analogickými pokusy Berďjajevovými, Mannheimovými či – přes radikální odlišnost stanovisek – i Spenglerovými a Sorokinovými), je snad soubor argumentů pro naší redukci dostačující. Ostatně pro specializovaného sociologa by Fischerovy filosofické konstrukce nebyly zdaleka vždy přístupné, dílem pro svou někdy až verbální abundanci, dílem pro svou osobitou konstrukci, která vyžaduje více soustředění než poskytne užitku (je totiž v mnoha ohledech nepochybně anachronická).

Fischer se původně hodlal habilitovat prací o Schopenhauerovi (Schopenhauer byl v českých zemích kupodivu poměrně často recipován duchy nijak malými – Tyršem počínaje a „velkým gestem odmítnutí“ ze strany Masaryka konče), která ale nebyla přijata pro příliš „pesimistické ladění“. Proto napsal „nikoliv z vnitřní potřeby, i když ne bez mnohonásobného užitku“ studii Saint-Simon a Auguste Comte (1925). Jde o nadlouho jedinou českou monografii o „zakladateli sociologie“ (nesmíme pominout daleko pozdější studii Ireny Dubské na totéž téma), která je v mnoha ohledech nejen čtivá, ale i meritorně dodnes zajímavá. Fischer sám později uvažoval o tom, že termín „sociologický racionalismus“ ve vztahu ke Comtovi není úplně přesný, protože jde spíše o „sociologický idealismus“. U Comta skutečně dominují „ideové, duchovní síly“ jako síly sociálně hybné, nicméně termín „idealismus“ zdál se Fischerovi příliš neurčitý a významově mnohoznačný. Bystré postřehy Fischerovy o vztahu Comta (a Saint-Simona) k osvícenství, stejně jako jeho implicitní úvaha o „dialektice“ či ambivalenci osvícenství spolu s kritikou – věcnou a nepředpojatou – Comtova megalomanství (a jeho „humanistickonáboženských výstřelků“), zasluhují, aby byly i dnes čteny. Právem Fischer konstatuje, že „Comte chtěl být reorganizátorem společnosti, společnost však prošla nevšímavě kolem něho“. Fischer přesně postřehl, že comtovská statika (dnes „teorie sociální struktury“) s dominací „zákona konsensu“, jejž Fischer výsostně ocenil a jenž se nesporně stal inspirací celé skladebné filosofie, a dynamika (dnes „teorie sociální změny“) s dominací proslulého, byť pochybného „zákona tří stádií“ jsou pokusem založit sociologii jako „nomotetickou vědu“, tedy jako vědu, jejímž účelem je „odkrýti pokud možno obecné vztahy, vížící navzájem všechny jevy sociální“. Chceme-li nikoliv násilně aktualizovat comtovskou myšlenku, pak nepochybně platí, že celý další vývoj sociologie byl vlastně „zradou na Comtovi“ (Jonathan S. Turner), protože sociologie se nejprve „historizovala“ a dnes se „kvalitativizuje“ nikoliv ve smyslu Fischerova „kvalitativního kosmu“, ale ve smyslu „idiografických“ deskripcí partikulárií, jež většinou neumožňují ani elementární empirickou generalizaci, natož stanovení „obecných vztahů“ mezi sociálními jevy.

Studii o Comtovi předcházelo několik textů spíše poetického ladění (múzický talent proniká většinou Fischerových děl a poznamenává je někdy až rokokovou ornamentalitou), které ovšem mohou sloužit jako nástroj porozumění jeho životnímu krédu, jímž byla co možná absolutní oddanost „ideji“ a osobní odpovědnost za ni. Práce O pravdách a filosofech (1926) shrnuje řadu dílčích studií z různých let – o Kantovi, Schopenhauerovi, Bergsonovi, Crocem, zejména však jasnozřivou úvahu o „německém paradoxu“. V pronikavé stručné rekonstrukci německého myšlení od Kanta po konec první války zdánlivě neorganicky, ale vskutku jen zdánlivě, formuloval vizi téměř prorockou (na niž později navázal v úvahách o „třetí říši“): „Němci prohráli válku; ne proto, že by byli slabší a právo vítězů silnější. Ale proto, že německá ‚Überrasse‘ přecenila své síly… Německo prohrálo válku, chce vyhráti mír. Není pochyb o tom, že jej tentokrát vyhraje. My debatujeme, experimentujeme a málo pracujeme. Vyhráli jsme válku, ale bojím se, abychom neprohráli mír.“ O více než desetiletí později měl Fischer možnost prokázat v naprosto zásadní práci Třetí říše (1932) nejen nakolik, ale především jakým způsobem a v jakých sociálně politických a ideologických formách se jeho vize naplnila. Tato mimořádně pronikavá práce začíná otázkou, kterou si retrospektivně kladli téměř všichni významní myslitelé až bezprostředně po genocidě druhé (!) světové války: „jak je možné, že tento skrz naskrz zkázněný národ propadá mystickým svodům krve, pudové vzpouře života proti duchu, skoro nepříčetnému odboji proti rozumovému jasu a řádu?“ Aspoň tímto tázáním dal Fischer za pravdu daleko pozdější práci Lukácsově, onomu opovrhovanému Rozkladu rozumu (něm. 1947, česky 1956), který chtěl vyvodit (nezřídka jistě značně násilně) nacionální socialismus z ducha „německého iracionalismu“. Fischer přesně postřehl roli antisemitismu i antimarxismu, detailně a s neuvěřitelnou akribií analyzoval k nacionálnímu socialismu inklinující korporativismus Othmara Spanna s jeho ideálem caesaropapismu a odporem k demokracii (jakkoliv Spann se s nacismem osobně konformoval minimálně), ale i „selhání evropského socialismu“ a zejména parlamentní demokracie. I proto viděl Fischer východisko z krize v „sebepoznání všech opravdových demokratů, že to, co stále ještě považují za ryzí demokratickou myšlenku, totiž formální demokracie parlamentní, je úpadkovým stadiem demokratického vývoje, stejně úpadkovým, jako je dnešní stadium kapitalismu, s nímž je tato formální demokracie spjata na život a na smrt“: Fischer jako by tušil to, co se o mnoho desetiletí později proměnilo v explicitní „postdemokracii“. Ostatně sám byl vždy důsledným kritikem jak kapitalismu, tak „realizovaných“ verzí socialismu, což samozřejmě souviselo s jeho vlastní ambicí teoretickou (a snad i osobně politickou, což si netroufám ani hypoteticky dokládat).

Tato ambice byla ostatně protipólem nejen nacionálně socialistické ideologie (kterou Fischer samozřejmě ještě neznal), ale i deformované parlamentní demokracie a neúspěšného sovětského pokusu o socialismus. Fischera vedla k ideji skladebné filosofie jako základu skladebného společenského řádu (uvažuje i o „skladebném řádu hospodářském“, „skladebném programu politickém“ atd.). Výchozí idea je opřena o „diagnózu doby“, která je mu charakterizována tím, že novodobá evropská kultura má „dynamicko kvantitativní ráz, jemuž po teoretické stránce dostalo se výrazu v tzv. přírodovědeckém mechanismu, po hospodářské stránce pak v tzv. kapitalismu“. Na této „základně“, jejíž počátky dlužno hledat v raně novověké přírodovědě, pak je položena „fólie“ politického demokratismu, konkrétně demokracie parlamentární („dnešní demokratická praxe tvoří pouze jednu z fólií kulturního prototypu mechanicistického, … který změnil celou skutečnost ve shluk v podstatě stejnorodých kvantitativních částí“). Fischer na řadě míst a někdy téměř doslovně opakuje své výtky vůči všem třem komponentám, jež charakterizují „naši dobu“: (1.) její kvantitativismus jako produkt (2.) mechanického pohledu na přírodu, člověka, společnost i dějiny, zejména ovšem na ekonomický život společnosti, a z toho vyplývající (3.) bezmoc a neefektivnost soudobých parlamentních režimů. Proti tomu staví jako alternativu, pro niž vidí dostatek „induktivních evidencí“, svoji skladebnou filosofii, jejíž podstatu shrnuje také ve třech bodech: „1. kvalitativní realismus, pokud máme na mysli její řešení problému reality, 2. funkcionální objektivismus, pokud máme na mysli úlohu řešení problémů logických, a 3. funkcionální racionalismus, pokud máme na mysli úlohu, kterou připisuje intelektuální činnosti v individuálním i sociálním dění.“ Toto jen zdánlivě příliš abstraktní určení nachází konkretizaci v řadě mimořádně podnětných Fischerových úvah, z nichž vyjměme ad illustrandum dvě: roli ekonomického „faktoru“ ve společenském dění a jeho emancipaci ve vývoji moderního kapitalismu a ideu „funkce“ jako centrální kategorie celého systému Fischerova. Jde asi o nejcennější Fischerovy příspěvky k vývoji českého myšlení o společnosti (a nejen o ní), ideje oslyšené, pominuté a nedoceněné.

Ve studii Řád kapitalistický a skladebný (1931) formuloval vedle několika spíše marginálních a dnes neaktuálních dvě podstatné teze. Především zásadně polemizoval s ideou „autonomizace“ ekonomických funkcí: ekonomiku nelze vyvázat z celku „skladebné společnosti“, protože její funkce jsou přesně vymezeny a vázány na jiné funkce (v Nástinu teorie politiky z roku 1969 je vyjmenoval: funkce materiálního zajištění, funkce trvání, funkce inovativní a kreativní a funkce zábavné, což nápadně připomíná proslulý Parsonsův AGIL). Představa, že autonomní fungování ekonomiky je založeno na svobodné volbě individuí, že trh je kolbištěm racionálně se rozhodující jedinců – a nic více, je prostě fikcí a iluzí (pojmu „ideologie“ se Fischer důsledně vyhýbal). Kritický stav kapitalistického řádu hospodářského byl nezbytným důsledkem fiktivních předpokladů, na nichž byl vybudován: „řád dění hospodářského ani sociálního nikdy nemůže vyplynout jako bezděčný důsledek svobodně se rozvíjejích individuálních sil, nýbrž vždy předpokládá určité vazby jednotně obepínající celou společnost a to tím spíše a naléhavěji, čím je společnost diferencovanější.“ Fischer v podstatě – aniž se chceme dopustit umělého ahistorismu – anticipoval jednak tezi Zygmunta Baumana, že pozdní kapitalismus (Fischer mluvil o „monopolním kapitalismu“) má tendenci „adiaforizovat“ ekonomiku, tedy vyloučit ekonomický život z širších sociálních kontextů, zejména ovšem z kontextu mravního posuzování: ekonomika jako by byla „mimo dobro a zlo“ a mimo jakékoliv „etické imperativy“, jež ve společnosti snad stále ještě platí, jednak in nuce Luhmannův pohled na diferenciační proces v moderní společnosti a na vzájemnou provázanost jednotlivých sociálních subsystémů. Ostatně Fischer téměř aforisticky přesně věc formuloval později: „kapitalismus je svými vlastními kategoriemi nezvratitelný a nepřemožitelný.“ Ač nesmlouvaný kritik soudobého kapitalismu, Fischer neupadal do osidel „radikálně socialistické alternity“ bolševické, a to ani v původní „teoretické podobě“ klasického marxismu, jakkoliv jej respektoval a přiznával mu, že je vlastně jediným rozpracovaným teoretickým programem sociální reformy, byť v sovětské variantě podstatně deformované. Fischerova dobová „levicovost“ se v jeho teoretických textech téměř neprojevovala a pokud, pak jako jeho vlastní, „fischerovská“ alternativa, která marxismem sic poučena, se bez něj snadno obešla (např. Fischerovy úvahy o „proletarizaci“ společnosti jako „radikální domyšlení“ marxismu jsou navýsost zajímavé, ale na Marxe neodkazují).

Druhá Fischerova teze, v níž dominantní roli hraje pojem „funkce“, byla současně jeho jakousi „fundamentální sociální ontologií“: „Východiskem skladebného pojetí je předpoklad, že skutečnost tvoří kvalitativně odstupňovanou (a přitom neuzavřenou) jednotu, poutanou řádem funkcionálním. Funkcionální řád jest takový, který váže mnohost (kvalitativně různě významných) skutečností v různě odstupňovanou jednotu. V aplikaci na společnost to znamená, že společnost spojuje řadu činností (funkcí), které v řádně fungující společnosti vytvářejí dobře vyváženou jednotu: řádovou sklatbu.“ Fischer měl jistě pravdu, když po letech právem konstatoval, že anticipoval a „uvedl do českého filosofického [ale i sociologického, pozn. MP] myšlení strukturalismus“, což „snad již nebude kvalifikováno jako zločin“. Osobitostí (a netroufám si říci, že slabinou) Fischerovou je ovšem to, že většinou neodkazoval na literární prameny – nikoliv, že by mohl upadnout v podezření z plagiátu (na to byl příliš čestný, příliš sebevědomý a příliš starosvětský), ale prostě proto, že zatímco české myšlení filosofické i sociologické Fischerův strukturní funkcionalismus (i takto je to přesné) pominulo, on sám pominul strukturalismus francouzský i americký (jeho odkazy k Mertonovi a Parsonsovi jsou výjimečné, většinou naprosto nahodilé a navíc dokonce nepřesné). Rekonstituující se sociologie 60. let docenila Fischerův přínos v této věci (Jan Macků, Juliana Obrdlíková, Jiřina Šiklová ad.), o čemž svědčí dvojí: jednak (nenaplněné) úsilí Pavla Machonina reeditovat Krisi demokracie v roce 1968, jednak Fischerův podíl na Malém sociologickém slovníku (1970), do kterého přispěl rozsáhlými statěmi o pojmu struktura a pojmu sociálního konsensu, typicky „fischerovskými“ jak akribií a nápaditostí, tak také jakousi nonšalancí ve vztahu k soudobým i starším pojetím obou konceptů (v případě struktury je např. zcela pominut nejen Parsons, Boudon aj., ale i celý český strukturalismus, vůči němuž měl Fischer výhrady věcné a vůči Mukařovskému po roce 1948 také oprávněně osobní, což arci by se nemělo týkat skladby slovníkových hesel).

Jestliže se Fischer v 50. a 60. letech opakuje, nejde o „duchovní úpadek“ či pokles tvůrčí potence, nýbrž o dílo vnějších okolností: možnosti publikační byly téměř nulové a jeho návrat do vědecké obce v 60. letech byl dočasný a samozřejmě reglementovaný zvnějšku i jakousi umírněnou autocenzurou. Fischerovy projekty z této doby jsou někdy na hranici představitelnosti – jeho úsilí o vybudování „významosloví“ („slovo a skutečnost“, nicméně opět bez odkazu na tehdy již rozvinutou sémiotiku) a Uvedení do vědy (1961) jsou nesporně originálními díly, dnes nicméně zůstávají spíše jen dobovými dokumenty, nikoli předmětnou inspirací. Samozřejmě, že leckde narážíme na typicky fischerovskou snahu ozřejmit některé problémy pomocí nového, osobitého pojmosloví, které se neujalo – například věcně nezpochybnitelné rozlišení společenských systémů anakratických (ustavování politické funkce zdola) a katakratických (ustavovaných shora), jež bylo možno chápat také jako implicitní polemiku s totalitními systémy jako vyvrcholením a završením „anakratismu“. Neměli bychom však pominout ještě jednu, nikoliv nepodstatnou Fischerovu myšlenku, která se opakuje v různých verzích na mnoha místech a jež doplňuje jeho „sociální ontologii“ tím, že se snaží odpovědět na otázku, kdeže „je“, kde se „nachází“ společnost, jestliže viditelná jsou pouze individua. Zde Fischer odkazuje na Durkheima, ostatně jako mnohokrát: „Abychom společnost zviditelnili vyjdeme z elementární úvahy, že ověřujícím znakem ‚existence‘, tedy ‚skutečnosti‘ čehokoliv je jeho působení. Pak naše otázka bude znít: čím (a jak) projevuje ‚společnost‘ svou existenci? E. Durkheim byl prvý, kdo položil tuto otázku, a jeho odpověď zněla: svou existenci společnost projevuje ‚nátlakem‘ (contrainte) vyvolávaným na individua… Abychom se vyhnuli takto příliš silně emotivně sycenému způsobu vyjadřování – budeme mluvit o regulování, jemuž jsou individua vystavena ve společnosti, a zdroj spojeného s ním nátlaku budeme spatřovat v nejrůznějšího druhu regulativech.“ V jiné studii (Nástin systému sociologie, 1969) pak konstatoval již nejen krizi společnosti a evropské kultury (o níž explicite mluvil dávno před rokem 1948), ale přímo krizi sociologie, jíž „se nedostává obecné teorie, ačkoliv nejvýznamnější představitelé sociologického funkcionalismu neopomenuli její program nastínit, aniž ho ovšem vyložili“. Samozřejmě že ani Fischerova ambice „takovou teorii vyložit“ nemohla zůstat jiná než neúplná. Fischer implicite polemizoval s Parsonsem, nikdy ho však neuváděl a když na něj odkazoval, pak marginálně – šlo ovšem o souboj nerovný, v němž ostatně Fischer „neměl šanci“ již proto, že jeho koncepce zůstala v češtině, částečně v němčině. Publikoval sice v 60. letech i v indickém sociologickém časopise, ale stati významu marginálního, například připomenutí významu Pitirima Sorokina pro světovou sociologii bez důrazného připomenutí Sorokinova „českého období“.

Jakkoliv byly Fischerovy ambice „universalistické“ v tom smyslu, že svou koncepcí sociologie jako „vědy skladebné“ chtěl překročit hranice „malého českého světa“ (Fischer byl patrně poslední český systematik), nelze pominout dvě jeho témata zásadní a dodnes asi živá – jeho neustálé potýkání se s problémem české demokracie (tedy s „českou otázkou“) a s Masarykem jako jejím „prorokem“, reprezentantem, mluvčím, ba ztělesněním. V roce 1938 příznačně vydal velkou studii Ideové základy české demokracie, v níž rozvinul myšlenku, kterou nacházíme stejně tak u Masaryka v jeho prezidentském období jako u Beneše (zejména v Demokracii dnes a zítra z doby jeho britského exilu a amerických přednášek), totiž myšlenku role politických stran a stranictví v moderní demokracii. Fischer mj. upozornil na to, že v československém kontextu podmínkou fungování parlamentní demokracie vždycky byla vládní koalice, jež je „koalicí různorodých stran, zpravidla měšťanských a socialistických. Protilehlost zájmů takto formálně propojených stran vede k nutnosti vzájemných kompromisů, jejichž docilování je pak vlastně jediným politickým programem.“ Velká slova o „politických programech“ tak ztrácela na reálném významu a stávala se jen předvolebními hesly, jsouce nesplnitelná v reálné politice. Proto – a nikoliv z nepochopení role politických stran („politické strany jsou v demokracii nezbytným nástrojem projevování politické vůle“) – se Fischer obával přílišné váhy stranictví: „Stranictví počalo být rozhodující ve státní správě, jejíž funkce má být nadstranická… Jako strany dolehly nebezpečně na stát, ochromujíce plné rozvinutí jeho energií, tak dolehl stranický aparát na strany samé, znehybněl je a zejména odňal jim funkce v plném smyslu politické.“ Logika Fischerových úvah směřovala stejným směrem jako úvahy Masarykovy a Benešovy, pouze jeho fundamentální argumentace byla odvozena z koncepce „skladebné společnosti“. Kritika stranictví byla ale provázena také kritikou českého „typického rysu“, totiž neúcty k institucím a ustavenému řádu demokratickému: „jako problematický se mi jeví náš sklon ke konkrétně přízemnímu životnímu stylu a s ním těsně spjatý nedostatek smyslu pro život v řádu a kázni.“ Ostatně není bez zajímavosti, že jako sociální typus volil Švejka s jeho neúctou k byrokracii, ale obecně k „úřadům“ („ve zjevu Švejka pronikají vskutku typické vlastnosti českého člověka a v jeho poměru nejen k válce, ale k autoritám vůbec“). Co však bylo a mohlo být pochopitelné v době války (1914–18), bylo v demokracii brzdou – a velmi závažnou. Ficher neváhal kategoricky odsoudit to, co jsme se „naučili“ jako důsledek svého podřízeného postavení v monarchii: „aby se zavděčili synové čeští, zapírali svou řeč, svou národnost, tupili ji. Osvědčovali svou loajalitu ze snah podlých, nebo lhali loajalitu a byli ještě podlejší … naučili jsme se hrbit hřbet, líbat ruce, posílat blahopřejné telegramy lhát navenek a děkovat, když jsme byli práskáni bičem,“ což nemohlo nezanechat stopy na „národní povaze“. Fischer byl v té věci kriticky nesmlouvavý – a jak patrno, měl pravdu nejen pro minulost. V té souvislosti formuloval také své úvahy o tradici, o nezbytnosti jejího překonání, ale současně respektu k tomu, co je v ní živé atd., tedy otázky veskrze aktuální nejen dobově. To vše je samozřejmě svázáno s osobností Masarykovou, s níž se Fischer potýkal vlastně celý život – byl věcně kritický (ve vztahu k Masarykově sociologii) a současně velmi rozhodný. Fischer recenzoval v Sociologické revui v roce 1932 Nejedlého životopisný opus o Masarykovi a konstatoval, že sice „jako nápravný prostředek společnosti neobstojí ani řešení Masarykovo navržené v Sebevraždě, ale ani řešení Nejedlého“.

Pokud jde o posouzení Masarykova pojetí „české otázky“, což byl pro Fischera problém klíčový: problém je postaven dobře a aktuálně, mínil Fischer, avšak jeho řešení bylo sporné, byť dobově funkční. Je snad zaznamenáníhodné, že po řadě dílčích studií o Masarykově filosofii a sociologii (většinou polemicko-kritických, ale zdvořilých) uzavřel svou „masarykianu“ úvahou Zamyšlení nad TGM, kterou napsal k 30. výročí Masarykova úmrtí a která vyšla v březnu 1968 v Literárních novinách. Fischer v ní vědomě opustil svůj kriticismus, ale formuloval své stanovisko k masarykovskému pojetí „české otázky“: „Nebylo nesnadné prokázat její nehistoričnost. Ale nebylo možno nevidět, že toto pojetí… bylo projevem sebezáchovné reakce malého národa, který hledal spíš posvěcení než potvrzení svých nároků na existenci… Masaryk jen dovršuje obrozenské tendence, aby po vzoru Palackého běh národního dění převedl na společného jmenovatele svých ideálů humanitních.“ Ač v domýšlení Masaryka viděl naplnění své představy skladebné společnosti, uzavřel: „Připadalo mi před válkou, že Masaryk stojí sám jako osamělý balvan, protože jsem neviděl těch, kdo by pokračovali v jeho odkazu po zákonu tvorby a příkazu doby. Dnes bychom měli mluvit o balvanu neviditelném.“ V závěru se Fischer hlásil, opatrně, ale explicite k ideálu „socialismu s lidskou tváří“, což ostatně odpovídalo jeho původně levicovému – a poté tolikrát zesměšňovanému a poníženému – zaměření.

Fischer nebyl filosofem ani sociologem oblíbeným. Za života měl mnoho adorantů i mnoho odpůrců, po jeho odchodu se k jeho životnímu dílu systematicky vracelo jen několik specialistů zejména z Olomouce (J.V. Musil aj.). Patřil organicky k brněnské sociologické škole, přispíval pravidelně do Sociologické revue a podobně, avšak kromě rektorské funkce na obnovené olomoucké univerzitě se mu obecnějšího uznání nedostalo. Je přirozené, že v pražské sociologické škole měl radikální odpůrce a Josef Král, ač ve svých dějinách české filosofie podstatu Fischerovy sociologie reprodukoval věcně přesně, neodpustil si výtku, že „jeho quasi scholastické, často spíše jen slovní a terminologické rozlišování a jeho nepřekonatelný, jak se zdá, sklon k verbalismu činí jeho ideje nejasnými a neurčitými, ale na mysli ne dosti schopné věcné analysy působí dojmem novoty a originálnosti.“ Na druhé straně se o něm pozitivně zmínil Králův žák Zdeněk Ullrich v dodatku k dílu Sorokinovu. Je ovšem paradoxní, že Fischer sám (natož ostatní) nedocenil, že dvacet let před Parsonsem (protože se srovnával spíše s českým strukturalismem a ani to ne dost důsledně) anticipoval později módní a vlivný strukturní funkcionalismus. Jeho rozbor „třetí říše“ a jejích ideových kořenů, jakož i pronikavá zkoumání o „krizi demokracie“ převyšovaly většinu z toho, co na tato témata bylo v jeho době napsáno nejen u nás, ale i v Evropě.

Knihy: A. Schopenhauer: Genese díla. Příspěvek k psychologii tvorby (Fr. Borový, Praha 1921); O vědomí (B. Kočí, Praha 1921); Hovory a zpovědi: Dvě knihy neklidu a hledání (Čin, Praha1922); Filosofie, její podstata a problémy (Vetešník + Košatka, Praha 1922); Saint-Simon a Auguste Comte: Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu (Orbis, Praha 1925); Glosy k české otázce (Okresní osvětový sbor, Kdyně 1926); O pravdách a filosofech (Okresní osvětový sbor, Kdyně 1926); Útěk před starou filosofií (Jednota filosofická, Olomouc 1927); Budoucnost evropské kultury: Vstupní čtení na Masarykově universitě 17. 10. 1927 (Nové Čechy, Praha 1928); Über die Zukunft der europäischen Kultur (Drei Masken Verlag, München 1929); Kultura a regionalismus (Index + Jan Vaněk, Brno 1930); O neklidu dneška: Příspěvek ke stejnojmenné anketě revue Les cahiers de l‘Étoile v Paříži (Čin, Praha 1930); Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti. I. Základy poznání (Melantrich, Praha 1931); Třetí říše: Úvodem do současného politického stavu (Sociologická revue, Brno1932); Tyrš a sokolstvo: Historický a kritický rozbor sokolské ideologie (Index, Brno 1932); Zrcadlo doby: Abeceda skoro filosofická (Orbis, Praha 1932; 2. vyd 1996); Řád kapitalistický a skladebný (Olomouc, Index 1933); Krise demokracie I.–II. (Index + Pokrokový obzor, Brno 1933; 2. vyd. 2005); Věčný a časový úkol filosofie: Nástupní čtení přednesené na Masarykově universitě v Brně dne 22. října 1933 (Index, Olomouc 1935); Národní tradice a česká filosofie: Úkoly a výzvy (Jednota filosofická, Brno 1939); Den po válce (V. Petr, Praha 1946); Na cestu: Hrst proslovů děkanových (Spolek posluchačů filosofie, Brno 1946); Politika a stranictví (Zemská osvětová rada, Brno 1947); Únor 1948: Slovo k vychovatelům (Orbis, Praha 1948); Tři stupně: Filosofický vějíř (K. Jelínek, Blansko 1948); Uvedení do vědy I. (Ústav odborného školství, Praha 1961); Sokrates nelegendární (SNP, Praha 1965; 2. vyd. 1969, 3. vyd. 1970, 4. vyd. 1994); Filosofické studie I. (Výzkumný ústav odborného školství, Praha 1968); Pedagogické stati (Výzkumný ústav odborného školství, Praha 1968); Proti Mnichovu (Blok, Brno 1968); J. L. Fischer: Osobnost, dílo, myšlenky (Univerzita Palackého, Olomouc 1990); Listy o druhých a o sobě (Torst, Praha 2005; ed. Jiří Opelík); Výbor z díla I.-III. (Academia + Univerzita Palackého, Praha – Olomouc 2007–12; eds. Sylva Fischerová a Jan Šulc).

Studie: Ladislav Klíma – F. Krejčí (Slawische Rundschau 1929); Pohoršení z Rádla (Index 1929); Traktát o věcech božských (Nové Čechy 1929); T. G. Masaryk: Počátky a vlivy, O dvojím řádu, Rozhledy po české filosofii (Česká mysl 1930); Masaryk a demokracie (Index 1930); Dvě kapitoly k Masarykově sociologii (Sociologická revue 1930); Třetí říše (Sociologická revue 1932); Vyzvání k víře (Index 1932); František Krejčí (Naše věda 1934); Na okraj stavovského státu (Sociologická revue 1934); K diskusi o t. zv. normativní teorii (Sociologická revue 1936); Kvalitativní metoda ve vědách (Sociologická revue 1937); T. G. Masaryk čili ctění hrdinů v demokracii (Sociologická revue 1937); Na křižovatce (Sociologická revue 1938); Ježíš či Caesar? (Sociologická revue 1938); T. G. M. (Index 1938); Masarykovo pojetí vědy a filosofie (Naše věda 1938); Několik vzpomínek na Fr. Krejčího (Československá psychologie 1958); Meze kvantitativní metody (Sborník prací FF brněnské university 1958); O kategoriích (Filosofický časopis 1966, 1967); Kvalitativní kosmos, Řád struktur (Filozofia 1967); Struktur und Prozess (Wissenschaftliche Zeitschrift der Humboldt-Universität 1967); Qualität, Funktion und Struktur (Zeitschrift Vitalstoffe – Zivilisationskrankheiten 1967); Preliminary to Sociology (Indian Journal of Social Research 1967); Sorokin's System of Sociology (Indian Journal of Social Research 1968); Skladebná filosofie, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis 1969); Nástin teorie politiky (Sociologický časopis 1969).

Překlad: Výbor z díla A. Schopenhauera: Génius, umění, láska, světec (R. Škeřík, Praha 1923; 2. vyd. 1994).

Literatura: J. L. Fischer: 1894–1994 (Filosofický časopis 1995); J. Dvořák: J. L. Fischer a jeho boj proti provincionalismu, Index 1929–1939 (Sborník prací FF brněnské university 1964); Jiří Gabriel: J. L. Fischer o sobě a o filosofii (Sborník prací FF brněnské university 1970); Jiří Gabriel: Za prof. J. L. Fischerem (Sborník prací FF brněnské university 1973); Karel Floss: Hledání řádu (Filosofický časopis 1991); Jiří Gabriel (ed.): Hledání řádu skutečnosti: Sborník ke 100. výročí narození Josefa Ludvíka Fischera (Filosofická fakulta MU, Brno 1994); Miloš Havelka (ed.): Spor o smysl českých dějin (Torst, Praha 1995); Pavel Horák: Rozpad pozitivismu v českém meziválečném myšlení – J. L. Fischer (Filozofia 1980); Jan Macků: K vývoji strukturalismu v české filosofii a humanitních vědách (Sborník prací FF brněnské university 1968); Jiří V. Musil (ed.): Josef Ludvík Fischer: 6. 11. 1894 – 16. 2. 1973: Sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození (Vlastivědná společnost muzejní, Olomouc 2001); Jiří V. Musil: Josef Ludvík Fischer: Česká otázka dnes – poslání malého národa (Společnost J. L. Fischera, Olomouc 2007); Jan Štěpán (ed.): J. L. Fischer a filozofie XX. století: Sborník prací k 100. výročí narození (Univerzita Palackého, Olomouc 1996); Ludvík Tošenovský: K úvahám J. L. Fischera o kategoriích dialektického materialismu (Filosofický časopis 1990); Ludvík Valenta: Vztah J. L. Fischera k marxismu (Filosofický časopis 1991); František Valouch: Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem: Hrst úvah nad dílem J. L. Fischera (Tvar 1991); Josef Zumr: Vývoj českého Les stades importants du développement démographique (AUC – Geographica 1998) strukturálního myšlení do roku 1930 (Filosofický časopis 1969); Josef Zumr: Tvůrce a strážce hodnot: Ke genezi díla J. L. Fischera (Filosofický časopis 1970).

Miloslav Petrusek

---

Josef Ludvík Fischer se podílel na některých heslech této encyklopedie.