Kapitál kulturní
kapitál kulturní – zvl. forma získaných předpokladů jedince nebo skupiny k dosažení určitého soc. statusu, která je vázána na charakter a úroveň enkulturace. Od 70. l. je k.k. jedním z klíčových pojmů analýzy úlohy systému vzdělávání v sociální reprodukci. Jeho výklad navazuje na ekonomizující chápání tzv. lidského kapitálu, jehož důležitou složkou je vzdělání jako nemateriální kapitál, který analogicky finančnímu kapitálu přináší svému vlastníku zisk v podobě privilegovaného spol. postavení a z něho plynoucích ekon. a soc. výhod. V tomto smyslu byla kategorie k.k. poprvé použita A. R. J. Turgotem. Její zákl. principy však zformuloval až P. F. Bourdieu v rámci své koncepce soc. a kult. reprodukce, založené na analýze forem soc. jednání. Jednotlivci i skupiny podle něho svým jednáním usilují o začlenění do spol. vrstvy zaujímající v dané společnosti privilegované postavení. Tato vrstva se vyznačuje specif. kult. rysy, vkusem a stylem. Jejich osvojení je nezbytnou podmínkou správné orientace ve způsobech chování a jejich symbolických významech, které indikují příslušnost k této vrstvě a tvoří kult. předpoklady vzájemné komunikace mezi jejími členy. Aktivní participace na tzv. elitní statusové kultuře (podle M. Webera) je klíčovým strategickým prvkem jednání směřujícího k zaujetí privilegované pozice. Představuje „symbolický kapitál“, který jednotlivci nebo skupiny vkládají do boje o prosazení ve společnosti. V této souvislosti zavádí Bourdieu pojem k.k. a definuje jej jako nástroj přivlastňování symbolického bohatství, které je společností pokládáno za hodno toho, aby bylo vyhledáváno a vlastněno. Distribuci formálních oprávnění (profesní kvalifikace) i subjektivních dispozic (znalost správných postupů) ke vstupu do vládnoucí vrstvy zprostředkovává vzdělávací systém, jehož charakter je určován právě touto vrstvou. Jazykové a ostatní symbolické kódy používané při školní komunikaci jsou proto odvozovány z její statusové kultury. Žáci, kteří tuto kulturu ovládají, se pak díky tomu jeví jako nadanější a inteligentnější, učitelé s nimi snáze komunikují a věnují jim větší pozornost. Úroveň dosaženého vzdělání jednotlivce je tak přímo závislá na tom, v jaké míře absorboval dominantní kulturu neboli jakým k.k. disponuje. Vzdělávací systém přitom předpokládá a vyžaduje řadu schopností, které tvoří důležité komponenty k.k. (např. schopnost verbální komunikace nebo percepce umění) a jejichž osvojování sám nezprostředkovává. Tyto schopnosti jsou získávány převážně v rodině. Míra k.k., jímž jednotlivec disponuje, proto závisí značně na tom, kolik je ho akumulováno ve výchozí rodině.
K.k. je ovšem ve společnosti rozložen nerovnoměrně, podle postavení v mocenské struktuře a paralelně s kapitálem ekon. a kapitálem sociálním. Selekce žáků ve vzdělávacím systému podle vstupního k.k. tak skrytě reprodukuje sociální nerovnost ve společnosti. Příslušníkům vládnoucí vrstvy poskytuje přednostně vzdělanostní a kvalifikační oprávnění ke vstupu do privilegovaných mocenských, ekon. a soc. pozic a umožňuje tím, aby si tato vrstva udržovala svá privilegia. Šance na vzestupnou sociální mobilitu příslušníků nižších spol. vrstev, kteří mají horší výchozí podmínky, naopak blokuje. Vstupní spol. nerovnosti se tak ve vzdělávacím systému transformují v soc. legitimnější nerovnosti individ. předpokladů a možností a nabývají zdání přirozených nerovností. Prostřednictvím vzdělávacího systému tedy k.k. působí jako nástroj mezigenerační transmise spol. nerovnosti, podílí se na autoreprodukci jednotlivých spol. vrstev a pomáhá reprodukovat danou strukturu spol. vztahů (viz též alokace sociální).
Při výkladu pojmu k.k. je ovšem možné uplatnit také jeho demokratizační pojetí, které vychází z humanizační funkce kultury při utváření lidské osobnosti. Pod k.k. se pak rozumí všechny latentní schopnosti člověka, které je možno individ. osvojovat a rozvíjet a prolamovat jimi spol. bariéry determinující průběh životní dráhy jednotlivce, resp. jeho kariéru. V osvojení k.k. lze tak spatřovat nikoliv apriorní předpoklad, ale výsledek vzdělání. Cílem vzdělávacího systému podle tohoto pojetí je eliminace vstupních sociokult. nerovností a vyrovnávání šancí příslušníků jednotlivých spol. vrstev na úspěch. Výchova a vzdělání nereprodukují výchozí spol. nerovnosti, ale naopak potlačují jejich vliv tím, že distribuují k.k. relativně nezávisle na ekon. a soc. kapitálu. K.k. díky tomu působí jako prostředek narušování autoreprodukce jednotlivých spol. vrstev a jako jeden z hlavních zdrojů vertikální mobility v reprodukci stratifikačního systému společnosti. (Viz též potenciál lidský.)
cultural capital capital culturel Kulturkapital capitale culturale
Literatura: Bourdieu, P.: Cultural Reproduction and Social Reproduction. In: Brown, R. ed.: Knowledge, Education and Cultural Change. London 1973; Bourdieu, P. – Passeron, J. C.: Reproduction in Education, Society and Culture. London 1977; Maggio, P.: Cultural Capital and School Success: The Impact of Status Cultural Participation on the Grades of U.S. High School Students. American Sociological Review, 1982, č. 2.