Inkvizice
inkvizice – (z lat. inquisitio = pátrání, vyšetřování) – církevní instituce, jejímž posláním bylo pronásledování herezí, resp. kacířů. Prvotní církev takovou instituci neznala, naopak upustila od tělesných trestů i v té míře, již znal judaismus. S herezemi zápolila pastoračně a literárně, uplatňovala příp. exkomunikaci, ne však donucení. S povýšením křesťanství na státní náboženství ve 4.–5. st. začala být hereze hodnocena jako prohřešek, a to v rovině světského práva, a jako taková mohla být stíhána, postihována formálními sankcemi. Ještě ve 12. st. byla sice vedena zásadní teologická debata, zda je vůbec možno obracet na víru ohněm a mečem, ale právě tehdy vedl rozmach heretických sekt k přísnějšímu postupu a k ustavení biskupské, od 13. st. papežské i., která v hojné míře používala občanskoprávní tresty a vydávala odsouzené světskému soudu. Tresty byly odstupňovány podle výše poklesku. Pro případ zjevného a zatvrzelého kacířství se od 13. st. ustálil trest upálením. R. 1252 bylo konstitucí Ad extirpanda papeže Inocence IV. povoleno mučení. Inkviziční činností byly pověřeny zejm. řády dominikánů a františkánů. V době reformace došlo k jakési druhé inkviziční vlně. R. 1542 bylo ustaveno papežské Sanctum Officium jako nejvyšší tribunál pro kacířské procesy, který bděl nad čistotou víry, vyhledáváním a trestáním kacířství a cenzurou tisku. I na straně reformačních církví docházelo zprvu k procesům s heretiky a k exekucím; tato činnost však neměla institucionální zakotvení a poměrně rychle ustala. Katol. i. byla ve většině zemí, kde působila, zrušena v 19. st.
Inquisition inquisition Inqusition inquisizione
Literatura: Hroch, M. – Skýbová, A.: Ecclesia Militans. Inquisition im Zeitalter der Gegenreformation. Leipzig 1985; Lea, H. Ch.: Geschichte der Inquisition im Mittelalter. Sv. 1–3. Bonn 1905–1913.