Imago
imago – (lat. doslova obraz, podobizna, socha, také představa, vidina) – v biologii vyzrálý stav hmyzího organismu (většinou okřídlená forma s vyvinutými a fungujícími sexuálními orgány); v psychologii zvnitřněná představa životně význ. osoby, nejčastěji rodičů, která se utvořila v raném dětství a nevědomě přetrvává v psych. struktuře jako výrazný motivační činitel; v s-gii označení obecně sdílené představy objektu, člověka, instituce, role apod. (v této souvislosti se používá i angl. ekvivalent „image“). Psychol. význam i. je nejrozpracovanější, a to hlubinnými směry a psychoanalýzou. I. je hluboce nevědomá představa, kořenící v infantilní minulosti, která nepodléhá korektivním změnám ze zkušenosti objektivní reality, a proto bývá silně idealizována. Je to automaticky působící představa, jejíchž důsledků si lidé často nebývají vůbec vědomi, i když výrazně spoluurčuje důležitá životní rozhodnutí, např. volbu životního partnera. I. přetrvává v nevědomí celý život a podílí se na výběru erotických cílů, na vytváření vztahu k autoritám, k pracovní výkonnosti. E. Jones stopuje původ i. do prvního mezilidského vztahu-symbiózy „matka-dítě“. V dospělosti podle něho nepůsobí i. konkrétně v mezilidských vztazích, ale jako „psychická atmosféra“, emočně propojená s představou matky a prolínající i do ostatních vztahů. C. G. Jung zavedl pojem „primordiálního imaga“, které je zakotveno v archetypální zkušenosti lidstva, je víceméně jejím individualizovaným projevem. Např. i. matky je individualizovaným projevem mateřského archetypu, všeobecně lidské, univerzální a hist. neměnné zkušenosti v symbiotickém vztahu dítěte s matkou. Podobně funguje i i. otce, které důkladně popsal W. Stekel (1926) jako instinktivní, rozumem neovladatelné a zkušeností nezměnitelné lpění na určitých stylech vztahů odvozených od vztahu k otci (např. vztah mladých dívek ke starším ženatým mužům lze odvodit z přetrvávající působnosti otcovského i.). K. D. Horneyová popisuje a vysvětluje selhávání člověka v různých životních situacích pojmem „idealizované imago“. Vytváří se pod vlivem silného tlaku rodičů požadujících výkony nepřiměřené věku dítěte nebo tehdy, když rodiče na své děti promítají vlastní nesplněné a frustrované ideály, tužby a přání, nerealizované ambice.
Idealizované i. vystupuje jako obranný mechanismus psych. instance ega, který ovšem může selhávat v důsledku reálných tlaků. Čím nerealističtější a idealizovanější takové i. je, tj. čím vyšší idealizované cíle si člověk klade, tím je narcisticky zranitelnější (viz narcismus). Podle C. G. Junga osobnostní i. vyjadřuje obsah individ. jedinečného nevědomí, který nemá archaický charakter ani kolekt. význam. Je podmíněn individ. historií osobnosti. S osobnostním i. kontrastuje i. primordiální, které představuje mnemický základ prožívání, jakýsi „imprint“ (podle R. G. Semona „engram“), který vznikl kolekt. zhuštěním opakované zkušenosti podobného průběhu mezilidských vztahů. Primordiální i. (např. Velké matky, Hrdiny, Mudrce, Stínu, Animy apod.) představují věčně přítomné mytologické motivy, ovlivňující citový a nevědomý život i současného moderního člověka v technol. orientované společnosti. V tomto Jungově pojetí se i. přibližuje archetypu. T. Burrows zavedl r. 1924 pojem „sociální imago“: jsou to afektivně zabarvené dojmy, které představují krystalizované názory, soudy, veř. mínění, předsudky, v nichž se zrcadlí spol. myšlení dané oblasti a doby. Soc. i. bývají hluboce zakořeněná, i když pro ně neexistuje vykazatelná korespondence v realitě. Tyto emočně probarvené předsudky přitom nemají přímý vztah k objektu nebo situaci, na něž jsou projikována. Soc. i. je výsledkem přání splňujícího myšlení. V rámci tzv. analýzy self, moderní formy psychoanalýzy, rozvinul H. Kohut pojem „narcistické imago“, které má dvojí charakter, grandiózní a zrcadlící, a odráží se v něm individ. geneze narcistických struktur osobnosti. Vyzrálé narcistické i. se vyznačuje tím, že člověk má radost z vykonávané práce, dovede se radovat i truchlit na příslušných fázích svého vývoje, je zodpovědný, dokáže ocenit druhé, ale také sebe a má zpravidla smysl pro humor.
imago imago Imago imago
Literatura: Jones, E.: Papers on Psychoanalysis. New York 1938; Jung, C. G.: Psychological Types. London 1960; Kohut, H.: The Analysis of the Self. New York 1972.