Gellner Ernest (Arnošt)
Gellner Ernest (Arnošt)
v Paříži (Francie)
v Praze
Narodil do středně zámožné rodiny právníka, která mu umožnila solidní vzdělání. Gellnerovi rodiče organicky zapadali do německo-židovského intelektuálního ovzduší Prahy, jejich syn navštěvoval německou školu, ale perfektně mluvil česky. Jak říká Gellnerův přítel Jiří Musil, z pražského prostředí a z ducha české mentality si natrvalo odnesl tři velká témata: (1.) zájem o český jazyk, literaturu a společnost, ale i zájem o Rusko; (2.) základní liberální politickou orientaci (podle metaforického vyjádření Davida Glasse, „kdyby došlo k jakékoliv revoluci, zleva nebo zprava, každá by se rozhodla Gellnera zastřelit“); a (3.) pozitivní, současně však věcně kritický vztah k Masarykovi. V téže době zrála v Gellnerovi tři obecná témata, jež budou v jeho dalších filosoficko-sociologických dílech transformována do podoby tří „velkých otázek“: otázka vzniku a proměn národní identity, otázka příčiny, povahy a důsledků velkých sociálních změn („transformací“) a otázka vzniku moderní Evropy (Gellner bude později mluvit o „evropském zázraku“). S touto zatím ještě konceptuálně nezformovanou výbavou reagoval na zásadní změnu své životní dráhy, když byl spolu s rodiči nucen z rasových důvodů odejít v roce 1939 do Velké Británie. Tam dokončil, v nevelkém městě St. Alban severně od Londýna, středoškolská studia a začal se připravovat na studia vysokoškolská. Na základě projektu Portugalská koloniální politika byl sice přijat na Balliol Colege v Oxfordu (rok studoval filosofii), nicméně válka rozhodla o jeho dalším životním kroku: vstoupil do československé zahraniční armády, zúčastnil se obléhání Dunquerku a s československou obrněnou brigádou se vrátil jako řidič pancéřového vozu do Prahy. Zde pokračoval ve vysokoškolských studiích (mj. u Jana Patočky), nicméně v době, kdy se již poměrně jasně rýsovala nebezpečná změna politických poměrů, odešel Gellner natrvalo znovu do Británie, kde vlastně pokračoval ve studiích filosofie na Balliol College a poté na London School of Economics and Political Science. Po absolutoriu v roce 1949 začal pracovat jako asistent profesora Johan Murraye v oboru morální filosofie a později sociologie. V roce 1962 byl jmenován profesorem sociologie na London School of Economics, roku 1979 byla jeho profesura rozšířena i na filosofii. Stal se členem Královského antropologického ústavu a Britské akademie (1974). Po roce 1989 se Gellner vrátil do Prahy, aby zde vybudoval z podnětu mecenáše Georga Sorose Středoevropskou univerzitu. Z malicherných politických důvodů byla ale nakonec univerzita přenesena do Budapešti (část působí rovněž v Polsku) a v Praze dočasně zůstal jen jeden či dva malé kabinety, mj. i Gellnerovou zásluhou, neboť „své“ město odmítal opustit.
Po nijak dramatických polemikách s evolucionisty ginsbergovského typu Gellner v roce 1959 napsal svou první knihu Slova a věci. Kniha vyvolala skandál proto, že je skrz naskrz kritická vůči hlavnímu proudu tehdejší filosofie, tzv. analytické filosofii či filosofii jazyka, která navazovala na pozdního Wittgensteina. Wittgenstein, i když o něm třebas léta nepsal, pro Gellnera zůstal typem filosofa, který filosofuje, „jak se nemá“. Na sklonku života se Gellner k Wittgensteinovi vrátil a tehdejší charakteristika je retrospektivně platná pro celoživotní vztah Gellnera k Wittgensteinovi: „Tractatus logico-philosophicus (1922) Ludwiga Wittgensteina je báseň na samotu. Je také výrazem individualisticko-univerzalistické, atomické vize vědění, myšlení, jazyka a světa. Tato vize logicky plodí samotu – i když pocit samoty může mít i jiné kořeny. Ta báseň je ještě účinnější pro svůj dogmatický styl: myšlenky nejsou předkládány jako volba, která má být diskutována proti nějaké možné alternativě nebo proti pouhé pochybnosti, ale jako nesporný, samozřejmý soubor pravdivých skutečností“ (1998).
V 60. letech se Gellner obrátil k sociální antropologii, ovlivněn Malinowskim, ale nikoliv jako slepý pokračovatel, protože modifikovanou metodologii požil ke zkoumání nejen „preliterárních společností“, ale i společností soudobých. Napsal několik studií, v nichž podrobně vyložil vztah sociologie a antropologie; metaforicky řečeno: „sociální antropologii vymezuje nikoliv skutečnost, že zkoumá kmeny, ale to, že je kmenem. Podobně sociology je možné rozpoznat podle anomie, kterou projevují, když anomii zkoumají“. Gellner byl „sociologem velkých témat“, jeho jistá nechuť k drobení sociologie na partikulární a samostatné větve podle dominantní metody byla příznačná – nejenže takovou sociologii „nedělal“, ale kategoricky ji i v samostatných analytických studiích odmítal: „Co způsobuje, že psychosociální vědy kvetou? Kvetou nepochybně proto, že tento růst se děje ve světě anomie, zejména intelektuální.“ Gellner se pustil do zápasu (ne vždy hlubokého a ne vždy důsledného) stejně tak s Winchem jako s Homansem, stejně tak se Starkem jako s Barnesem ad.
Po krátkém terénním výzkumu Berberů (výsledkem byla kniha Svatí Atlasu, 1969) se občas k sociálněantropologickým výzkumům vracel, ale jeho zájmy se postupně přesouvaly k problémům obecnějším, řekněme s nadsázkou, k „pražským tématům“. Nepochybně nejznámější a natrvalo zapsaná do dějin sociologie zůstává jeho studie Národy a nacionalismus (1983), která je pozoruhodná tím, že nerozmnožuje plejádu textů o tom, jak moderní národy postupně utvářejí svou nacionalistickou ideologii, ale právě tím, že je „kontraintuitivní“: proti předpokladu zdravého rozumu (a tak to občas v sociologii být musí) Gellner vztah národ – nacionalismus obrací: nacionalismus je předpokladem vzniku moderního národa. Jak konstatuje Jiří Musil, Gellnerova teorie patří do obecnější kategorie modernistických teorií, podle nichž jsou evropské národy, jak je známe dnes, vázány na určitou dobu: jsou produktem hospodářského a politického vývoje 19. a 20. století a tedy „součástí určité vývojové fáze evropské společnosti, tj. součástí moderní společnosti průmyslové“ (Gellner). Gellner velmi podrobně rozebírá řady paradoxů raného i soudobého nacionalismu a zejména popírá, že nacionalismus by měl jakési „hluboké kořeny v lidské psychice“. V této souvislosti rozvíjí pozoruhodnou myšlenku o roli „vysoké kultury“ (jíž rozumí ovšem především gramotnost a eventuálně až na vyšším stupni porozumění uměleckým a jiným artefaktům vyšší úrovně, než produkovala „lidová, nízká kultura“). Gellner tím nesnižuje roli lidové kultury, konstatuje pouze, že moderní národy nemohly vzniknout bez společného „kódu“, který tvoří základ národní jednoty. Ale v tom je onen nebezpečný osten: nacionalismus nemůže právě bez tohoto svazku „kodifikovaného vyšší kulturou“ vzniknout. Tak dochází k postupnému průniku nacionalismu jako „stavu mysli“, státu (jako garanta fungování kodifikované vyšší kultury např. ve školách) a národa jako skupiny lidí, která je tím vším vzájemně propojena a svázána.
Gellner se po celý život zabýval stavem a vývojem zemí „východního bloku“, cestoval do Sovětského svazu a byl velmi dobrým znalcem ruské kultury. V okamžiku rozpadu sovětského impéria napsal knihu o občanské společnosti (Podmínky svobody, 1994). Psal ji v době, kdy pojem sám byl např. v našem prostředí, pokud vůbec, užíván neutrálně, politického významu (dokonce personálně spojeného s Václavem Havlem a Václavem Klausem) nabyl až v druhé polovině 90. let. Gellnerova stále živá kniha je ovšem zajímavá také tím, že (na základě svých dlouholetých studií) pokládal za významné ohrožení občanské společnosti nejen marxismus, ale i islám. Jeho islamistickým studiím je vůbec věnována menší pozornost, než si zaslouží, i když nejsou v některých ohledech věcně nesporné (Zdeněk Vašíček). Naše doba se podle Gellnera vyznačuje nebezpečím střetů tří „velkých ideových přístupů“ – náboženského fundamentalismu, relativismu (zejména v postmodernistické podobě) a osvícenského racionalismu („racionalistického fundamentalismu“). Gellner byl radikálním odpůrcem relativismu ve všech jeho formách, a to i v době kdy odmítat relativismus nebylo zdaleka populární, nicméně si v té věci pevně stál na svém (sám se pokládal za kritického racionalistu nebo „post-osvícenského racionalistu“, vědomě tak navazuje na Karla R. Poppera).
Gellnerovo dílo v mnohém završuje syntetický spis patřící do kategorie filosofie dějin Pluh, meč a kniha (1989). Jde o spis nesporně ambiciózní, který chce postihnout „strukturu lidských dějin“ na poměrně vysoké úrovni abstrakce. Výchozí teze byla formulována takto: „Přechod k lidství v pravém slova smyslu se udál ve chvíli, kdy genetické vybavení člověka začalo být tak tolerantní, že umožnilo onu širokou škálu sociálního chování, jakou skutečně v dějinách a etnografii nalézáme… Když k tomu došlo, staly se jazyk a kultura v určitém vyhraněném a silném smyslu nepostradatelnými.“ V devíti velkých tématických komplexech (např. obecná teorie ideologií a pojmů, vznik „moderní vize“, vzájemné vztahy lidských činností atd.) nabízí Gellner velkou diskusní plochu, která žel nebyl v českých zemích využita. Ačkoliv je Gellnerova teorie dějin v mnoha ohledech zpochybňována historiky a někdy i filosofy, je svou jistou provokativností nesporně intelektuálně produktivní. Ostatně celý jazykový styl Gellnerův byl na hony vzdálen enigmatismu postmoderny, Gellner psal jasně, srozumitelně – a proto vyvolával vášně tam, kde by je mohl utlumit, kdyby zvolil méně „esejistickou“ formou. Nicméně i tímto jazykovým projevem zůstává Gellner milníkem rovněž v české sociologii a sociální antropologii.
Kromě pravidelně pořádaných „gellnerovských seminářů“, kde se disktují témata Gellnerovi blízká (zejména z kulturní a sociální antropologie), Gellnerovo dílo u nás ohlas nenašlo, ačkoliv jeho podstatná část je díky péči Jiřího a Evy Musilových k dispozici i v českých překladech. Snad jediná solidní, i když možná věcně sporná polemika s Gellnerem pochází z pera Zdeňka Vašíčka (2003), který zejména analyzuje Gellnerovu „ideálnětypickou“ metodu a jeho „synoptismus“. Gellnerovo dílo i život jsou spojeny s jeho „druhou vlastí“, přestože Gellner sám se ke svému češství trvale hlásil a svou účastí ve druhé světové válce je také jednoznačně doložil.
Knihy: Words and Things: A Critical Account of Linguistic Philosophy and Study in Ideology (Gollancz, London 1959; 2. vyd. 1960, 3. vyd. 1968, 4. vyd. 1979); Thought and Change (University of Chicago Press, Chicago 1965); Saints of the Atlas (Weidenfeld & Nicolson, London 1969); Legitimation and Belief (Cambridge UP, London – New York 1974); Spectacles & Predicaments: Essays in Social Theory (Cambridge UP, Cambridge – New York 1979); Muslim Society (Cambridge UP, Cambridge – New York 1981); Nations and Nationalism (Cornell UP, Ithaca 1983; 2. vyd. 2006); Relativism and the Social Sciences (Cambridge UP, Cambridge – New York 1985); Culture, Identity, and Politics (Cambridge UP, Cambridge – New York 1987); The Concept of Kinship and Other Essays on Anthropological Method and Explanation (B. Blackwell, New York 1987); State and Society in Societ Thought (B. Blackwell, Oxford – New York 1988); Plough, Sword and Book: The Structure of Human History (University of Chicago Press, Chicago 1989; 2. vyd. 1991); Reason and Culture: The Historical Role of Rationality and Rationalism (B. Blackwell, Oxford – Cambridge 1992); Postmodernism, Reason and Religion (Routledge, London – New York 1992); The Psychoanalytic Movement: The Cunning of Unreason (Fontana, London 1993; 2. vyd. 1996, 3. vyd. 2003); Encounters with Nationalism (Blackwell, London – Cambridge 1994); Conditions of Liberty: Civil Society and Its Rivals (Penguin, New York 1994); Anthropology and Politics: Revolution in the Sacred Grove (Blackwell, London – Cambridge 1995); Nationalism (New York UP, New York 1997); Language and Solitude: Wittgenstein, Malinowski and the Habsburg Dilemma (Cambridge UP, Cambridge – New York 1998).
Sborníky: Populism: Its Meaning and National Characteristics (Macmillan, New York 1969; spolueditor G. Ionescu); Arabs and Berbers: From Tribe to Nation in North Africa (Duckworth, London 1973; spolueditor C. Micaud); Cause and Meaning in the Social Science (Routledge + K. Paul, London – Boston 1973); Contemporary Thought and Politics (Routledge + K. Paul, London – Boston 1974); Devil in Modern Philosophy (Routledge + K. Paul, London – Boston 1974); Patrons and Clients in Mediterranean Societies (Duckworth + CMS, London – Hannover 1979; spolueditor J. Waterbury); Soviet and Western Anthropology (Columbia UP, New York 1980); Islamic Dilemmas: Reformers, Nationalists, Industrialization (Mouton, Berlin – New York 1985); Liberalism in Modern Times: Essays in Honour of José G. Merquior (CEU Press, Budapest 1996; spolueditor C. Cansino).
Literatura: John A. Hall: Ernest Gellner: An Intellectual Biography (Verso, London 2010); Sinisa Malesevic – Mark Haugaard (eds): Ernest Gellner and Contemporary Social Thought (Cambridge UP, Cambridge 2007); Jiří Musil: Za Arnoštem Gellnerem (Sociologický časopis 31, 1995, 4: 517–519); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011).