Imaginace
imaginace – (z lat. imago = obraz, podoba, vzor, představa) – též obrazotvornost, fantazie – psych. proces a zároveň dispozice osobnosti, specif. schopnost provázející kreativitu, která bývá stavěna do protikladu k abstraktnímu myšlení. H. B. English a A. C. Englishová (1958) považují i. za rekombinaci mentálních obrazů z minulé zkušenosti do nových vzorců a přisuzují jí funkci „imaginování“ (imagining), vystupující ve formě anticipační, podnětové (obraz dosahování cíle), konstruktivní nebo kreativní, blouznivé (fanciful) a reproduktivní nebo pamětní. Neodlišují i. od představ. Relevantnější je pojetí představ jako pouhé reprodukce kdysi vnímaného (jednoduché nebo komplexní vzpomínky atd.) a i. jako procesu přetváření představ v obrazy s určitým odklonem od skutečnosti. I. přechází v tzv. vizuální myšlení, které se ovšem může omezovat jen na operace s představami a vjemy. Jako vlastnost dispozice či osobnosti se i. uplatňuje ve všech oborech lidské činnosti, zejm. v umění, ale i ve vědě aj., a vstupuje do každodenního života. Vytváření imaginárního světa má i význ. funkci únikovou. J. Viewegh (1986) zdůrazňuje, že i. (fantazie) není kognitivní funkce, ale prožitek, který funguje jako určitá alternativa skutečnosti, jako její obsahově-mentální obraz. Již Platón a Aristoteles rozlišovali „phantasia“ a „dianoia“ (diskurzívní myšlení), přičemž Aristoteles (O duši III) užívá pojem „vis imaginativa“, aby vyjádřil svéráznost zákonitostí tvorby fantazijních obrazů (fantasmat). Ve středověku se odlišovalo: imaginatio (obrazotvornost), ratio (logické pojmové myšlení) a fides (víra). Také R. Descartes odlišil ostře fantazii a myšlení. Ke zdůraznění svéráznosti i. dospěli I. Kant, D. Hume a další. S. Freud (1908, 1933) uvádí, že hnací silou fantazie jsou nesplněná přání, která jsou symbolicky objektivizována v různých fantazijních produktech, jimiž jsou zejm. sny, mýty a hra.
P. Lersch (1951) a po něm H. Remplein (1965) uvádějí jako zákl. vztažné oblasti i. hru, přání, ale i plánování, tvořivost a strach. Lersch odlišuje „prafantazii“ (Urphantasie), duševního činitele, který z podnětů vytváří obrazy mající funkci únikovou a tvořivou. Podle tohoto autora i. vždy obsahuje anticipaci, tzn. že prožívání přítomnosti je vždy pronikáno vztahem k budoucnosti. Ačkoli většina autorů považuje i. a fantazii (obrazotvornost) za významová synonyma, objevuje se i pojetí i. přesahující fantazii. Např. W. Toman (1987) uvádí, že i. je schopnost zpřítomnit si nepřítomné situace, procesy, objekty a osoby. Existuje však i pojetí užší, vydělující i. jako zcela specif. jev (např. G. K. Mainberger, 1982). Rozet označuje i. za druh fantazie, omezující se na práci s obrazy. T. A. Ribot (1900) rozlišuje reproduktivní a tvořivou i. Antropol.-existenciální význam i. podrobně analyzoval H. Kunz (1946) a podrobnou afenomenologicko-psychol. analýzu tohoto jevu publikoval J.-P. Sartre (1940), který používá termín imaginativní vědomí. Za jeho podstatný znak pokládá negaci skutečnosti (neantizaci), projevující se jak v zaměření únikovém, tak i v zaměření tvořivém, neboť obojímu je společné popření a přetvoření stávajícího, přítomného. Proto je také struktura i. výrazně intencionální. Jejím typickým produktem jsou však sny, které se utvářejí spontánně a jejichž obsah je symbolický, takže nevědomá, skrytá intence musí být interpretem snu teprve identifikována (viz též psychoanalýza).
V obsahu i. se uplatňuje aktuální já, jáství, tj. v osobnosti jedince přítomné komplexy, potlačená přání, obavy, naděje, ulehčení, tendence, city atd. E. Klinger (1971) hovoří o „projektivní fantazii“ a rozumí tím symbolickou i. produkovanou vnitřními konflikty, resp. frustracemi, přičemž imaginační komponenty jsou organizovány aktivací afektů, s nimi spojených nevědomých tendencí a jiných „systémů jáství“, resp. nevědomých řídicích vlivů. Proto je mu obsah i. indikátorem setrvávajících motivačních dispozic. Rozet za dva fundamentální mechanismy fantazie pokládá dva způsoby „posunu hodnocení“: anaxiomatizaci (oceňování informace neurčitým zaměřením) a hyperaxiomatizaci (emociogenní, resp. subjektivní přeceňování informací); oba mechanismy tvoří jednotu. Rozet je identifikoval z výsledků vlastních experimentů, ale na jejich existenci byl upozorněn z prací význ. současného teoretika a historika umění E. H. J. Gombricha (1958). Lze je najít i v tvorbě mýtů, legend apod., kde se však uplatňují i soc. vlivy. Hlavními motivy fantazie jsou podle Rozeta vyjádření o motivech vlastní tvorby, neuspokojenost a touha po sebevyjádření. Podle E. Neumanna (1956) souvisí však tvorba mýtů, alegorií a symbolů s aktivizací archetypů. I. jako podstatu tvořivosti dokládá řada dalších autorů, např. F. Loeser a D. Schulze (1976), kteří zdůrazňují, že proces fantazie má svou vlastní logiku, která se liší od klasické logiky, že tvořivá fantazie jako jedna z nejvyšších logických forem tvořivého myšlení má svůj specif. „logický formalismus“ (ve strukturách i. se uplatňují takové principy, jako kombinování, přesouvání relací, aglutinace, variování, transponování, analogizování, polarizování a další). I. má velký význam v současných praktikách psychoterapie a v metodách relaxace, v nichž se zdůrazňuje léčivá síla „vnitřních obrazů“ (H. G. Tietze, 1985, a další). Ve funkci a obsazích i. se uplatňuje vnitřní a vnější konfliktnost člověka, napětí mezi přítomností a budoucností, skutečností vnímanou a chtěnou, aktualitou a plánem, realitou a ideálem.
imagination imagination Phantasie, Imagination immaginazione
Literatura: Rozet, I. M.: Psichologija fantazii. Minsk 1977; Sartre, J. P.: L'imaginaire: psychologie fénoménologique de l'imagination. Paris 1940; Vetter, A.: Die Erlebnisbedeutung der Phantasie. Stuttgart 1950; Viewegh, J.: Fantazie: teoretická studie. Praha 1986.