Heuristika: Porovnání verzí

m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
 
Řádek 8: Řádek 8:
 
</div>
 
</div>
  
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Heuristic'' Processes in Thinking. XVIII. International Congress of Psychology. Symposium 25. Moscow 1966; ''Metodologické'' otázky vývinu súčasných vedeckých teórií. Bratislava 1981; ''Parnes, S. J.'' – ''Harding, H. F.'' eds.: A Source Book for Creative Thinking. New York 1962; ''Polikarov, A.'': Problémy vedeckého poznania z metodologického hladiska. Bratislava 1979; ''Taylor, C. W.'' – ''Barron, F.'': Scientific Creativity. New York 1963.
+
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Heuristic Processes in Thinking''. XVIII. International Congress of Psychology. Symposium 25. Moscow 1966; ''Metodologické otázky vývinu súčasných vedeckých teórií''. Bratislava 1981; ''Parnes, S. J.'' – ''Harding, H. F.'' eds.: A Source Book for Creative Thinking. New York 1962; ''Polikarov, A.'': Problémy vedeckého poznania z metodologického hladiska. Bratislava 1979; ''Taylor, C. W.'' – ''Barron, F.'': Scientific Creativity. New York 1963.
  
 
''[[:Kategorie:Aut: Duffková Jana|Jana Duffková]]''<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Duffková Jana|Jana Duffková]]''<br />

Aktuální verze z 11. 1. 2018, 16:33

heuristika – (z řec. heuristiké = umění hledat) – metoda, teorie i vědní disciplína zabývající se nalézáním, objevováním nových poznatků, přístupů apod. bez přesně stanovených logických pravidel, s pomocí kreativity. 1. H. jako metoda (způsob, postup) tvůrčího řešení problémů, resp. umění hledat, objevovat, je ve fil. smyslu hist. spjata se sokratovskou metodou dialogů a uměním učit. Aplikuje se tak, že žáci jsou prostřednictvím návodných otázek, uváděním argumentů a protiargumentů vedeni k tomu, aby sami nalezli pravdu. V zásadě se tímto způsobem h. využívá k řešení problémů, u nichž algoritmus není známý. Jako metoda mívá h. také podobu souhrnu pomocných schémat, která redukují náhodnost hledání a ulehčují je (mj. zkracují čas potřebný k řešení úkolu tím, že nezkoumají všechny možné alternativy, ale jen ty nejnadějnější), i když nezaručují plný úspěch. Specifičnost h. spočívá také v tom, že při řešení nejsou vytyčovány žádné jiné požadavky než ten, aby bylo dosaženo výsledku, přičemž se připouští riziko omylu (dosažené výsledky nemusí být přesné a optimální, ale pravděpodobné a přijatelné). Pojmem heuristické metody se rozumí empir. formulovaná pravidla nebo doporučení pro hledání a zjišťování, příp. i budování teorií. Heuristické metody pracují s analogiemi, hypotézami i modely nejrůznějšího druhu. Řadí se k nim různé metody kolekt. tvořivého myšlení (např. brainstorming). Široce se využívají při tvorbě prognóz (viz též metoda sinektická aj.). V převážné míře jde o metody založené na principech hodnověrných (pravděpodobnostních) úsudků. 2. H. jako teorie může být chápána jako obecná teorie tvůrčího myšlení, systematizace a rozpracovávání poznatků získaných při práci s heuristickými metodami do podoby teorie s obecnějším zaměřením. Teorie tvůrčího myšlení se zabývá jeho zákl. charakteristikami – samostatností, schopností řešit dosud nepoznané na základě již poznaného a vytvářet nové, dosud neobvyklé myšlenky, produkovat kval. nové hodnoty. Mechanismy heuristické myšlenkové aktivity, které ve svém celku určují heuristické metody řešení úkolu, jsou svou povahou univerzální a nezávislé na konkrétnostech úkolu. 3. Jako spec. vědní disciplína zkoumá h. zákony, metody, pravidla, postupy, principy formování nových činností v nové situaci. Je vědou o podmínkách a realizaci heuristické metody a heuristické činnosti, vědou o heuristických principech. Z h. jako jedné z částí metodologie vědy, zkoumající metody při hledání pravdy, se postupně vyvinula relativně samostatná vědní disciplína, patřící do věd o myšlení a rozvíjející se interdisciplinárně na pomezí psychologie, logiky, teorie informací, strukturální lingvistiky a dalších disciplín. Snahy o vytvoření vědy zkoumající univerzální pravidla objevování a odhalování se datují od antických dob. Později se o to pokoušel např. R. Lullus svojí „ars magna“ a G. W. Leibniz zavedením „ars inveniedi“. V soudobé h. jsou odmítány představy, že by jednoduchá aplikace heuristických principů mohla nahradit celou tvůrčí práci a že s jejich pomocí by bylo možné podle návodu vyřešit jakýkoli problém. Posláním h. jako vědy je popisovat a navrhovat jednotlivé fáze myšlenkových postupů, usnadňujících teoretickou, empir. i praktickou tvůrčí (příp. rozhodovací) činnost. V poslední době zájem o h. význ. vzrostl, především v souvislosti s obecným růstem významu tvořivosti ve společnosti a také se stále rostoucími požadavky na programy pro samočinné počítače určené k řešení velmi složitých otázek (existuje tzv. heuristické programování).

heuristics heuristique Heuristik euristica

Literatura: Heuristic Processes in Thinking. XVIII. International Congress of Psychology. Symposium 25. Moscow 1966; Metodologické otázky vývinu súčasných vedeckých teórií. Bratislava 1981; Parnes, S. J.Harding, H. F. eds.: A Source Book for Creative Thinking. New York 1962; Polikarov, A.: Problémy vedeckého poznania z metodologického hladiska. Bratislava 1979; Taylor, C. W.Barron, F.: Scientific Creativity. New York 1963.

Jana Duffková