Generace

Verze z 11. 12. 2017, 17:02, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)

generace – (z řec. genos = rod) – velká, soc. diferencovaná skupina osob, které jsou spojené dobově podmíněným stylem myšlení a jednání a prožívající podstatná období své socializace ve shodných hist. a kult. podmínkách. V přeneseném slova smyslu označuje pojem g. i myšlenkové proudy, ideje, tech. výrobky (viz např. generace počítačová) na stejné úrovni řešení, vycházející ze shodných předpokladů. Synonymem pojmu g. je pojem pokolení, který se však užívá převážně jen v genealogickém a demogr. slova smyslu. Pojem g. je vymezován s důrazem na momenty demogr. a genealogické, na souvislosti kult., na hlediska hist. (E. Freiová). Demogr. je pojem g. víceméně totožný s pojmy vrstevníci, kohorta (viz kohortní analýza), tedy je vymezen jako souhrn jedinců narozených v jednom roce nebo v určitém krátkém rozmezí (tzv. generace fiktivní). S-gicko-hist. pojetí vymezuje hist. specifika, na jejichž základě a v interakci s nimiž se uskutečňuje proces socializace vrstevníků a jsou vyjádřeny jejich soc. diferencované potřeby a zájmy. Hovoří se např. o „ztracené generaci“, o „generacích osudově poznamenaných svět. válkou“, ale též o „generaci budovatelů socialismu“, o „gründerské generaci“ apod. I když v zásadě každá kohorta (pokolení) prochází neopakovatelnou hist. zkušeností a její socializace je hist. neopakovatelná, v historiografii se pojem g. používá spíše selektivně, pro výrazné rysy a specifika socializačního procesu, znamenající nový typ hist. zkušeností. V tomto smyslu ne všechny genealogicky a demogr. vymezené g. jsou g. v hist. slova smyslu a nejsou také g. v kult. významu tohoto pojmu. Obecně lze říci, že v období velkých spol. změn vyzrává více kult. a hist. generací než v obdobích dlouhodobé stability spol. poměrů. Avšak každé období stability je předznamenáno obdobím změn (často bouřlivých), které budoucímu zklidnělému vývoji vtisknou podstatné rysy a tím dají i podobu g., která se v tomto období utváří. Pojem g. je z hist. hlediska poměrně mladý a v analýze nerozvinutých společností se příliš neuplatní. Kapitalismus spjatý s rozvojem techniky, rozbitím starých příbuzenských struktur, zvyšující se úlohou manželského páru v rodinné výchově a větší složitostí výchovného a polit. působení vytváří makrospol. podmínky pro formování vyhraněných g. ve smyslu soudobé historiografie. K. Marx a F. Engels pojem g. chápali víceméně jako synonymum pojmu pokolení a kladli důraz na funkci g. v předávání kult. dědictví. V jejich pojetí nejsou dějiny nic jiného než sled jednotlivých g., z nichž každá těží z materiálu, kapitálu, výrobních sil, které jí odkázaly všechny předchozí g., pokračuje tedy jednak za úplně změněných okolností v tradiční činnosti, jednak úplně změněnou činností modifikuje staré okolnosti (viz Německá ideologie). Pojetí g. jako transmise či „vehikulu“ soc. a kult. změny představuje dnes význ. trend jak uvnitř kult. a soc. antropologie, tak uvnitř s-gie.

V s-gii a historii se víra v mladistvý elán a nezištnost nastupujících g. datuje již od hnutí Mladé Evropy a G. Mazziniho. V méně romantické podobě je však vyjádřili i jiní badatelé, např. Ortega y Gasset. V jeho pojetí změny hosp. a polit. života jsou jen vnějším vyjádřením komplexu idejí zakotvených ve „vitální senzibilitě“ konkrétní doby. Tato senzibilita, právě tak jako její změny, se realizuje prostřednictvím g., které jsou též hist. konzistentními subjekty, jimiž promlouvá a realizuje se „duch doby“. Toto mesianistické pojetí g., zejm. mladé g., bylo typické i pro it. fašismus a jeho ideology (např. G. Gentilla), méně již pro něm. nacismus. Specif. kult. pojetí g., ztotožňující ji s vrstevnickou entitou odlišující se od ostatních étosem, specif. citlivostí pro určité problémy i smyslové jevy, mentalitou či výrazovými prostředky, bylo nejčastěji užíváno v uměnovědě a dějinách umění. V s-gii se g., resp. generačním vědomím zabýval ve 20. l. K. Mannheim, který si položil otázku, co podmiňuje vznik a existenci odlišného vědomí různých g. Dospěl k závěru, že generační vědomí má svůj původ v názorech a postojích, které vznikají v reakci na sdílené shodné soc. prostředí a situace. Generační vědomí se utváří na základě analogické soc. a hist. zkušenosti, byť u jednotlivých vrstevníků často individ. modifikovaných – vzniká tzv. generační jednotka. Pokud existují vhodné podmínky pro rozvoj generačního vědomí, vzniká i specif. generační životní styl, odlišný, popř. protikladný vůči dominantnímu, modálnímu stylu společnosti. Žádná nastupující g. není automaticky progresivní či konzervativní, záleží na hist. okolnostech, jak se bude g. orientovat a v co její aktivita vyústí. Význam g. spočívá podle Mannheima zejm. v tom, že jsou potenciálně schopny jakéhokoliv nového startu. Na Mannheima a jeho teorii generační jednotky navazuje jak strukturálně funkcionalistický model g., reprezentovaný zejm. T. Parsonsem, S. N. Eisenstadtem, popř. H. Schelským, tak i romantizující koncepce, přeceňující roli g. (zejm. pak mladé g.) v kult. hist. vývoji společnosti (teorie mezigeneračního konfliktu K. Kenistona, teorie kontrakultury Ch. Reicha, koncepty tzv. "nové levice"). Parsons navazoval na Mannheima především v názoru na funkci generační kultury a generačního vědomí. Jednoznačně ji spojoval s mechanismy adaptace a „ventilu“. V 60. l. byl tento přístup považován za konzervativní a překonaný. Avšak situace v záp. Evropě a USA v 70. l., analýza důsledků nezaměstnanosti mládeže apod. zpochybnily i většinu tezí nové levice o revolučnosti a ideol. a polit. jednotě mladé, nastupující g. I současní sociologové ve většině případů navazují na Mannheimovy úvahy o vzniku a významu g., akceptují je a rozvíjejí (M. Matthijssen, S. Frith, M. Brake, G. Jones). Objevují se však i kritické výhrady (J. Hood-Williams) a zvl. od poloviny 70. l. snaha o uplatnění soc. aspektu a hist. přístupu (G. P. Murdock, R. McCron, K. Roberts).

generation génération Generation generazione

Literatura: Eisenstadt, S. N.: From Generation to Generation. Glencoe 1956; Kabátek, A.: K sociologickému vymezení generačních skupin. Sociologický časopis, 1989, č.6; Mannheim, K.: Essays on the Sociology of Knowledge. London 1952; Parsons, T.: Essays in Sociological Theory. Chicago 1964.

Aleš Kabátek