Hnutí náboženské
hnutí náboženské – většinou jde o hnutí, které usiluje o revitalizaci náb. kultury oživením stávajícího strnulého, přežitého (nedostatečně funkčního) náb. systému. H.n. je zpravidla propojeno se soc. změnami, resp. sociálním hnutím, a ovlivňuje strukturu, soc. vztahy, hodnoty a životní způsob lidí. Obecným znakem většiny h.n. je důraz kladený na jasněji vymezené schéma spasení, které se ve stávajícím náb. systému jeví laikům jako nedosažitelné a vzdálené nebo příliš intelektualizované. V historii se h.n. pokoušela např. o reinterpretaci poselství křesťanství s ohledem na změněné životní podmínky. Velmi často nabízela pravděpodobnější, náhradní možnosti individ. spásy oproti oficiálním církvím, které z těchto důvodů chápaly h.n. jako herezi či sektu. B. Wilson vymezuje tyto obecné tendence v hist. vývoji h.n.: příslib rychlejší spirituální mobility a lepší vyhlídky spasení, zkrácení a zpřístupnění přípravy kněží, často ústup od kněžských funkcí, zjednodušení doktrín, zvýšení participace laiků na rituálech a zvěřejnění dříve tajných učení. Některá h.n. akcentovala více nové formy spasení (např. chiliasmus), jiná podnítila reformaci křesťanství tím, že radikálně přezkoumala jeho premisy a navracela se k původním doktrínám (protestantismus). V 2. polovině 20. st. se objevují nová h.n. v USA, záp. Evropě a Japonsku. Lze je charakterizovat takto: jsou svým původem exotická, pojí se s jiným kult. zázemím a životním způsobem, je pro ně typické charismatické vůdcovství a jiné soc. začlenění než u tradičního církevního křesťanství.
S-gické výzkumy ukazují, že v nových h.n. se angažují převážně mladí lidé (od 16 do 30 let), zvl. ti, kteří experimentují s vých. náboženstvími, pocházejí ze vzdělanějšího soc. zázemí středních tříd a sami jsou v průměru vzdělanější. Třebaže jde o minority, mají tato nová h.n. mezinár. působnost a podílejí se na obecných formách kult. a societální transformace. Mezi jednotlivými h.n. existují velké rozdíly. Některá se zaměřují na fyzické a mentální otázky (např. problémy terapie), jiná více na otázky teologického rázu (např. problémy spasení). Na jednom konci dlouhého kontinua se nacházejí hnutí v rámci tradičního náboženství (např. fundamentalistické skupiny, včetně Ježíšova hnutí) a na druhém konci ta, která obhajují modernitu a hodnoty sekulárního světa (např. scientismus). R. Wuthnow rozděluje nová h.n. do tří skupin: a) hnutí navazující na nekřesťanské a nezáp. tradice, někdy označovaná také jako kontrakult. hnutí (např. hnutí zen-buddhismu, Transcendentální meditace, Hare Krišna, satanismus, jóga aj.), b) hnutí původem záp., avšak neutrální ke křesťanské tradici (např. hnutí Personálního růstu), c) neokřesťanská hnutí (např. Křesťanská světová osvobozenecká fronta, Boží děti, skupiny Mluvící jazyky, Židé za Ježíše aj.). Náboženství, která jsou do nových h.n. zahrnována, spojuje myšlenka, že náboženství je soc. produkt a koncepce spasení jsou soc. podmíněné. B. Wilson charakterizuje nová h.n. vytvářením přímé cesty spirituální mobility, používáním soudobého jazyka a symbolů, využíváním racionální techniky a moderních prostředků pro vlastní cíle a přizpůsobením se etosu soudobé záp. společnosti. S-gické výzkumy nových h.n. se zaměřují především na soc. příčiny jejich vzniku a jejich působení. Wuthnow využívá teorii frustrace, podle níž je participace lidí v h.n. časově vymezena působením hlavních frustračních momentů (do nových h.n. se zapojují lidé svobodní, nezaměstnaní, bez stálého soc. zázemí, nespokojení s vlastní kariérou a uspořádáním osobního života).
J. D. Hunter propojuje při vysvětlování nových h.n. teorii modernity s fil. antropologií. Nová h.n. chápe jako rozsáhlý kult. jev, který se od předcházejících h.n. různí jak z hlediska kvantity (nejedná se o záležitost malých a izolovaných soc. kult. enkláv), tak i kvality (jde o extrémnější a radikálnější odvržení modernity). Hunter vysvětluje nová h.n. jako antropol. protest proti modernitě. Označuje je za demodernizační hnutí, která jsou pokusem o řešení dilematu modernity, kterým je rozpor mezi příliš racionální veř. sférou a deinstitucionalizovanou osobní sférou. Zmírnění dilematu modernity probíhá v nových h.n. v několika směrech: 1. pokoušejí se eliminovat zkušenost „bezdomovosti“ a nahradit ji světem domova, většinou životem v komunách, které jsou dominující formou soc. organizace nových h.n. (v některých případech s rysy kognitivního a org. absolutismu), vyvažují institucionální nejasnosti moderního světa a přemosťují mezeru mezi veř. a soukromou sférou; 2. nabízejí svým stoupencům konečné významové systémy (např. „čisté vědomí“, „věčnou blaženost“, „transcendentální zkušenost“ atd.), které překračují bezesmyslovost všedního dne v moderním světě; 3. snaží se nahradit racionální, chladné formy myšlení, chování a mezilidských vztahů formami expresívnějšími, spontánními a partikulárními. Nová h.n. jsou podle Huntera součástí hist. dědictví modernity Západu. Většinou se nezajímají o problémy širší společnosti, nechtějí ovlivnit její morální standardy a nepronikají do politiky, nevyjadřují se k problémům, jako je ekologie, rasismus, zbrojení, ekon. blahobyt, a zaměřují se především na individ. problémy svých stoupenců.
religious movement mouvement religieux Religionsbewegung movimento religioso
Literatura: Hunter, J. D.: The New Religions: Demodernization and the Protest against Modernity. In: Wilson, B. ed.: The Social Impact of New Religious Movements. New York 1981; Wilson, B.: Religion in Sociological Perspective. New York 1982; Wuthnow, R.: The New Religions in Social Context. In: Glock, Ch. – Bellah, R. eds.: The New Religions Consciousness. Berkeley 1976.