Iluze sociální
iluze sociální – (z lat. illusio = klam, výsměch) – fiktivní, nereálné, většinou idealizované představy o soc. skutečnosti, resp. její chybné vnímání. Jde především o neopodstatněné a přehnané naděje do budoucna či o idealizaci minulosti, o zjednodušené pojetí soc. mechanismů ovládajících v dané chvíli jednání jednotlivců, skupin, institucí či státu, o zkreslené představy o motivech soc. jednání. I.s. jsou regulérní součástí veřejného mínění i individ. vědomí, laické sociologie i odborných koncepcí společnosti. Je to forma, v níž se prosazuje princip tzv. možného vědomí. Je třeba odlišovat i.s. od záměrných klamů, tvořících součást sociální demagogie, byť argumenty demagogů existenci i.s. předpokládají, jsou na nich obvykle vystavěny a opírají o ně svou působivost. I.s. lze také chápat jako projev intelektuální nedostatečnosti. Jejich pozitivní význam spočívá v tom, že vyvolávají v lidech potřebu plně se angažovat pro určité soc. cíle, popř. i překonávat překážky, které jsou vlastně nad síly jednotlivců, soc. skupin i společnosti jako celku.
Nejběžnější i.s. se vztahují: 1. k času potřebnému pro uskutečnění soc. změny – jde obvykle o podcenění doby nezbytné k tomu, aby se určité záměry, opatření, mechanismy prosadily do života; typickou iluzí vzniklou na tomto principu je tzv. syndrom revoluční netrpělivosti, předpokládájící, že okamžitě po vítězství revoluce (tedy po změně polit. poměrů) se změní celá společnost, její způsob života i lidé sami; jinou iluzí tohoto typu je iluze neměnnosti spočívající v tom, že drobné, kumulující se a na významu stále nabývající přeměny soc. systému unikají pozornosti a jejich význam není pociťován; 2. k tzv. „haló efektům“, tedy k situacím, kdy nápadné spol. události (efektní polit. projevy, pohraniční konflikty, pronikání do kosmu či sportovní úspěchy, polit. i spol. skandály) nahrazují ve vědomí lidí celý obsah a průběh soc. procesů; 3. k důsledkům a efektům kognitivní disonance, mezi něž patří tzv. černobílá optika, připisující jedněm soc. jevům jen kladné, pokrokové a eufunkční rysy, druhým vlastnosti opačné; 4. k viděním společnosti optikou manicheismu, tj. jako arény, v níž probíhá souboj dobra a zla, resp. démonizace protivníků a adorace přátel; mnoho i.s. tohoto typu je vystavěno na principu bajky o dobrém králi, zlých rádcích a trpícím lidu, v jiných je protivníkům i soupeřům přisouzena až nadpřirozená lstivost, vychytralost, neúspěchy se jeví jako produkt spiknutí zlosynů, agentů cizích mocností, heretiků apod; 5. k principu laskavé prozřetelnosti nebo osudu, tedy síly, která je jedinci (skupině, státu, společnosti či soc. hnutí) nakloněna a zabrání tomu, aby se negativní procesy (např. ekologické) prosadily v oblasti jejich života; 6. k tradici mesianismu, resp. mesianistickému komplexu. Řada i.s. je založena na klasických idolech R. Bacona či na subtilních psychoanalytických mechanismech, popsaných S. Freudem a jeho následovníky.
I.s. tvoří složité komplexy a často jsou inspirovány či přímo modelovány pomocí náb. či ideol. systémů, nejsou však s nimi totožné. Na rozdíl od nich se vztahují ke konkrétním jednotlivcům, institucím, událostem, k tzv. velké politice i každodennímu životu v rodině, škole, zaměstnání. Mají svoji vlastní logiku a většinou nabývají charakteru sebeklamu, předsudku, stereotypu, pověry, mýtu, popř. všeobecně akceptované hry. Sociolog se s nimi setká jak v terénu u respondentů, tak u sebe samého, protože proti nim není imunní, naopak je často sám produkuje a rozšiřuje, podepírá argumenty, objektivizuje je do podoby věd. paradigmat. Již z tohoto důvodu je nezbytné přistupovat k produktům s-gického bádání jako k hist. pramenům a analyzovat je též z hlediska sociologie vědění, sociologie sociologie a metasociologie. Připravenost ke kritické sebereflexi i.s. ve vlastní činnosti by měla být součástí metodol. průpravy i profesionální etiky každého sociologa.
social illusion illusion sociale soziale Illusion illusione sociale