Gnosticismus: Porovnání verzí

m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
 
Řádek 1: Řádek 1:
<span id="entry">gnosticismus</span> – (z řec. gnósis = poznání) – spekulativní učení a [[hnutí náboženské|náboženské hnutí]] z počátku n. l., označované původně jako gnose, které ovlivnilo nejen středověké náb. [[sekta|sekty]] (viz též [[hereze]]), ale také dualistické fil. systémy. Doklady nejranější gnose jsou známy ze Sýrie a Egypta. Tradičně, ale neprokázaně, jsou za zakladatele tohoto učení považováni ''Šimon Mág'' (''Simón'' zmiňovaný v ''Novém Zákoně'') a jeho družka ''Helena''. Pozadí vzniku gnose tvoří [[platonismus]] a židovské náboženství. ''G.'' vznikl současně s [[křesťanství|křesťanstvím]] (nikoliv z něho) a tyto dva myšlenkové proudy se vzájemně silně ovlivňovaly. Gnostické učení není jednolité, skládá se z řady poměrně odlišných variant, zastoupených sektami ohraničenými místně nebo časově. Některé byly v přímém rozporu s křesťanstvím (např. Ofité, ctitelé biblického hada), jiné (pozdější) se rozvíjely už v rámci křesťanství (např. Valentinisté). Zákl. tématem gnostického myšlení je najít odpovědi na tyto otázky: odkud jsme a čím jsme se stali; odkud pocházíme a kde jsme se octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni; jak je to s naším narozením a jak je to s naším znovuzrozením (citováno ''Clemensem Alexandrijským'' kolem r. 200 ze staršího gnostického spisu). Dualistická podoba světa a člověka není podle gnostiků věčná, má být zrušena návratem k původní božské jednotě, ze které vše vyšlo, splynutím s prazákladem, s prvotním Bohem. Návrat člověka k původní jednotě se má dít cestou „pravého“, tj. nadsmyslového poznání, které povede ke spojení rozdělené podstaty člověka. Gnostické sekty rozvinuly různé složité spekulace o vzniku světa i o „posmrtném životě“, tj. o „cestě duše k Bohu“. V zásadě tato cesta prochází mnoha sférami neboli aióny, vzniklými božskými emanacemi, a hlídači aiónů, archonti, se snaží duším v cestě bránit; pouze gnostici jako nositelé pravého poznání mohou projít a vymanit se z věčného koloběhu života, ostatní duše jsou stále vraceny na zem. Je to svérázné pojetí dvojího typu nesmrtelnosti. Z hlediska gnostického učení jsou dějiny pouze bezcílným chaosem, z kterého je třeba uniknout – proto se gnostikové nikdy nesnažili dějiny napravovat. Dobro je prapůvodní idea, zlo vzniká v důsledku omylu. Určité prvky ''g.'' obsahuje ''Evangelium sv. Jana'' a ''Zjevení sv. Jana''([[Apokalypsa]]). ''G.'' zanikl ve 4. st., ale přímo na něj navázal [[manicheismus]], ve středověku pak ''bogomilové'', ''kataři'' a ''paulikiáni''. Jedinou dosud žijící gnostickou sektou jsou Mandejci (asi 5 tis. osob žijících na toku Dolního Eufratu). Gnose nepřímo ovlivnila např. ''J. G. Fichteho'' a ''C. G. Junga'', zejm. však ''G. W. F. Hegela'', resp. jeho dialektiku.
+
<span id="entry">gnosticismus</span> – (z řec. gnósis = poznání) – spekulativní učení a [[hnutí náboženské|náboženské hnutí]] z počátku n. l., označované původně jako gnose, které ovlivnilo nejen středověké náb. [[sekta|sekty]] (viz též [[hereze]]), ale také dualistické fil. systémy. Doklady nejranější gnose jsou známy ze Sýrie a Egypta. Tradičně, ale neprokázaně, jsou za zakladatele tohoto učení považováni ''Šimon Mág'' (''Simón'' zmiňovaný v ''Novém Zákoně'') a jeho družka ''Helena''. Pozadí vzniku gnose tvoří [[platonismus]] a židovské náboženství. ''G.'' vznikl současně s [[křesťanství|křesťanstvím]] (nikoliv z něho) a tyto dva myšlenkové proudy se vzájemně silně ovlivňovaly. Gnostické učení není jednolité, skládá se z řady poměrně odlišných variant, zastoupených sektami ohraničenými místně nebo časově. Některé byly v přímém rozporu s křesťanstvím (např. Ofité, ctitelé biblického hada), jiné (pozdější) se rozvíjely už v rámci křesťanství (např. Valentinisté). Zákl. tématem gnostického myšlení je najít odpovědi na tyto otázky: odkud jsme a čím jsme se stali; odkud pocházíme a kde jsme se octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni; jak je to s naším narozením a jak je to s naším znovuzrozením (citováno ''Clemensem Alexandrijským'' kolem r. 200 ze staršího gnostického spisu). Dualistická podoba světa a člověka není podle gnostiků věčná, má být zrušena návratem k původní božské jednotě, ze které vše vyšlo, splynutím s prazákladem, s prvotním Bohem. Návrat člověka k původní jednotě se má dít cestou „pravého“, tj. nadsmyslového poznání, které povede ke spojení rozdělené podstaty člověka. Gnostické sekty rozvinuly různé složité spekulace o vzniku světa i o „posmrtném životě“, tj. o „cestě duše k Bohu“. V zásadě tato cesta prochází mnoha sférami neboli aióny, vzniklými božskými emanacemi, a hlídači aiónů, archonti, se snaží duším v cestě bránit; pouze gnostici jako nositelé pravého poznání mohou projít a vymanit se z věčného koloběhu života, ostatní duše jsou stále vraceny na zem. Je to svérázné pojetí dvojího typu nesmrtelnosti. Z hlediska gnostického učení jsou dějiny pouze bezcílným chaosem, z kterého je třeba uniknout – proto se gnostikové nikdy nesnažili dějiny napravovat. Dobro je prapůvodní idea, zlo vzniká v důsledku omylu. Určité prvky ''g.'' obsahuje ''Evangelium sv. Jana'' a ''Zjevení sv. Jana'' ([[Apokalypsa]]). ''G.'' zanikl ve 4. st., ale přímo na něj navázal [[manicheismus]], ve středověku pak ''bogomilové'', ''kataři'' a ''paulikiáni''. Jedinou dosud žijící gnostickou sektou jsou Mandejci (asi 5 tis. osob žijících na toku Dolního Eufratu). Gnose nepřímo ovlivnila např. ''J. G. Fichteho'' a ''C. G. Junga'', zejm. však ''G. W. F. Hegela'', resp. jeho dialektiku.
  
 
<div class="translations">
 
<div class="translations">

Aktuální verze z 11. 1. 2018, 16:17

gnosticismus – (z řec. gnósis = poznání) – spekulativní učení a náboženské hnutí z počátku n. l., označované původně jako gnose, které ovlivnilo nejen středověké náb. sekty (viz též hereze), ale také dualistické fil. systémy. Doklady nejranější gnose jsou známy ze Sýrie a Egypta. Tradičně, ale neprokázaně, jsou za zakladatele tohoto učení považováni Šimon Mág (Simón zmiňovaný v Novém Zákoně) a jeho družka Helena. Pozadí vzniku gnose tvoří platonismus a židovské náboženství. G. vznikl současně s křesťanstvím (nikoliv z něho) a tyto dva myšlenkové proudy se vzájemně silně ovlivňovaly. Gnostické učení není jednolité, skládá se z řady poměrně odlišných variant, zastoupených sektami ohraničenými místně nebo časově. Některé byly v přímém rozporu s křesťanstvím (např. Ofité, ctitelé biblického hada), jiné (pozdější) se rozvíjely už v rámci křesťanství (např. Valentinisté). Zákl. tématem gnostického myšlení je najít odpovědi na tyto otázky: odkud jsme a čím jsme se stali; odkud pocházíme a kde jsme se octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni; jak je to s naším narozením a jak je to s naším znovuzrozením (citováno Clemensem Alexandrijským kolem r. 200 ze staršího gnostického spisu). Dualistická podoba světa a člověka není podle gnostiků věčná, má být zrušena návratem k původní božské jednotě, ze které vše vyšlo, splynutím s prazákladem, s prvotním Bohem. Návrat člověka k původní jednotě se má dít cestou „pravého“, tj. nadsmyslového poznání, které povede ke spojení rozdělené podstaty člověka. Gnostické sekty rozvinuly různé složité spekulace o vzniku světa i o „posmrtném životě“, tj. o „cestě duše k Bohu“. V zásadě tato cesta prochází mnoha sférami neboli aióny, vzniklými božskými emanacemi, a hlídači aiónů, archonti, se snaží duším v cestě bránit; pouze gnostici jako nositelé pravého poznání mohou projít a vymanit se z věčného koloběhu života, ostatní duše jsou stále vraceny na zem. Je to svérázné pojetí dvojího typu nesmrtelnosti. Z hlediska gnostického učení jsou dějiny pouze bezcílným chaosem, z kterého je třeba uniknout – proto se gnostikové nikdy nesnažili dějiny napravovat. Dobro je prapůvodní idea, zlo vzniká v důsledku omylu. Určité prvky g. obsahuje Evangelium sv. Jana a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa). G. zanikl ve 4. st., ale přímo na něj navázal manicheismus, ve středověku pak bogomilové, kataři a paulikiáni. Jedinou dosud žijící gnostickou sektou jsou Mandejci (asi 5 tis. osob žijících na toku Dolního Eufratu). Gnose nepřímo ovlivnila např. J. G. Fichteho a C. G. Junga, zejm. však G. W. F. Hegela, resp. jeho dialektiku.

gnosticism gnosticisme Gnostik gnosticismo

Literatura: Matoušek, J.: Gnose. Praha 1994; Pokorný, P.: Píseň o perle. Praha 1986; Nakonečný, M.: (1993) Lexikon magie. Praha 1995; viz též hereze.

Olga Vodáková